Můj Vergile, ty miláčku mé duše,
jenž trávíš se mnou chvíle v celli mojí
i v libém stínu klášterního sadu,
jenž při přátelském svitu luny vodíš
myšlenky moje do pradávných časů,
můj Vergile – však, Pane Jesu Kriste,
jenž srdce naše pronikáš i ledví,
ty víš, že každý dech můj patří tobě,
vždyť modlím se a v žaltáři vždy čítám
a v chrámě z bratří nejhlasněji pěji,
tvých nohou rány pokorně vždy líbám,
kdykoli šerou onou chodbou kráčím,
kde visíš na svém kříži. Lásko vlídná,
jež od věčnosti objímáš svět bídný,
tys ozářila jistě kdysi duši
Vergila mého, jako patriarchů,
jak Mojžíše a proroků, těch světců –
a proto mohu, smím jej milovati,
neb o velké on svědčí slávě tvojí.
Z té šesté knihy sladké Aeneidy
med moudrosti a lásky tak se line,
jak Zlatoústý sám by tady mluvil,
či svatý Pavel, kníže apoštolů,
a nehlásá-li přímo příští Krista
idylla čtvrtá? Nemluví tu prorok
jak Isaiáš nebo Ezechiel? –
Můj Vergile, ty miláčku mé duše,
čím bez tebe by byl mi tento život?
– – Ó Jesu Kriste, odpusť, nerouhám se,
ty víš, že všechny myšlenky mé k tobě
jak květy k slunci celý den se točí,
a sním-li, v snech mých kraluješ ty slavně.
Sen dnešní noci... Elysium svatých
a slávu tvoji, Jesu Kriste, zřel jsem.
Vysoko kdesi, jako na Olympu,
stál zlatý palác v květůplném sadu;
na trůně, na němž Jupiter dlel kdysi,
zářilo oslavené tvoje tělo,
máť, svatá Panna, po boku ti dlela,
a v křeslech dávných bohů apoštolé,
církevní otci, patriarši, světci,
vše plno slávy – a mně bylo blaze
a teple v duši, že smím vidět tebe
a že jsi laskavě tak převzal Olymp
od starých, bohů, učinil jej nebem
a nezničil ho. Byl to sen, vím, pouze,
však vím též, že tvá láska najde cestu,
když potěšit chce smutnou lidskou duši.
– A ostatně kdo poví, že to sen byl?
Já viděl vše tak zřetelně a jasně,
že kreslit moh bych tvář tvou ozářenou,
jen trochu kdybych štětcem vládnout doved.
Já viděl, jak ti pohodlně bylo,
ó Pane Jesu Kriste, v trůnu Jova,
tak usmíval ses mile, spokojeně...
Ó Všemohoucí, všecko je v tvé síle,
a láska tvoje nedovede ničit.
Tys jako Olymp jistě převzal Orkus
po starých bozích, učinil jej peklem –
proč moudrost tvá by bořiti jej měla?
Byl zařízen tak prospěšně a vhodně,
tma, smutné řeky, louky asfodelu,
mučení různá velkým provinilcům,
stolice soudné, nemožnost se vrátit –
Že pohanskými obýván byl stíny?
Vždyť i těch hříchů potrestání převzít
musila velká tvoje spravedlnost!
Tak nezbylo, než vystavit tam pece
a zažhnout ohně, by se naplnila
ta slova písma o plameni věčném,
kde pláč je, nářek a skřípání zubů.
To všecko miláček můj Vergil líčí,
sám jistě viděl v živých snech ty hrůzy,
jak já v snu dnešní noci slávu tvoji...
Můj Pane Ježíši, ty znáš můj život,
vždyť ty znáš všecko. Ty znáš trápení mé
za dlouhých nocí, kdy z tmy jejich vstanou
obrazy hrůzy, myšlenky zlé, přísné:
můj Vergil, vím, křtu svátostí jít nemoh
a neznal tebe – je to možno, Jesu,
že v plamenech by pekla hořel nyní?
(Mně bratr Sixtus onehdy tak tvrdil
i otec opat.) Pane Jesu Kriste,
ty lásko věčná, jenž jsi na Golgathě
tak vykoupil vše drahocennou krví,
že místa není, na němž spočinout by
prokletí mohlo, jistě rozevřel jsi
svou náruč jemu, jenž byl právě světcem
zašlého světa, a jenž z lásky tvojí
nes tuchu tebe v čisté svojí duši
a zvěstoval ji v sladkých drahých verších.
Tys jistě i jej přijal do své slávy –
(ne k trůnu svému, vím, tam jiných místo)
však aspoň tam, kde Jeremiáš sídlí,
či Šalamoun a David, otec jeho.
Můj Jesu Kriste, viď, až kývneš duši,
mé bědné duši, aby opustila
důl slz a lkání, viď ty, Slitovníku,
že dovolíš jí, aby prošla místy,
kde miláček můj Vergil v slávě sídlí,
a duše moje popatří v ty tahy
a v mírné oči toho Latinníka
a potom trest dle soudu tvého vezme.
Když očistce muk vyprší pak lhůta,
ty dovolíš mi, sladký Jesu Kriste,
by duše očištěná vejít směla
v ta místa, kde je Jeremiáš prorok,
či Šalamoun a David, otec jeho –
viď, Jesu Kriste, vyplníš mé touhy
a já se ještě víc teď modlit budu,
bych klepal, až mi bude otevřeno...
Můj Vergile, ty miláčku mé duše!...