VERDUN.
Kraj smuten k smrti. Tráva zrezavělá
se snaží pokrýt půdy vývraty.
Zde kusy pušek... z drátů síť tu celá...
střel dutinky... a prasklé granáty...
A hroby... s malých křížků věnce visí...
na tisíce jich... zde hrst kamení,
jak mapa dí, vsí velkou byla kdysi...
a tam že městem... Onde znamení,
že výbuch strašný zasul ve zákopu
a pohřbil za živa řad vojáků...
cíl turistů to... vidíš zřejmě stopu:
ční z hlíny dosud špičky bodáků.
A tamo ony hrozné tvrze byly:
Vaux... Douamont... vzpomínky šedé, zlé,
tam L’homme mort. Slunce na ty Thermopyly
zdá rozlevat se znaveně a mdle...
42
Přivíráš oči... Krvavou zde chůzí
šla Historie... Poděšená zem
zde mlčí dosud v dojmu rudé hrůzy,
jak zřela by se v roce šestnáctém:
Stroj proti stroji. Proti tělům těla.
Vzduch krví čpí. Jí půda zbrocena.
Dál praská puška, kulomet. Hřmí děla,děla.
A k nebi stoupá mlha červená.
Vsi hoří. Nebo jsou už zříceninou.
Do polí vryty černé hlubiny.
Hodinou každou po tisících hynou
strom, člověk, zvíře, květy, traviny.
Se skály jedné Nemoc, Smrt a Stáří,
v klín ruce složeny se dívají
v zmar živých živými v té pekel záři
a hlavami si v souhlas kývají.
Tak bylo tenkrát... Bezejmenným rekům
narvala tady Sláva laurů směs –
leč Zem tu bude k nejdálnějším věkům
jen hrůzou dýchat, jak jí dýše dnes.
43