Tak letí: v pravo bělouš, v levo ryzka,
soudruzi jeho – bláto kolem tryská,
jak kopyty v ně rozpustile bijí –
sta letí jich tak – potřásají šíjí
a pádí lehce – tak je unášívá
života radost – větrem chví se hříva –
zem duní – pán se na něm pohupuje –
ten dobrý pán, jenž hladí, hřebelcuje
a ovsa dá i sena – kdesi v dáli
blýskají ohně – bílý dým se válí
a sem až známou lahodou tak voní –
a hřmí tam silně – nad hlavami koní
pak řehtá cosi, rachotí a syčí,
jak práskali by sterými tam biči,
což směšno jemu, ryzce, běloušovi,
že zařehtat si musí – oči loví
pak obraz kraje, jímž se nyní ženou:
pláň zvlněná s obrubou zasněženou
černavých lesů – místy v ohních plají
stavení lidská – jistě i pár stájí
a dobrých stájí při tom spolu hoří –
jsou tihle lidé nevýzpytni tvoři!
V tom cos jej třesklo – skočil – – padl prudce –
ne – pán to nebyl – takhle jeho ruce
nebijí nikdy – v boku je to, v boku –
pán ostatně se ztratil při tom skoku –
i bělouš – ryzka – i ti druzí – v dáli
jak tmavá čára dunivě se valí –
co je to všecko? – Tiše je tu děsná –
jen v dálce hřmí – jak slyšel by to ze sna –
má v boku bolest – zdvihá se – je marno –
a vůkol je tak náhle těžké parno –
i v něm vše hoří – pil by – jeho oči
jsou mdlé a těžké – i ta hlava točí
se namáhavě – zkouší ležet bokem –
i tak to bolí – vidí jedním okem
rozbité bláto a tím druhým nebe
vysoké, šedé – kdo as mu to střebe
krev z boku? – Točí znovu těžkou hlavou –
pláň zahlíd – ohně – lesů pásku tmavou –
leč vraha nikde – jistě v onu stranu
se tajné přissál – chce mu dáti ránu –
i kopne do vzduchu vší zbylou silou –
a cítí klesnout nohu pobloudilou –
a ztichne – pláň a požáry a lesy
se černat zdají – tma je v podnebesí –
noc na obloze – tmou i bláto zeje –
a ta se mu teď v sluch i oči leje. –