A já vám pravím, třikrát opakuji,
že všecky vaše cnosti jsou jen hadrem,
když duši neproniknou, nezlepší ji
a neposvětí šlechtictvím ji vyšším.
Když nejsou pavezou vám, ochránkyní
před podlostmi, jež útok činí z venku
a smysly vašimi vám vnikat chtějí
do skrytu duše. Ať to vlastenectví,
či náboženství, soucit, humanita
a jak je čítanky vám zovou ještě –
vám třikrát běda, máte-li je v ústech
a bez kořenů v hloubi duší svojich!
A jsou-li vám jen draperie cetkou,
ozdobou pro ulici, kde je máte
jak herečka své brilianty ze skla,
když hraje královnu; a jsou-li heslem,
v jehožto jmenu soudit chcete jiné
a – pokrytci – znak vpálíte jim v čela,
když – podle konjunktury – vám se hodí
tu onu oběť hnáti ku pranýři;
a jsou-li jedinou tou zdobou vaší –
pak běda bohu, zemi, vašim bližním,
když falešnou tou mincí podvádíte
i jejich důvěru i víru v sebe;
a třikrát běda vám, že míníte tím
nahradit kulturu i hlav i srdcí,
vy hroby obílené. Líp by bylo,
když zvěří jste, žít bez všech pseudonymů,
a jako zvíře nemusili byste
se rdíti hnusem nad svou komedií,
když pohlednouce časem do zrcadla
si řeknete snad: Ejhle, taky člověk! –
Když setkáte se s druhem na ulici
a rukou třepouce si, podíváte
se v oči sobě, auguři dva bídní –
a v společnosti, v shromážděních valných,
když fráze jiných polykáte hlučně
a s citem vyrábíte fráze vlastní –
a v žurnálech je čtete, básních, prose
a míníte, že zásad těchto silou
jsou poháněny děje doby vaší...
Oh, marno všecko: nikdy nezdaří se
vám ošálit soud dějin, sudbu příští,
již strojíte si. Šalbami a klamem
jste živi byli, neslavný skon bude
údělem vaším, dutá nitra vaše
nic nebudou mít, čím by zaplatila
si v sálu dějin místo nejskromnější.