LENIN – ULJANOV
Zjev jeho kráčí k dějinému soudu.
Jde troskami té staré carské říše,
po trupech umučených klidně stoupá
a v popel po včerejšku dohořelém
bot svojích hrubých vytiskuje stopy.
Krev s rukou umyl, s úsměvem jde klidným
neb ví, že Osudu byl exekutor
a nástroj mimovolný moci vyší.
Dá lhostejně si v sluch znít tisíc kleteb
a obžalob všech zbylých trosečníků.
A s druhé strany hřmící obdiv stádní
též nepohne jím. I ten ortel dějin,
jenž vyřčen bude, nebude mu ničím.
On ví, jak ortel taký měnívá se.
Dnes Ukřižuj – a za pár roků chrámy
a zbožnění. Neb vším je zdar a úspěch.
A Spartakus je proto v stínu dějin,
že při svou prohrál. Petr car je Velkým,
že dílo zdařilo se. Danton, Roberspierre
vzdor ztracenému žití slavně žijí.
A ví on, tam že věčně žíti bude,
kde místo jejich. Zlo a dobro dení
že mírou nejsou velkosti a viny,
jen schopnost života a síly platí,
že každý nový útvar lidských dějin
je roben tvrdě, bez citlivůstkářství.
Že dělník jejich jde k té práci spěšně
a nehledí, zda šlépěj jeho nese
zmar hmyzům v cestě a zda rozbořuje
plod dlouhé píle – mraveniště umná.
129