J. NERUDOVI.
Musil jsem myslit na Tebe v těch dnech,
krev hořkla mi a bila vztekem v skráni.
Pod okny táh mi národ v zástupech
s praporci, hudbou, v aťžijovém řvání.
A v čele šli kdedobřevlastenci,
dav hejslovanil, hlučně kdedomoval,
u hmoždýřů pak stáli nadšenci,
o závod každý rány vypaloval.
A táhli, táhli... všichni vzrušeni...
žurnály bily v bubnů volských plochu...
A k horskému až došli temeni,
kde pro věky my vztyčili Tvou sochu.
Tu sochu strhli, aniž věděli
svých činů dosah, jsou tak vůbec zvyklí...
Tu sochu strhli, a my, zbabělí,
my viděli to a jich nezakřikli.
27
My mlčeli jak hlasu zbaveni,
a dívali se, kterak, řevem hluší,
hned vytyčovali na Tvém kameni
dnů svojich pýchu, proroka svých duší,
stařečka, jako dítě měkkého,
jenž opatrně míjel každou hranu,
i v hněvu jenž dbal stylu dobrého –
proroka z cukru, orla z marcipánu.
Jak tančili kol něho v zástupech,
jak řvali slávu chraptícími hlasy...
A bič se nezved, jehož svistný šleh
by práskl do té buržoasní chasy!
Po 21. únoru 1906.
28