J. NERUDOVI.

J. NERUDOVI.
Musil jsem myslit na Tebe v těch dnech, krev hořkla mi a bila vztekem v skráni. Pod okny táh mi národ v zástupech s praporci, hudbou, v aťžijovém řvání. A v čele šli kdedobřevlastenci, dav hejslovanil, hlučně kdedomoval, u hmoždýřů pak stáli nadšenci, o závod každý rány vypaloval. A táhli, táhli... všichni vzrušeni... žurnály bily v bubnů volských plochu... A k horskému až došli temeni, kde pro věky my vztyčili Tvou sochu. Tu sochu strhli, aniž věděli svých činů dosah, jsou tak vůbec zvyklí... Tu sochu strhli, a my, zbabělí, my viděli to a jich nezakřikli. 27 My mlčeli jak hlasu zbaveni, a dívali se, kterak, řevem hluší, hned vytyčovali na Tvém kameni dnů svojich pýchu, proroka svých duší, stařečka, jako dítě měkkého, jenž opatrně míjel každou hranu, i v hněvu jenž dbal stylu dobrého – proroka z cukru, orla z marcipánu. Jak tančili kol něho v zástupech, jak řvali slávu chraptícími hlasy... A bič se nezved, jehož svistný šleh by práskl do té buržoasní chasy! Po 21. únoru 1906.
28