PŘÁTELŮM.

PŘÁTELŮM.
Ah, zastavuješ? Přepřahá se? Jdi tedy koně vyměnit – já vína sklenku pít chci zase – jsem tamhle – vidíš, onen štít. To byla jízda! Ten můj kočí jel časem jak ďas opilý a někdy zase zavřel oči a zastavil i kobyly. Je těžká řeč s ním. Někdy – kdo ví – jak ryba něm, jak pařez hluch – a někdy řízné slovo poví a jako houslista má sluch. To byla jízda! Mrazy ledné a hned zas vzduch byl plamenný a mhy zas, v nichž to slunce bědné jako oranž tkvělo červený. 178 A kdyby ten můj postilion byl chtěl jet aspoň silnicí! Však mluv s ním, zkus jen, poví-li on, chlap železnou má palici. Kde jaké bahno, louže jaká, plot, propast, potok, skalní sráz – do všeho letí letem ptáka, ach, kolikráts moh zlomit vaz! Kde jaký pes – nu, kdo se diví, když bryčka dá se do tance? Pes tvor je řádný, přebedlivý a klidných mravů zastance – tož vylít na nás zlostí běsně a rozčilen byl velice a rozštěkal i druhé děsně kolegy z celé vesnice – nu, tak jsme jeli. Jízda, páni, již člověk za sebou má rád a nechtěl by už za svět ani ji ještě jednou prodělat. 179 – Ah, tu je kočí! Přepřaženo? Tak jedem! Páni, na zdraví! Chlap zdá se mít teď nadrženo – ví bozi, kdy zas zastaví. Koncem února 1914.
180