ZE ZAPOMENUTÉHO SNU.

ZE ZAPOMENUTÉHO SNU.
A noc to byla v neděli, když jsme tak spolu seděli na lesklém srpu měsíce. Nohama líně klátíce jsme dívali se po hvězdách a mléčné dráhy třpytný prach jsme sypali na náš svět ten, kde plála světla luceren srovnaná podél chodníků jak hlavy žlutých špendlíků. A bylo milo. Vonný chlad k nám stoupal z parků, luk a lad a hvězdy tiše šuměly. My byli čilí, veselí, tys začla pět své písničky a v mžiku všecky hvězdičky k nám připluly a slouchaly a zbožně šumně dýchaly. 46 Na zemi dole chvílí tou svou chůzí kráčel rozvážnou tvůj otec tichou ulicí – snad ze schůze, kde stranníci o politice mluvili. Jde, vzhůru vzhledne po chvíli a stane, protře oči v ráz a ostřej k nám se dívá zas, pak rukou vzhůru pohodí a rozmrzele jaksi dí: – Já věděl od prvního dne, že tak to nějak dopadne, jeť pošetilcem básník vždy, teď vyved mi ji nad hvězdy – a ona sklouzne, zlomí vaz! Hej, pojď už domů! Slyšelas? – My slyšeli a smáli se a jen víc k sobě tiskli se, a mráček kolem plující já záchyt pěkně pravicí a zabalil nás oba jím. Pak po paprsku měsíčním jsme sklouzli dolů k oknům tvým. 47 Já v lůžko tebe položil, já Sny ti svolal, záři sil, již při letu jsem nachytal, pak po paprsku jsem se vzpjal a pod tvé římsy okrajem já vise na něm čekal jsem. Ot přišel: v lůžku pěkně tys, sladkého snění v líci rys, dům kliden, všecko ve spánku. I mysle na tu hádanku řek o nemožném podniku: – Já křivdil tomu básníku! – A básník tvůj se smějící sklouz nyní tiše v ulici a – slyšela-lis? – on tam stál a Mia dolce notoval... 48