A noc to byla v neděli,
když jsme tak spolu seděli
na lesklém srpu měsíce.
Nohama líně klátíce
jsme dívali se po hvězdách
a mléčné dráhy třpytný prach
jsme sypali na náš svět ten,
kde plála světla luceren
srovnaná podél chodníků
jak hlavy žlutých špendlíků.
A bylo milo. Vonný chlad
k nám stoupal z parků, luk a lad
a hvězdy tiše šuměly.
My byli čilí, veselí,
tys začla pět své písničky
a v mžiku všecky hvězdičky
k nám připluly a slouchaly
a zbožně šumně dýchaly.
Na zemi dole chvílí tou
svou chůzí kráčel rozvážnou
tvůj otec tichou ulicí –
snad ze schůze, kde stranníci
o politice mluvili.
Jde, vzhůru vzhledne po chvíli
a stane, protře oči v ráz
a ostřej k nám se dívá zas,
pak rukou vzhůru pohodí
a rozmrzele jaksi dí:
– Já věděl od prvního dne,
že tak to nějak dopadne,
jeť pošetilcem básník vždy,
teď vyved mi ji nad hvězdy –
a ona sklouzne, zlomí vaz!
Hej, pojď už domů! Slyšelas? –
My slyšeli a smáli se
a jen víc k sobě tiskli se,
a mráček kolem plující
já záchyt pěkně pravicí
a zabalil nás oba jím.
Pak po paprsku měsíčním
jsme sklouzli dolů k oknům tvým.
Já v lůžko tebe položil,
já Sny ti svolal, záři sil,
již při letu jsem nachytal,
pak po paprsku jsem se vzpjal
a pod tvé římsy okrajem
já vise na něm čekal jsem.
Ot přišel: v lůžku pěkně tys,
sladkého snění v líci rys,
dům kliden, všecko ve spánku.
I mysle na tu hádanku
řek o nemožném podniku:
– Já křivdil tomu básníku! –
A básník tvůj se smějící
sklouz nyní tiše v ulici
a – slyšela-lis? – on tam stál
a Mia dolce notoval...