DVA REBELOVÉ.
I.
Z konce století osmnáctého.
Pět neděl bylo takhle den co den:
Na vypáleném nebi vzešlo slunce
a zvolna lezlo, žáry metajíc
na zemi dolů, po modravé poušti.
Zem rozpukaná černé rány své
nebesům tvrdým ukazovala,
luk tráva zhnědla, lány obilí
předčasnou spoustou slámy staly se,
na návsi v seschlém lůně rybníka
leskla se těla leklých rybiček
pod hejny pasoucích se modrých much;
zpěv ptáků nezněl, bědní zpěváci
seděli v zaprášeném větvoví,
rozevřenými svými zobáčky
zoufale lapajíce žhavý vzduch –
nic nehnulo se, jenom drobný prach
plul v pruzích výhně.
12
Ani večery
chlad nepřinesly. Slunce zapadlo,
a nastřádaným horkem začala
sálati země. Začli výti psi
bolestně táhle, v chlévech bučely
zděšené krávy, lidé zmoření
od zápraží svých všude zírali
na tvářnost nebes. Tiše, zoufale.
V neděli pátou těchto suchých dnů
Jan Rokos, písmák, vísky filosof,
do polí vyšel, k vršku zaměřil,
kde z kamene stál obraz božích muk.
Zde zadíval se v klenbu nebeskou
zpytavým starých lidí pohledem,
jak by tu báni proniknouti chtěl,
jak by chtěl najít někoho tam za ní,
a vyčítavě začal hovořit:
„Den co den prosíme Tě v kostele
a mimo kostel každým dechnutím
o trochu deště; tady byli jsme
už desetkrát ve zbožném procesí,
bys nad námi se smilovati ráčil,
a všecko marno. Kámen hnul by se
i člověk změk by. Chod Tvé moudrosti
prý nevýzpytný – což to platno nám,
když hynou pod ní naše životy?
13
Či trestat chceš? Zač? Pane Bože, zač?
Tvé slunce pouští oheň pekelný
za živa na nás! Pane Bože, zač?
Kde vina naše? Jdeme pokorně
po cestách všech, jak přikázal jsi nám,
jdem do práce i do kostela jdem,
nedáme ani sousta do svých úst,
bychom se vděčně nekřižovali,
před spaním poroučíme duši svou
v Tvé ruce, z rána bereme ji zpět
Ti děkujíce, žes nám choval ji
a svěřuješ zas – a ne ze strachu,
ne pro naději Tvojí odměny,
než že jak děti k otci musíme
jít k Tobě. Že nám ani nezbývá
už nikdo, pouze Ty, Ty jediný,
Tvá spravedlnost, Tvoje dobrota.
Nuž, čím jsme vinni, Pane Bože, čím?
Chceš vyhladit nás z tváře země Své?
Buď vůle Tvá, jen vyhlaď! Ale netrap!
Když dítě trestám, povím já mu, proč,
a netrestám je nikdy z rozmaru...
A jsme-li vinni my před tváří Tvou,
my letití (dals tělo slabé nám
a ducha, jenž dost lehce umdlévá,
a mnoho roků plných pokušení) –
14
proč trpí s námi děti nevinné,
jimž Syn Tvůj slíbil nebes království?
Proč zem ubohá? Zvířat němá tvář?
Když chlapec trápí mouchu, už to hřích –
Zab, hochu, zvíře, ale netrap ho!
Zab, Pane Bože, ale netrap nás!“
Sinavý proužek vyvstal na nebi
a dmul se v horu. Vítr zdvihl se,
do prachu upad šedé silnice,
kde zvířil sloup, vstal, s hukem vítězným
jej hnal si v dáli.
„Dobrý Bože, dík!
Nebeský Bože, ty nás zachráníš!
Déšť, Tvůj déšť tady! Ruko všemocná,
zahynout nedáš svému stvoření!
Ožijí klasy, bude na daně
a bude ještě trochu živobytí –
však čas byl věru, Pane Bože, čas!“
A hory mračen rostly úžasně,
a plápolavé slunce ztratilo
svůj lesk a jako oko slepcovo
pod bělmem tkvělo. Sadů stromoví
se zoufanlivě smýkat začalo.
Dunělo v mračnech. Byla teskná tma.
Jan Rokos rozrušen spěl k vesnici.
15
Tu žlutý mráček vylet na nebe
a zlověstně se v obzor pověsil
a žluté světlo padlo na zemi.
Cos zaprasklo. Zešedivěl vzduch.
Krup spousta jako vejce holubí
zem zasypala. Na to spadl liják.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
K východu potom mraky splynuly
v stříbrná horstva. Modří nejčistší
se nebe stkvělo, slunce smálo se
hřejivě mile.
Nářek v chalupách.
Kde jaké okno – bylo vybito,
kde jaký strom – byl hrůzně otlučen
nad plody svými trče sraženými,
jež válely se v kroupách tajících.
A lidé vybíhali k polím svým,
by hlouběji si v duše vrazili
bolesti ostny. Pole ležela
zdupána, klidna. Kroupy leskly se
v ubitých klasech jako démanty.
Jan Rokos nešel k lánům polí svých,
šel na ten vršek, dneska po druhé,
tam k božím mukám. Stanul. Mrazný klid
16
v stařeckých očích, pohled na nebe,
na modrá usmívavá nebesa,
zřel zpytavě v ně, jak by proniknout chtěl
jich klidný úsměv, zaťal ruku v pěst
a hroze vzhůru, hučel ledově;
– Ty vrahu, vrahu, vrahu ničemný! –
17