BALZAC.
I stopy jeho Paříže, těch ulic,
náměstí, domů, obydlí, bys marně
dnes hledal, nikde nenašel bys také
venkovská sídla, zahrady a parky,
jak on je líčí – nebylo jich tenkrát,
jak všeho nebylo, co pyšně staví
na podívání užaslým tvým očím.
I lidí nebylo, jež popisuje
a řeči jejich, jež ti předříkává
a bolestí a zápletek a činů,
k nimž svědkem tebe, čtenáře, si přizve,
Vše odehrálo se jen v lebi jeho,
on, kyklop, tvůrce osudů a dramat
na jeviště je vstavil, jež sbil ze snů
ve výhni ducha. Krev svou a své nervy
jim dal a přelil, aby žíti mohly –
a jimi žili, jimi žijí do dnes.
Tys svědkem, čtenáři, jenž třebas jednou
jsi chodil s nimi po Paříži jejich,
na venkov zajel, poslouchal jich řeči
a sběhy osudů jich pozorovals –
66
ty dosvědčíš, že žili jistě tenkrát,
že žijí dneska. Prvý usměješ se
všech kritiků a soudců střízlivosti,
jež tvrdí opak. Prvý dokážeš jim,
že dojista se znají s celým světem
těch postav, příběhů a temné sudby,
jak Shakespeare kdys, jak potom Dostojevskij
je k žití vyvolali. Prvý povíš,
že ti, kdož mní, být živoucími lidmi,
jsou mátohami, přeludy a stíny,
jsou pouze jepicemi – podeňkami –
a lidmi ti jen, kdož svůj život žijí
ve stránkách knih těch. Vždyť ty, čtenáři, sám
jsi stal se pouhou matnou efemerou,
když naslouchals jim, ba, tvůj vlastní život
ti unik, zmizel, necítil jsi ani,
že dýcháš ještě, okolo že trvá
tvůj svět, tvůj vzduch, tvé město, venkov – všecko,
co svým tu zoveš...
67