Svůj poznal čas, kdy Veličenstvo Jeho,
Majestát Lidu, z místa podružného
do dějin vešel. On, jenž do té chvíle
jsa drábem jen, svým bubnem hlásil čile,
kde kterým panstvům syn se zrodil právě
a tele o dvou hlavách které krávě,
kde kdo a koho krutě zamordoval
a jak byl pověšen – on zpozoroval,
že poslání a smysl jeho žití
začíná velmi důležito býti:
neb Lidu Majestát má nedostatky,
jež mohou zrodit povážlivé zmatky,
víc síly v pažích má než světla v hlavě,
má kuráž, která chtivě, nedočkavě
osudy státu řídit chce a vésti,
leč rozvaha jí chybí na neštěstí
a k tomu slep je jako kotě malé –
tož hrbě šíj, se kloní k uším krále
a mínění mu tvoří, vysvětluje,
varuje časem, o všem uvažuje,
pak jmenem jeho žaluje i soudí.
I názor dá mu – kde se snadno bloudí –
o věcech minulých i temném příští,
on loví pro něj z myšlenkových tříští
co hodí se mu, co mu jistě zdrávo,
vždy akcentuje jeho moc i právo,
ba, boje svádí za něj nekrvavé
a ke krvavým budí pudy dravé.
By netrpěl král náladami zlými,
on pobaví jej žertovnými šprýmy,
neb o vše stará se mu, na vše stačí,
co Majestátu napadnout kdy ráčí:
vše ovládá od dějin do kuchyně,
od správy státu k zájmům podruhyně,
od hvězd až k žabí kolonii v tůni,
hlas jeho káže, šeptá, hřmí a duní,
vždy prsní ton má, pevný, neochvějný,
je přímý, v přesvědčení vždycky stejný,
třebaže zvrátí večer, co řek ráno
a kde „ne“ tvrdil, bouří nyní „ano“ –
tak zjevně slouže, anonymně vládne.
A Majestátu ani nenapadne,
by setřás jej. Vždyť není možno ani.
A Veličenstvo blahosklonně sklání
se k práci jeho, velmocí jej zove
a uznání mu dává stále nové.
Má zápach jeho rád, i přesnost cení,
jež stravu ducha přináší mu denní
vždy akurátně s večerem a ránem.
On netuší, že sluha ten je pánem,
jenž koupit dá se, že pak v předpokoji
s šibalským úsměvem si tiše stojí
a libuje si v sdílné, sladké chvíli:
Ty hlupáčku můj... jak jsi dobrý... milý...