„Je klamem, co vám hlásá náboženství
a dvakrát klamem, co vám namlouvají
s katheder školometští filosofi!
Svět stvořen byl ve chvíli nepříčetné,
a proto nese kletbu zatížených,
a proto hůř se ani povést nemoh,
než povedl se. Žíti – nemá smyslu,
leč že by útrapy a strázně byly
života smyslem. Lidé – bědní tvoři!
My ženeme se stále za přeludy
jakéhos štěstí: rozkoš, sláva, pocty –
a buď jich dostihnem a poznáváme,
že bublinky to z mýdla, jak je pouští
do vzduchu hrající si hloupé dítě;
neb uniknou nám a zas duše naše
se trápí, vzdychá hořem touhy po nich.
A to je život. Kletba člověka, dar pekel.
Neb šťastni jsou zde ti, kdož nezrodí se
a po nich ti, kdož odcházejí dříve,
než rozhlednout se mohli po tom světě
a pít než začli hořký nápoj jeho.
Hlas jediný tu bez falše a klamu –
toť ten, jenž z hrobů mluví k vám, těm živým:
„Mdlý putovníče, jenž tu chvátáš mimo,
buď jist, že dojdeš cíle cesty svojí –
leč sebe víc se vzdaluj, přec jen dojdeš
sem, kde jsme my...“
A s tímto jedem v duši,
jejž vydali jsme pro vnímavé mozky
Evropy naší, dožili jsme klidně
v tom městě, jež za nejzdravější máme,
let žalmistových. Však jsme také dali
si pozor na počasů proměnlivost
a střehli zdraví své jak zřítelnici.
A věru neradi jsme umírali,
neb marno všecko: mocně poutá k zemi
nás „sladké zvyknutí si v živobytí“,
jak Goethe poznal v šťastné chvíli jedné.