LEO XIII.
To, co kdys bylo duší Voltairovou,
těkalo dlouho prostorami Věčna,
leč nikde nebylo lze nalézt místa,
v němž by se poněkud mu zalíbilo
i vrátilo se k zemi.
K malé zemi,
kde život lidský, nesen sladkým hříchem,
jde mimo kamenité cesty ctností,
a jeden den při dobrém jídlu, vínu
a prozářený leskem krásných očí
je cennější než celá mrazná Věčnost –
i vrátila se tedy rychle na zem
ta duše moudrá, Voltairova kdysi.
A v touze vtěliti se, našla sobě
podobnou masku, jakou nesla ondy:
tvar těla drobný, suchý, vzdorující
co nejdél nemocem a tíží roků
i baziliščí oči, které nejsou
do duše oknem, ale jak dvě jehly
k ní přístup brání – vklouzla spokojena
154
do pevné schránky, shledala ji vhodnou,
a co kdys Monsieur Arouet, pak Voltaire,
to zve se Pecci, potom papa Leo.
A Leo spravit chtěl, co Voltaire kdysi
tak těžce zkrušil – snad dle řádů Kosmu
má v činech člověka být rovnováha
a žití druhé spraví, čím ji prvé
kdys porušilo – Leo opravoval
Petrovu skálu, odloupnuté kusy
přibíjel perem k studenému trupu
s tím satirickým tichým smíchem v očích,
jimž Voltaire smál se, když ji bořívával.
Za verše necudné, jež v řeči Gallů
psal jedenkráte, básnil ody nyní
církevním stilem, pannu Orleanskou
s Madonnou změnil – leč ty skoupé Musy
laur odepřely jemu teď, jak tenkrát.
Že advokátem Voltaire býval kdysi,
jenž hrdla nevinná bral šibenicím,
tož Leo nyní jako vážný soudce
spor těžký rovnal svářících se států
a s ironickým úsměvem bral díky,
jež svět mu platil. Byl si vůbec věren
v zálibách dřevních; rád měl slávu světa,
tabuli dobrou a ten kov, kov žlutý,
155
jenž silou magickou zná poutat duše
jsa jedním z nesmrtelných vládců dějin.
Tělesnou schránku dobře zvolil sobě.
Sto roků skoro vzdorovala časům
a sudbě lidské – když měl odevzdati
ji zničení a hrobu, poručil si,
by složili ji v chrámu lateranském
u hrobu velikého Innocence –
vždyť v Pantheonu dáno místo tomu,
co pode jmenem Voltaire nosil kdysi.
Tam leží nyní. Baziliščí oči
jsou uzavřeny, kolem rtů však hrá mu
ten ironický úsměv, jímž se Voltaire
kdys díval v sladký nesmysl, zde zvaný
životem lidským... Jediná věc tady,
jež solidní má jádro, Všecko druhé:
odplata ctností – nebeská říš skvělá –
a radost v sboru svatých – bubliny jsou,
jež lidský duch si vytvořuje z mýdla
a do paprsků slunečních je pouští
na obdiv, na útěchu prostým duším.
156