Hraběnka psala – gotickým tím písmem,
jež vlastní šlechtě je a důstojníkům –
bych na měsíc – prý stačí měsíc, myslí –
na zámek přijel, spořádati archiv
a knihovnu. Já slíbil. Znal jsem rod ten
už ovšem dobře: Hlavu prapraděda
meč kata Mydláře sťal v exekuci
na rynku Staroměstském; v Saském vpádu
ji sňali s věže mostecké a nyní
prý v zámku chovají ji. Víte, tuším,
že osud hlav těch popravených pánů
mě zvláště zajímá, že chystám knihu,
kde shrnu studie své; tvrdím směle,
že mnoho legend bude rozptýleno
mým slovem posledním, o věci této.
Tož přijal jsem, a srpen, měsíc prázdnin,
jsem navrhl – my, knihovničtí moli,
žít nemůžeme bez prostředí svého
a dají-li nám prázdno v jednom místě,
my odletíme tam, kde zahrabat se
zas do lejster a foliantů možno.
Prvého srpna čekal na nádraží
vůz na mě – hraběcí erb na kočáru
i na knoflíkách kočího, ten stařík
byl od řeči a v několika větách
mi maně zjasnil situaci v zámku.
Prý Její Milost všechno je, pan hrabě
je dobrý člověk, vlídně pohovoří,
však o nic nestará se, Její Milost
je za každým a všude jako ostříž.
Pan hrabě má své psy, své hony, sklenku vína,
rád polaškuje s ženským pokolením,
a kdyby Jí nebylo, ví sám pámbů,
jak by to vyhlíželo v hospodářství...
Nu, jeli jsme. A díval jsem se kolem
po zralých polích, na háj bílých břízek,
na zamodralé hory na obzoru –
taková chvíle našinci je svátkem
a myslím ostatně že každý člověk,
se lepším stává v přírodě té boží.
My dojeli. Ten zámek z těch je jedním,
jež zbudovány ze starých jsou hradů,
jak v Čechách několik jich, Konopiště,
a Brandýs, Orlík, Benátky a jiné –
kvádrové základy, zdi tlusté, věže,
památky zaniklého středověku,
jsou přizpůsobeny těm novým časům,
jež mluví římsami a teploměry,
a záclonami. A ti, kdož v nich žijí,
jsou jak ty zámky – lidé dávných tradic
a moderní jen v šatech, řeči, zvycích.
Hraběnka přijala mě. Dáma milá,
leč se studenou jaksi srdečností
a mluví-li, máš mimoděk ten pocit,
že potřebu má mluvit, že jí jedno,
zda nasloucháš, že mluvila by stejně,
i kdyby tebe nebylo v té jizbě.
Němčina její byla rázná, pádná,
jak u všech, kdož jsou zvyklí rozkazovat.
Tak seznámila s domácím mě řádem,
mluvila o žních, o podzimku příštím,
prý do Vídně chce přesídlit, kde hodlá
„die Familie wieder bissel heben“,
strýc její konexe má, u dvora je
persona grata; člověk na venkově
prý zkyselí a zhloupne proto nutno,
své místo reklamovat „an der Sonne“.
Vysoká byla, štíhlá v bocích, vkusná
a měla nelítostné modré oči –
nu – pěkná paní. V knihovnu mě vedla –
a já se zděsil! Jaký vandalismus!
Tu folianty starých děl jsou v změti
s knihami o koních, disiecta membra
německých klasiků jsou proházena
se svazky memoirů, jež jsou zdobou
století minulého ve Francii,
balíky účtů mezi listinami,
jichž papír na první mi pohled svědčil
o věku šestnáctém a sedmnáctém,
Babylon opravdový v každém směru!
Na stěnách vedle starých podobizen
anglické sceny z dostihů a štvanic,
červené fraky, cylindry – nu víte,
ty obrázky, jak zdobou jsou všech zámků.
Ve středu sálu zaprášený klavír
– a všecko bylo vám tak zaprášeno,
že svědčilo, jak zřídka noha lidská
v ten prostor vejde – u klavíru pultík,
na něm noty, maně jen jsem zahled,
že repertoir šantánů to z Vídně –
a hraběnka tu stála, kol rtů měla
lehounký úsměv, jak by bavilo ji
to divoké, jí cizí hospodářství!
Tu z kouta se mi zabělelo cosi,
já přistoup: lebka leží na podstavci,
na rudém plyši, pod skleněným zvonem,
jak bábovka se jím tak přikrývává,
plyš vyrudlý, pln prachu – tak jsem našel
tu hlavu mučedníka. Stál jsem tiše
a slzy zdržoval, jež tiskly se mi
v dojaté oči. Hraběnka jde ke mně
a jakby mínila v mém zraku čísti
otázku tichou, řekla ledabyle:
„Ein Ahne hAlt’s“. A víte, v této chvilce
já cítil, že i vraždit může člověk
a surovost, jíž dosud nikdy v žití
z úst nevypustil, vmetnouti jí v líce...
Leč archivní mol – zůstane vždy molem
a nezradí svou plachou přirozenost,
já přikývl. A celý měsíc srpen
mi tato lebka společníkem byla
a konečně jsem uvykl jí také...