LERMONTOV
Ne, neříkejte, že tu předčasně
se skončilo nadějné žití –
my tušíme jen mdle a nejasně,
leč Osud ví, kam a jak jíti.
Číš sobě určenou on rychle pil,
dnem vzhůru ji obrátil s klidem
pít do šedin by jiný vystačil,
jenž čítá se k rozvážným lidem.
Rmut živobytí, duše bídu, žal
i dubnové rozmary všeho
i sudby záhadu, muk, vášní pal
i prokletí století svého –
on procítil a svému okolí
je řek svým ocelovým slovem –
pak ležerně dal hruď v cíl pistoli
a padl. Rus nad jeho rovem
si zakvílela. – K čemu? – řek by sám –
já kismet svůj uhádnout doved,
já cítil vždy, že brzy dokonám,
co určil mi, já všecko proved.
34