J. VRCHLICKÝ
Ba, nevíš, nebudou-li verše tyto
tím posledním, cos vůbec napsal v žití,
a kniha, kterous dočet, nemá-li to
poslední lekturou tvou navždy býti.
I jasný den, i stromy v novém květu,
stisk ruky přátelské, i slovo vlídné,
i polibek, jenž dán byl tvému retu,
i všední kus z kaleidoskopu týdne –
být mohou nyní, budou v jisté době
posledním douškem z číše nedopité.
Ty světu ztratíš se a svět zas tobě
a potom sobě nic už nepovíte.
Dnes – zítra – ale jedno je tu jisté:
ty svazky asi lehce rozvážete –
se světem na chuť sobě nepřišli jste
a proto se as klidně rozejdete.
193