PROVERBE.
Zda vzpomínají? Zda se pamatují?
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
„Chtěl bych se dotknout retem vaší šíje.“
„Ne, my se nikdy líbat nebudeme.“
„A tvrdíte pak, že mě máte ráda.“
„Až za hrob. Jako nikoho víc v světě.“
„Já políbím vás.“
„Nikdy. Není možná.
Pak víckrát bychom se už neviděli!“
„A to je láska?“
„Věřte, mám vás ráda.“
„Ne, nerozumím.“
„Ráda celou duší
a celým hořem svého odříkání,
a vy jste slíbil... slibte slavně znovu,
že líbat mě chtít nikdy nebudete.“
„Křišťálnou duši máte, pravda, drahá,
však z mrazivého ledu. Dejte vzplanout
jiskřičce jedné aspoň v hloubi její,
a byť to byl jen odlesk očí mojích:
chci pro dnes slíbit.“
„Pro vždy!“
„Ale někdy –“
„Ne, nikdy, nikdy, nikdy! Přisahejte!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Oh, jak jsi dovedla být jen tak krutá,
jeptiško moje, klášternice tichá!
Můj žhoucí ohni, slunce rovníkové,
což – pamatuješ? Viď, že hodně pestré
jsou dnes už vzpomínky té lásky naší.
50