KUKAČKA.
A seděl – kýval lysou hlavou –
a na rty moje upjal hled –
Nuž čtěte! – Řečí ostýchavou
mi tuhle smutnou dramu čet:
Jen tvoje máti ví, čím tobě dítě jsem...
Jen ona děkuje mi tichým úsměvem,
když někdy potkáme se v ruchu na ulici,
já letmým pohledem se dotknu tvojích lící,
tvých svěžích mladých rtů, tvé drahé zlaté hlavy
a maně ulovím tvůj pohled usmívavý...
Já ničím nejsem ti a měl bych být ti vším,
tvým štítem, ochráncem, tvým vůdcem laskavým
a musím býti rád, že časem zahlednu tě,
jak jeden z tisíců – jdu, k poklidu se nutě,
kde bych ti vjeti chtěl v ty vlásky tvoje zlaté
a čílko zlíbat ti... jen jednou... jedinkráte.
Co bylo jedenkrát – snem, stínem to vše je,
už ani nezáří, už ani nehřeje...
Dva lidé sešli se a snad se milovali –
jak dnes to bajkou je, jak je to v šeré dáli,
a k tobě, kvítečku, jenž bys moh svědkem býti
a kveteš vítězně – se nesmím přihlásiti.
Ach, všecko ušlo mi... ta prvá slůvka tvá,
i první krůčky tvé – i moudrost mladistvá,
tvé dětské záliby – tvé hračky, loutky, šaty,
i z prvních pohádek ten pohled snivě vzňatý.
To všecko sbíral kdos, jenž kromě jmena svého,
ti nedal ničeho – a mně vzal, což je mého.
91
A není naděje a není možno zde
si říci jedenkrát, že blízcí sobě jsme –
Snad jednou náhodou číst budeš verše tyto,
jak vůbec verše čtem...
A tebou nezachví to.
A tušit nebudeš, že mají bolest skrýti,
již říci touží ti...
oh, prokleté to žití! –
A dočet. Přetřel oči šátkem
i po zrudlé jím pleši jel
a s jakýms nepokojným zmatkem
teď čekal tiše na ortel.
A já, jenž vyslech jeho muku
(a přeslech stavbu slok a rým),
já stisk mu beze slova ruku
a propustil jej – bůh buď s ním.
92