Je zlé a třikrát je to zlé,
že velká industrie
zabíjí řemesla,
ač často nahradit jich nedovede.
Jsouť řemesla, že nejsou k nahrazení:
hrobníky míním.
Vy cítíte ten věčný zápach v Praze?
To není tím, že není provětrána
a její vnitřnosti že tuze páchnou –
ne, pánové,
toť prostě proto,
že není hrobařů,
že řemeslo jich dáno bylo ve psí,
že nechali je ubít industrií,
jež nepostarala se o náhradu.
Tož potácí se po ulicích Prahy,
po náměstích a parcích
a trčí v sálech, divadlech i kostelích
– v kostelích páchnou mrtvé shnilé mozky
a marně kadidlem je vyhánějí –
i v síních sborů zákonodárných,
ty časy mrtvé, zbytky minulosti,
přežitky z Rakouska i to, co bylo
ubito před očima našima
tož děje pošlé, akce scíplé,
pomysly, tvorby pošetilých věků,
i plány nečasové
i díla tak zvaného umění,
jež padla jako vykotlané stromy
a lidé, hlavně lidé,
ti mrtví, zabití, ti nebožtíci –
leč oni nechtějí znát, že jsou mrtví
a mezi lidmi pohybují se,
a ti jsou také mrtví,
či ještě hůře,
jsou živí, ale desetkrát by bylo líp,
už kdyby také mrtví byli.
A tito ovšem oněm nechtějí
dát svědectví,
že mrtví jsou, že páchnou,
že pod zem patří, jakož patří zemi
vše, co je mrtvo.
A proto otravný ten puch
v ulicích Prahy.
Je třeba zřídit školství odborné
tož pro hrobaře.
Neb těch, kdož zabíjejí, máme dost:
Smrt, Čas, i vlastní Nerozum –
leč především je třeba hrobařů.
Ať učí se, do jaké hloubky kopat
a jaký hlíny druh je nejvhodnější,
by zápach do vzduchu zas nepronikal.
A potom jaký kámen na hrob vložit,
by nebožtík nám z hrobu nevylezl –
jsouť naši nebožtíci tuze tuzí
a víra jejich takřka skálopevná:
jim nenamluvíš a je nepřesvědčíš,
bys mluvil andělskými jazyky,
že mrtví jsou.
Uvažte prosím.
a jednejte a rychle, bez komisí,
neb v komisích tam zasedají vždycky
jen pseudohrobaři, ti pohřbívají,
co hrobům nepatří.
A hrobům nepatří můj návrh tenhle.
Je k zalknutí v té naší Praze,
puch mrtvol otravuje život náš,
puch živých mrtvol.
Já udělal svou povinost,
povinost vlasteneckou,
já na zvon uhodil – vy slyšte jeho hlas:
Je čas,
nejvyší čas!