To v Neapoli bylo: v uličce,
jež páchne padesáti zápachy,
kde nad hlavou ve čtvrtých poschodích
od domu k domu na příč třepe se
všech barev prádlo – sešlá stařenka
se při zdi sluní. Tělo staré vrby,
jíž pruty větví s listy zelenými
už dávno Čas byl tvrdě osekal.
Jen pahýl života. Dvé černých čar
na místě očí napadlo mi hned,
dvé čar, v nichž místy zlatozeleně
se droboulinké body zaleskly,
dvé čar jsou živé barvy v obličeji,
kde smyty jsou ty barvy ostatní
až na nečistou pergamenu žluť. –
Leč přijdu blíž – ne, nejsou barvy to,
to sta a sta je klidných tmavých much,
i zelených i temně modravých,
jež sletly se k těm očím přivřeným.
Jak ovce mačkají se u koryta
kde proudí voda k pití, jako drůbež
se natlačí, když sype hospodyně
zrn žlutých příval ze své zástěry –
než ovce hýbají se, drůbež křičí
a zmítá se – ty mouchy tichy jsou
jak zrnka růžence, jak stařenka ta,
jež živí as je vláhou očí svých –
a rukou nehne, nezažene jich,
máť živitelka. Obraz příšerný,
jenž člověku tak dlouho nejde s očí,
dokud je člověk navždy nezavře.
Tak na ty oči republiky naší
sed zástup klidně žravých much.
Jsou svorny spolu, nic je nezaplaší
a nemilují pohyb, ruch;
Jsou namačkány vedle sebe, sají,
chuť důkladnou se zdají mít,
z profese savci žízeň pouště mají
a umí pouze pít a pít.
Ty, republiko, jak ta bába sedíš
tam v neapolské ulici,
svá vlastní socha, ani slova nedíš
a nezamávneš pravicí;
tvé masařky, tvé mouchy zelenavé,
tvé černé mouchy v hojnosti
tvou součástí se staly v tužbě žravé,
z tvé živy pohodlnosti –
a my, kdož kdysi tělo tvoje bílé
jsme chránili až v zuření
kol tebe jdeme všedně ledabyle
už fatalismem zkrušeni;
s dvojhlavým orlem zápasit lze, s býkem,
bít kolčavy a vrány prát,
před černožlutým stříct tě zákeřníkem
a bdít, by neuštkl tě had –
leč much těch, víme, nelze odehnati,
byť na chvilku se vznesly jen
hned s chutí novou se zas k tobě vrátí
a vezmou oči tvoje v plen –
A konečně, ty republiko, kdo zná
tvé ledví dnes, tvé dohady? –
Ty vzkřiknout mohla bys, že ruka hrozná
tvým očím strojí úklady!