Objímám křídly bílých racků jarní a černou zem,
rozhrnující se čerstvě, měkce a vlaze za pluhem...
Po ní s tak těžkými vozy jedou sedláci,
po ní ku vsím se od vsí století vlekou žebráci
krajem zelených kočiček, pučících prutů. Lká to, viď,
píšťalek mízo! Jak hučíš, potoku, v údolí,
nádrže mlýnů po řadě přetékající!
Větry, v doškách střech boží písně hrající...
V čepice vrchů, kde břízky bílé, jak sobolí,
slunce svých paprsků vyšívá, zlatou vplétá niť,
jaký jas oslepující. Až oko zabolí...
A já se zřekl bolestí, děl si: Jarní dech
nad nitrem bloudí, že cítím již prsť v něm zavonět,
vracet se lásky zabloudilého ptáka,
tiše pět, tiše pět, skřivánčím hlasem pět,
stromy zakvítat růžově, lehké kročeje znít,
stříbrnět vody,
zvířata modlit se zrakem, trávy se chvít.
Předtucho básníka, u tvých nohou jsou prostřené hody.
Necítíš? Srdce jak prudce zná někdy a nově bít?
Buď mi věrná, ó prsti mé duše černá,
mnoho setby ti svěřit ještě mám!
Všecko co žije a vesmíru vzduch co pije,
mělo by bohatě vzklíčit tam...
Mlhy jsou rozptýlené, dávného života odraz
ve vody nespouští lupenů rez, –
změnil se světa mi nádherný obraz,
panenské květy voní, dětí hlasy mi zvoní,
se zdí zakvítá v chomáčích bez.
Svět je zas moudrý, nic v jeho nejhlubší hloubi
ztratit se nemůže nikdy, ať slůvko, ať úsměv, ať smích,
v černou prsť duše jak náhodou pokorně je vnesu,
pozdrav z rušného světa, mílová ticha lesů,
bytostí rozzáření zkvetlá v pochopení,
budou klíčit, svá srdce rozhoupou na stoncích,
v prsti mé duše zakvetou, vlahnoucí, jarní a temné,
květiny zrodím já rudé a modré ve vůni zemné...
Tak jsem snil o svém přerodu. Omládlá, čerstvá zem
rozhrnovala se v slunci přede mnou za pluhem
a jak jsem díval se s úžasem do blat a hájů a niv,
byl jsem tak životu rád,
zdálo se mi, že musím vše vssát a vše zobjímat,
dvakráte prožít každý dnů nenávratný div...