Hle, prázdné hnízdo... Dům tu opuštěný
v zeleném přítmí bujných rostlin dřímá.
Trhlina černá zeje středem stěny
jak živá rána, úponky v ni svýma
se břečťan chytil, stoupá vzhůru, v střechu,
co jeho brat se s větví stromů line
a rozlit bujně šedem její mechů
přetéká dolů. Sněti laurů stinné
hmatají po sklech oken... Ticho všude.
V to okno hledneš... pokoj nevysoký
ve starém stilu; tapety tu rudé,
dva obrazy, jak před dávnými roky
bývaly v modě, skříně s porcelánem,
ctihodné lenošky – vše truchlit tuto
se zdá za bývalým svým starým pánem,
od jehož skonu ničím nepohnuto.
A zdá se, k tomu poslednímu spánku
že dávno staroušek as sklonil hlavy,
jakobys četl z „Mrtvých Duší“ stránku,
tu stil ten, smutek, nádech popelavý...
Mech svěží used’ na kamenném práhu,
z cest písčitých se metlice klas zdvihá,
plž lesklou slinou značí svoji dráhu,
drozd udiven se kol tvé hlavy míhá –
vše bujné tak a svěží, třpytné, ryzí,
výskají barvy, vše se omlazuje –
hle, Příroda! z ní člověk sotva zmizí,
už i sled jeho ničí, zahlazuje...
A před domem skryt sněťmi visícími
je starý bassin. Vody nelze zříti
pro koberec, jejž tkají listy svými
rostliny vodní... Jak ta zeleň svítí!
A náhle, jakbys octl v pohádce se,
s druhého konce tiše majestátně
se bílá labuť přímo k tobě nese,
prsoma dělí zeleň, jež se chvatně
zavírá za ní, pluje, pluje, pluje,
před tebou stane – pak jak ve sklamání
nad cizí tváří tvou – se oddaluje
a v smutku svém se neohledne ani.