DÁČA GONČAROVA.*)

Josef Svatopluk Machar

DÁČA GONČAROVA.*)
Hle, prázdné hnízdo... Dům tu opuštěný v zeleném přítmí bujných rostlin dřímá. Trhlina černá zeje středem stěny jak živá rána, úponky v ni svýma se břečťan chytil, stoupá vzhůru, v střechu, co jeho brat se s větví stromů line a rozlit bujně šedem její mechů přetéká dolů. Sněti laurů stinné hmatají po sklech oken... Ticho všude. V to okno hledneš... pokoj nevysoký ve starém stilu; tapety tu rudé, dva obrazy, jak před dávnými roky bývaly v modě, skříně s porcelánem, ctihodné lenošky – vše truchlit tuto se zdá za bývalým svým starým pánem, od jehož skonu ničím nepohnuto. *) Byl příbuzným romanopisce. [80] A zdá se, k tomu poslednímu spánku že dávno staroušek as sklonil hlavy, jakobys četl z „Mrtvých Duší“ stránku, tu stil ten, smutek, nádech popelavý... Mech svěží used’ na kamenném práhu, z cest písčitých se metlice klas zdvihá, plž lesklou slinou značí svoji dráhu, drozd udiven se kol tvé hlavy míhá – vše bujné tak a svěží, třpytné, ryzí, výskají barvy, vše se omlazuje – hle, Příroda! z ní člověk sotva zmizí, už i sled jeho ničí, zahlazuje... A před domem skryt sněťmi visícími je starý bassin. Vody nelze zříti pro koberec, jejž tkají listy svými rostliny vodní... Jak ta zeleň svítí! A náhle, jakbys octl v pohádce se, s druhého konce tiše majestátně se bílá labuť přímo k tobě nese, prsoma dělí zeleň, jež se chvatně zavírá za ní, pluje, pluje, pluje, před tebou stane – pak jak ve sklamání nad cizí tváří tvou – se oddaluje a v smutku svém se neohledne ani. 81

Básně v knize Výlet na Krym: