METAMORFOSY
Červené teplé tóny to byly,
v nichž ironický valčík hřměl,
třpytivé lustry světla proud lily
do víru hlasů, šumů, těl –
Červené teplé byly to sloky,
koketa mdlá je tančila,
ta nesla v srdci zničené roky
a v hlavě moudrost motýla –
tak jsem je psával valčíky rudé;
dle mne je psali po Čechách
mládenci zdraví kroutíce všude
rty svoje v ironický tah.
*
Pak maloval jsem. Touha štěstí marná,
prostičký genre, skizza mravokárná,
národní výjev, duše osamělá,
pohádka srdce. Časem kresba smělá,
[127]
jež karikuje lotry, hlupců pýchu,
mrzáky duše – všecko to, co v tichu
tendenční malíř rozvážlivě robí.
On věřil ještě, řekněm, v lepší doby,
v svobodu příští, třeba sám byl v kleci,
v národa dík a jiné hloupé věci.
A brával k tomu barvy přitlumené,
tesklivé nebe, jež se šedě klene,
kraj melancholický, v němž není ruchu,
a smutek ležel v podzimkovém vzduchu.
Pak odhodil jsem malování své,
ať pavouk opřede je a červ rve.
*
I sochy miloval jsem. Šedý kámen
v strnulém harmonickém rozvlnění,
syn nesmrtelný bědné duše lidské
zrozený v mukách.
Co zatím roditelka jeho plna
nicotných bojů, vášní, marných cílů,
sklamání stálých, nechutenství, hnusu
v hrob němý spěje,
128
on, života vzhled míjícího maje,
studeně může zříti na zánik všeho,
neb necítí a žije hrdý, pyšný
nezemským žitím.
A co se člověk naučiti může,
já naučil se: studeným být, zhrdat,
své nitro zavřít, na povrch být šedý
studený kámen.
*
V modravých rytmech o břeh bít,
jas oblohy, krev slunce pít,
neb strofy hněvu zpěněné
na nebe vrhat zděšené,
mít hloub, v ní skrývat řadu let
své mrtvé, by jich nezřel svět,
čist býti tak, že hvězdám všem
lze směle býti zrcadlem,
a nedbat planých ševelů
o užitku svém, účelu,
a jediným žít zákonem:
Přírody býti výronem –
129
tak žít a hřmít a dout a hrát
a pranic dál se nestarat,
že vybírají z tebe sůl,
že sítě noří v rybnou důl,
že špínu těl svých potají
v tvých čistých vlnách smývají,
že po tvých proudech hučící
se ženou lodi kupčící
do dalných krajů o závod –
Ó modré pláně hravých vod,
ty elemente bez hrází,
tak obraz tvůj mě provází,
a v duši mé tvé rytmy zní,
má poetiko poslední!
130