MŮJ OTČE...

Josef Svatopluk Machar

MŮJ OTČE...
Můj otče, Foibe Apolline, víš, jak jsi rozhněván a mračen usedl s lukem v ruce kdysi na břehu zeleného moře blíž zakřivených lodí řeckých, jak’s v toulec sahal, tětivu pjal a zvučící ty bystré šípy vysýlal v lebky, šíje, záda achajských plachých bojovníků? Můj otče, Foibe Apolline, dnes zaťal bys své lesklé zuby, dnes mrštil bys ty lukem o zem a zpřelámal bys všecky šípy – Achajci mají dneska kožich tuhý jak pancíř na rozumu, a kdybys pronikl i kožich – je pod ním ještě tužší kůže, hotové fošny na svědomí! [123] Můj otče, Foibe Apolline, já lopuších nasbírám ježků, já naházím je do kožichů počestným našim Achajčíkům. Achajci naši škubou sebou, kožichem drbou o zem, o strom, však ježci k hrůze sedí, sedí – a já se úsměvem tvým směji, můj otče, Foibe Apolline! 124