MŮJ OTČE...
Můj otče, Foibe Apolline,
víš, jak jsi rozhněván a mračen
usedl s lukem v ruce kdysi
na břehu zeleného moře
blíž zakřivených lodí řeckých,
jak’s v toulec sahal, tětivu pjal
a zvučící ty bystré šípy
vysýlal v lebky, šíje, záda
achajských plachých bojovníků?
Můj otče, Foibe Apolline,
dnes zaťal bys své lesklé zuby,
dnes mrštil bys ty lukem o zem
a zpřelámal bys všecky šípy –
Achajci mají dneska kožich
tuhý jak pancíř na rozumu,
a kdybys pronikl i kožich –
je pod ním ještě tužší kůže,
hotové fošny na svědomí!
[123]
Můj otče, Foibe Apolline,
já lopuších nasbírám ježků,
já naházím je do kožichů
počestným našim Achajčíkům.
Achajci naši škubou sebou,
kožichem drbou o zem, o strom,
však ježci k hrůze sedí, sedí –
a já se úsměvem tvým směji,
můj otče, Foibe Apolline!
124