Chtěl jsem mít dneska chvíli odpočinku.
Zřít v zahradu, jak leto pomíjí...
Vyvolat z hrobu tesknou upomínku...
Pak listovat cos o Italii...
Najednou zvenčí ryčná hudba, křiky...
to zpívá zvenčí jakýs vyšeptalý hlas
k selhávajícím tónům harmoniky
a žebrá – teď to žebroty je ráz...
A pošta tady... Výzvy plné vzletu,
složenky při tom... Už té rozkoše
si nedopřávám... Dále prosba je tu
o čestné členství... všecko do koše...!
A dlouhé psaní... „Znám vás, ctěný pane,
co humánního vždycky člověka...
nežebrám... věru, nevím, co se stane...
jen půjčku... věřitel můj nečeká...“
List druhý... „Vaše slovo mnoho platí...
Styk váš je mocný... Člověk neznámý
o místo prosí... račte sluch mu dáti...
a vše ruka spásu podá mi...“
Zde zase výzva... Mladá generace...
na slunci chce se místa domoci...
Týdeník její... Nový směr... a práce...
„vy předplacením račte pomoci...“
A zas list... Slohem obšírným, leč klidným,
o jakéms taškaření píše mi:
„– – vy pomůžete chudákům těm bídným,
byl jste vždy lidem jako svědomí...“
Noviny... číst se musí mezi řádky...
Psí náhubky... I bída morální
sžíravě vetřela se do pohádky,
jež byla chloubou našich zašlých dní...
A dál tak ještě... Odpočinku chvíle!...
Hnus, odpor, bídu už zas v krvi mám...
Tak půl sta hromů!... Znal bych pro ně cíle...
Leč nelze, než psát zlostný epigram...