VLASTENCI.
IV.
Po Wagramu.
Renard:
No, Austria?
Melilot:
Už zdá se do opravdy,
jak císař jednou řek prý, že se nikdy
ničemu nenaučí z historie.
Já divím se jen, že ten Napoleon
takový útvar existovat nechá.
Renard:
Však ostříhal jej nyní dokonale.
Melilot:
A právem. Stát, jenž najímat se dává
anglickým zlatem ku žoldnéřským službám,
zasloužil vlastně ještě větších trestů.
Renard:
Však, Wagram, pane, pořádným byl bitím
113
a mír nám přines zase pěkné země –
však před tím u Aspern to bylo bledé...
Melilot:
Ah, lary, fary! Císař proto ustoup,
že nemoh rázem rozhodnouti bitvu –
však ve válce, jak víte, platí vždycky
poslední rána – tou byl právě Wagram.
Renard:
A o těch plánech rozvodu jste slyšel?
Melilot:
No, připravují něco, připravují.
Prý ruskou velkokněžnu – chtějí jedni,
prý pro Rakousko pracují zas druzí –
já nevím, ale jako čestný člověk
já řeknu přímo: Ctím svou císařovnu
a vím, že císař v celém širém světě
nad dobrou Josefinu lepší ženy
nemůže nalézt. Víte, věc to strašná,
takový rozvod. Před bohem být spojen
s ní u oltáře, v chrámu páně vstavit
korunu na hlavu jí – a teď rozvod?
To mohlo otřást morálkou by lidu,
věc povážlivá – nevím, nevím, pane...
Renard:
Váš úsudek stran Španěl stále tentýž?
114
Což – není přec snad trochu odvážlivo
podnikat tuhle vážnou expedici?
Melilot:
Ne, v nejmenším ne. Je-li jednou nutno
kontinent zavřít všude Angličanům
– a v zájmu míru, věřte, že je nutno,
by kramář onen důkladně byl zkrušen
a měšec jeho vypostil se řádně,
tu hřebínek mu sklesne, potom přijde
o pokoj prosit, jako přišli druzí –
pak musí být ta Iberie naší.
Jsou, pane, právě různé druhy válek.
Buď meč či měšec. Císař, řeknem hrdě,
je mistrem v tom, je mistrem v onom druhu.
Ah, kdyby tu byl druhý Napoleon
pro bitvy mořské – byla by věc kratší.
Leč takto –
Renard:
Je prý bohatá to země.
Melilot:
To věřím. Však se naši maršalové
též přesvědčili. Masséna, Soult, víme,
si celé vozy zlata, stříbra, maleb
ze svého vůdcování domů vezli.
A ženské jsou tam, pane, s vínem v krvi.
115
A pro takovou věc má Junot smysl,
teď vrchní vůdce našich ve Španělsku,
leč o tom smyslu ví též žena jehojeho,
a proto jen tam s generalem jela,
ač v jiném stavu... Cha cha, pěkný kousek?
Renard:
A jsou ty Španělky tak vskutku pěkné?
Melilot:
Ohnivé, pane. Příslovečný oheň.
Renard:
Až bude klidno, jistě navážeme
obchodní styky, potom bude možno
i zrakem i snad hmatem přesvědčit se
o tomto ohni...
Melilot:
I vy jeden šelmo!
však jako byste myšlenku mi vyčet...
116