Velmožná dámo, smilujte se, prosím,
nad starou, chorou, opuštěnou ženou!
Eh, přešla jako páv a hodila mi
jen pohled štítivého povržení –
Tak dokonal už, dokonal náš císař,
už nevrátí se mocnář spravedlivý!
Už nevrátí se, aby podle zásluh
odměnil všecko! Zavezli jej v dálku
jak lapeného lupiče a vraha
a přikovali k skále v širém moři –
a ženu vzali mu i dítě jeho
i korunu a Francii a všecko – –
Milosti vaši, pane, smilujte se
nad mrzákem, jenž krev a zdraví svoje
dal za Francii! Slitujte se, pane! –
Jdi, lotře podlý, fuň, jdi k svému bohu
jak fariseus – ten bůh tebe hoden
jak ty jsi jeho! Kdyby světem vládl
bůh opravdu, pak o svět by se staral
a v Tuileriích neseděl by nyní
ten tlustý hlemýžď, líný, tupý Bourbon,
a císař náš by dlel dnes mezi námi!
Vždyť jistě ho tam lotři otrávili,
by mohli ležet s klidem na svých hříších.
Proč vzali nám ho? Šli jsme je snad prosit
o toho Bourbona? A přáli my si,
by přišli pořádati naše věci?
Mé vzácné dámy, smilujte se, prosím!
Nikoho nemám, stará, chorá žena! –
Oh, figury vy tvrdé, nafintěné
čert vezmi vás! – A kosti dětí mojich
po světě leží. Pod zdmi Salamanky
můj nejstarší a u Eslingu druhý
a třetí rozdrcen byl u Wagramu
a čtvrtý zmrzl v Rusku. Zaplakala
já za nimi si, ale kdybych měla
jich deset ještě, a můj císař chtěl je,
já dala bych je. Když byl volán třetí
a zařaděn byl k husarskému pluku,
dal zavolat mě císař, pochválil mě
a vysadit dal doživotní pensi –
tak poctil matku Napoleon císař,
tak vyznamenal. Přišel Bourbon hnusný,
hned pensi škrtli, z úřadu mě hnali
a hrozili mi, ba, i vysmáli se,
bych k císaři si stěžovati došla!
Ó pane plukovníku, smilujte se,
jsem voják starý, invalida bědný! –
Jak řinčí šavlí, hejsek dvorních parket
a patolízal! Kterak podíval se
s odporem na tu dřevěnou mou nohu!
A kdes ji nechal, nebožku svou, ležet?
U Eylau, matko. Ale i tu druhou
bych císaři dal. Nic mi nescházelo,
já dřevem nahradil ji. A můj císař
byt vykázal mi v domě Invalidů
i stravu dal i pensi. Tak jsme žili
jak ptáci bezstarostní v teple slunce
a vzpomínali na tažení slavná
a poslouchali zvěsti nové slávy.
A když se z Ruska navrátil náš císař,
k nám přišel vyslechnout, zda všeho máme
a řek mi – na dvoře jsme stáli řadou –
řek přede všemi: – Viď, my byli spolu
už u Slavkova. – Po Waterloo Bourbon
nás vyhnati dal. Všecko, všecko zašlo
s ním, s císařem nám. Svět jsme naplnili
svou slávou nikdy před tím nevídanou. –
A sedíme teď, žebráme a lkáme!
A velký císař prodán loupežníky,
a Francii v líc plijí darebáci,
a naše sláva roztrhána v cáry
na hrobech leží. Teď je císař mrtev –
proč ještě žíti, když už nelze čekat?
Už nevrátí se. Ty má stará hlavo,
jak se jen v tobě směstnat může všecko,
co v paměti máš? Šli jsme do Versaillu
pro krále Ludvíka a vedly jsme jej
i s pyšnou Rakušankou do Paříže,
my, ženy pouze. Hochy dva jsem tenkrát
za ruce vzala, aby svědky byli
divadla toho. Viděla jsem potom,
jak tlustý Bourbon sešel guillotinou,
jak Francie svých vředů zbavená
se vztýčila a poslala své děti
v boj na hranice proti záškodníkům.
A přišel on, náš císař, naše sláva
a světem hřměl, a my jen poslouchali
zvěst za zvěstí o velikosti jeho
a velikosti naší! Hlasy varhan
zní přitlumeně k tonům lidských hrdel –
hleď, ti tam chválí svého pánaboha,
že všecko je, jak je. Už zdá se, matko,
že dlaně naše zůstanou dnes prázdny,
neb nedá-li ta zbožná lidská duše
sous žebráku, než vejde k svému bohu,
když od něho jde, dojista už nedá.
Jak včera, tak dnes – máme zkušenosti.
Hlad naposledy máš snad, jednonohý?
Zde chleba kus je. Rozdělme se, jezme!
Jez, slávo Francie! My oba, muži,
jsme slávou její a náš mrtvý císař
je také slávou, on je přede všemi –
no, no, no, muži, brečíš jako baba –
jak já teď – ale co nám také zbývá? –