Z DENÍKU Mlle DE T.
16.
2. září 1793.
Už troufáme si jenom v převlečení
vyjíti z domu na procházku dení,
tak papa šaty zahradníka nosí,
já kuchařčiny, přečasto jdem bosi,
já mívám koš a v něm dvě hlávky zelné.
A všecko je už teď tak přijatelné
a nad ničím se nikdo nezastaví –
jen život zachovat si mihotavý.
A k čemu? K čemu? Nevím. Nikdo neví.
I papa neví. Jsme už jak dva zjevy
ze žití záhrobního: nemluvíme,
náš spánek se jen na půl ucha dříme
a volně vydychnout se obáváme.
Už není přítelkyně, není známé,
buď rozprchly se, či jsou uvězněny.
I papa osaměl tu. Uzamčeny
jsou dveře bytu – kročej venku znící
nás plní hrůzou; měsíc po měsíci
se vleče takto, rok už v tomto bytě
jak němé stíny dva se šinem skrytě.
V St. Antoine jsem dneska s otcem byla.
Nějaká žena nádobí tam myla
u kašny v shluku lidí hovořících,
mně povědoma byla: v očích, v lících
tkvěl známý výraz; ptám se papa, praví,
že měl by znát to naklonění hlavy –
v tom, jakby cítila to, hlavu zdvihla
a sotva pátrající zrak můj stihla,
pobledla, zrudla – a my poznali ji.
Madame de Lussac, známá z Tuilerií,
120
kdys královnina dáma, přítelkyně,
jen oči přimhouřila lehce, líně,
jak sluneční svit obtěžoval by je –
nic víc. A už zas nádobí své myje
a z lidí někdo hrubě mluví na ni
a Madeleinou nazývá tu paní.
Když jsme se na to domů vraceli,
oči mě jaksi hořem bolely –
ten holý život! Tolik člověk zkusí
a v posled přec jej asi ztratit musí!
121