Už je to dávno. Prolétal jsem v chvatu
v žurnále řadu pestrých inserátů
s čtenáře touhou, která k tomu cílí,
jen zabit čas a zahnat dlouhou chvíli,
a v spoustě firem, anoncí všech druhů,
kde mají vše, co lidstvu má jít k duhu,
v konkursech, dražbách, v řadě bytů, krámů –
tvé jméno shled’ jsem ve smutečním rámu.
Tys zemřel mlád... V tom stáří, kde to moda
už vyžaduje říci: „Je ho škoda –“
v tom věku, jenž dle frase otřepané
se rovná sněti, květem obsypané,
jenž v budoucno zří s vyzývavým čelem
a nazpět ještě nedívá se s želem –
ach, tenkrát, kdy jsme nerozlučně věrni
svých prvních veršů sotva oschlou černi
se domnívali v plaché naivnosti
svá jména napsat na vždy do věčnosti,
kdy troufali jsme nejen vůli míti,
avšak i sil dost svět ten převrátiti,
a vždy již plody tam jsme míti chtěli,
kde první lístky sotva vypučely!...
Tys zemřel mlád – však žil jsi přece dosti.
Ten kalich žití, který od věčnosti
zde všichni lidé mohou vypíti si,
v němž přísný osud všecko možné mísí –
i ty jsi pil. Však oč jsi blažen nad ně!
Tys pil tak rychle, blaženě a snadně,
tys pil jen ono sladké víno mládí,
jímž osud zprvu lidi láká, svádí
žít dál a dál!... Tvá dětská, šťastná léta
i láska prvá, která plaše zkvétá
s polibky svými, jež jsou její vůní,
i prvé vášně, které nitrem duní,
i záblesk slávy, ohněplné touhy,
nezdolnou naděj, která zlaté prouhy
vrhala v příští dráhu tvoji celou –
to vše pils rychle duší rozechvělou –
a zemřels v čas. Než vše to zhořkne rázem,
smrť srazila ti od rtů číši na zem.
Tys nebyl víc než motýl rychloletý,
jenž zajde s teplem, vůní, svými květy,
s písněmi ptáků, vánky lehounkými
a nedočká se mrazu, ledu, zimy!
Ba zemřels v čas. Smrť milosrdná bývá.
A skon tvůj provázela účasť tklivá
i lítosť. Proč? Vždyť by tak klidně zřeli,
až by tvé květy zvolna opršely,
až by tvé touhy, tvoje naděj, sláva,
tvá radosť, láska, tvoje vášeň žhavá,
vše rozplynulo se jen v prázdné stíny,
v dým nicotný a šedé mlhoviny!
Ta doba, kdy pln trpké resignace
jho vezme člověk prosaické práce,
snad akta, kathedru a učebnice,
je dobrým občanem a nechce více –
ba, ještě by ti chvály vzdali dosti,
že teprv teď jsi platným společnosti –
tys zemřel v čas... Kůň bujný v širé stepi,
před nímž je dálka, nad nímž velkolepý
se blankyt klene, těžce potom zvyká,
když chycen bývá poutem násilníka
a v drsné stáji chován v bdělém střehu
a řízen ostruhou neb uzdou v běhu.
A v posled zbaven bujnosti a síly
je spřežen on, kdys volný, ušlechtilý,
k těžkému vozu koňské dráhy v městě
a denně jde po jedné a též cestě.
Než i ten kůň v tom má se výhodněji –
po stranách klapky výhled zaclánějí
mu na tu cestu strašnou monotonní.
Spi klidně. Tomu nebyls roven koni.
Já žijící po dlouhé, dlouhé době
ty verše házím v květy na tvém hrobě.
Obojí zvadne, jako všecko jiné,
več člověk věřil, doufal, hyne, hyne.
A čím konečně jsou ti teď: květ, stíny,
posmrtné verše, naše mlhoviny?...