Tupý nosík, oči hnědé,
v lících důlky veselé,
kaštanová kadeř přede
vábný stín jí na čele;
barva lící, z kterých dýchá
svěžesti pel, mládí, smích,
jest, jak když se mléko smíchá
s barvou růží krvavých.
Tak ji vidím záhy z rána:
polo v bdění, polo v snu
na balkon jde nečesána
v hedvábném svém županu,
na mříž složí ruce bílé
a své zraky zářící
hned tam, hned sem vrhá čile
po vzbuzené ulici.
Tam je živo. Plný zlata
probouzí se teplý den;
tlupa dělníků tam chvátá
z předměstí do továren,
služky běhají tam s křikem,
amateuři přírody
za bránu jdou s slunečníkem
užit ranní lahody.
Vojsko kráčí na cvičení
krokem těžkým, dunivým,
kočáry tu míjí v hřmění,
vozy s hlukem drčivým –
a ten hluk se stále množí,
a ruch roste víc a víc –
a den jako úsměv boží
zírá krásný do ulic.
Pohled můj se vždycky stočí
naproti k ní na balkon:
Kam jen cílí její oči?
Kde je tady jejich „on“?
Stero pohledů k ní lítá,
stero vzdechů burácí –
ona dychtivě je chytá,
nedbale však odplácí!
Je to žena. A „proč“ její
nesmíš řešit vážným rtem,
ale proti obyčeji
fantasií, domyslem:
stojí zde v té ranní době,
rovna květu jednomu:
kvete slunci, červnu, sobě,
lidem všem – a nikomu...
Vzbudila se záhy dneska,
k zrcadlu šla v poradu,
co jí říká, zda je hezká
v souladném tom neladu –
to jí řeklo, že ty hledy
tím víc všude rozpálí,
dokud v nich těch snů tkví sledy,
jež ji v noci líbaly...