Včera už...
Boudoir dámy... Zdola sem
jde vůně z parku pod oknem
a tony ptačích ševelů;
a ona, vždy tak vznešená,
zde sedí bledá, sklíčena
na tmavorudém fauteuilu.
V dlaň bílou nehty zaťaty,
a oči v prázdno upjaty,
chvílemi blesky metají,
ret žhavý chví se horečně,
cos chvilkou šeptne bezděčně,
a ňadra jen se zdvihají.
Na zemi v kusech leží list,
z něhož bys býval mohl číst:
– Má slečno, konec té hry je;
najdete v světě lidí víc,
již horších lží vám na tisíc
nalhou, než já snad – adieu...
73
A její hlavou víří to:
vše pohřbeno, vše rozbito,
kus žití dán zas větrům v plen...
Co teď? Co zítra, pozítří?...
Jak se ta rána rozjítří,
až vykročí ven z těchto stěn?...
Vzpomíná na ty procházky,
na němé, drzé otázky
všech, kteří uvidí ji tam,
na koncert myslí, divadlo,
na prázdné vedle sedadlo
a úsměšky všech známých dam.
A s hrůzou vidí chvíli tu,
kdy v pokryteckém soucitu
pár přiblíží se přítelek,
a jak ji budou litovat
a jak se stranou budou smát –
ó jak chví jejím nitrem vztek!
Ne bolesť lásky zrazené,
ne lítosť touhy zhrzené,
ne tesknosť žalných vzpomínek,
ne po minulém marný žel –
jí duší, krví plál a vřel
jen vztek, na sebe samu vztek,
74
že sama dřív, než tento muž,
mu nenapsala včera už:
– Můj pane, konec té hry je;
najdete v světě lidí víc,
již horších lží vám na tisíc
nalhou, než já snad – adieu...
75