Pêle-Mêle (1892)

Básně, 1884-1890, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze

PÊLE – MÊLE
[1] PÊLE – MÊLE BÁSNĚ J. S. MACHARA (1884–1890)
V PRAZE BURSÍK & KOHOUT 1892
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[4] J. V. SLÁDKOVI
[5] Můj drahý mistře! Připisuji Vám tuto jednu ze svých nejmilejších knih. Jsou to věci psané in margine mojí dosavadní veršovnické činnosti, pár kamínků, které mi zbyly z několika sestavených mozaik. Přijměte je laskavě i s tím kuriosním titulem, který ze všech, jež mně napadly, byl konečně přec jen nejpřípadnějším. Machar.
[7] I.
O ŽIVOTĚ, ŠTĚSTÍ, POESII ETC.
[9]
Při západu.
Ta divná odpolední chvíle, kdy západ začne plápolat! Tu člověk v dlaně hlavu chýle vzpomínkám nemůž’ odolat! Ta nebesa, tak leskuplna, tak září štědra, vznešena, že v šedé dáli mraků vlna jest jimi krásně zlacena!... Ó mladé sny, ó touhy mládí, kdy raketou verš první vzlet!... A drsný život dále pádí – kam člověk cílil!... Kde je teď!... [11] A západ zvolna dokrvácí, a zlatá červeň zhasíná, a člověk s trpkou resignací jen dál a dále vzpomíná! Čas urval veršům sílu, vzlety, a setřel s křídel jejich pel, a strhal s duše všechny květy – a člověka zde zapomněl!... Teď v šedý prostor kanceláře na hrozných číslic hromadu, jak z mladosti sen, padá záře mu hasnoucího západu. V těch stěnách verš je tíhou spjatý a bojácný a churavý, jak pták, jenž o železné dráty si v kleci hlavu krvaví... 12
Ze studií k „Štěstí“.
I. Píseň z knihy „Magdalena“.
Nic není tady cele tvým, až na tu žhavou touhu nitra – to slunce s teplem blaživým snad chladné mraky skryjí zítra, ty květy, jež ti voní dnes, snad víc už neuzříš kvést zítra, pták jenž ti pěje venku kdes, v jih dálný odletí snad zítra – ach zítra, zítra ty budeš možná mrtvým též a pro tu žhavou touhu nitra jen to máš, co dnes užiješ! Vždyť není nic na světě tvým, až na tu žhavou touhu nitra – ty rty, jež spíjíš ohněm svým, snad mrtvými též budou zítra, 13 do vlasů, které hladíš dnes, smrt kostnatá snad sáhne zítra, a sladké písně tvojí ples snad v requiem se změní zítra – ach zítra, zítra ty budeš možná mrtvým též: dnes užívej – pro touhu nitra jen to máš, co dnes užiješ!... 14
Nápady, nápisy etc.
I. Komentár k básnické frási.
„Čím soud mi lidí? Duch, jenž tvoří všednímu prachu uniká“ – a zvědavostí, chudák, hoří, co zrovna tomu řekne kritika! Český Parnas v kterémkoli roce.
Hora to příkrá, vysoká, trn, hloží v cestu sváty, u paty chasa divoká se zlámanými hnáty. Boží požehnání.
Je to radosť, jaké má teď poesie výhledy, co ji vřele protěžují dychánky a besedy! 15 Je to radosť pro poety – chutě, hoši, do lovu! Hleďte, co se spotřebuje vzletných veršů, proslovů! Je to radosť pro kritiky – Páni, zamknout ústa svá! Pro lid psaná, v lid náš vniká poesie lidová! Péro.
Slabounký nástroj! A přec jeho síla obrovský pomník časem uková – a někdy, jak by motyka to byla, hned nezrozenou slávu pochová! Naši Mediceové.
Mecenáši!... Plané křiky, sta jich máte mezi námi: robte jenom epigramy na ty naše výtečníky! 16
Mladému nadšenci.
Jsi mi k smíchu, duše dobrá, studentíku nadšený, jenž chceš chopit silou obra prapor slávy zlacený, jenž chceš mělkým veršem vrýti v bezedný své jméno čas, jenž chceš slabou rukou víti trnitý laur na svůj vlas! V podkrovní své komůrce té sedáš podle tradice, v hlavě se ti rojí, plete různých vidin tisíce: verš tvůj budí potlesk slávy, všecko ctí tě, miluje, v mlze zříš i pomník tmavý, jejž ti národ zbuduje. Zatím rodička tvá šedá kdesi v dálné vesnici v soužení a strastech sedá na dubovou stolici, 17 čítá s touhou, teskným chvěním roků řad těch každým dnem, kdy se vrátíš s postavením a se zvučným titulem... Hochu, znáš ten obraz hrůzný, kde se lstivým útěkem Štěstěny zjev nese luzný před letícím člověkem? Zříš, že padne v propasť s koněm, zříš smrť za ním příšernou, jež se šklebem vztáhne po něm holou, žlutou ruku svou? I ta sláva, hochu milý, lákavým jest šálením, illusí, jež zraky mýlí, hořkým, marným trápením, vzdušným zjevem, za nímž hnáti musíš divým klopotem, po cestě se mýto platí slzou, krví, životem... Obrať, hochu, zanech snění, nedej zmást se fantomem, vstoupni v denní lopocení moudré prosy zákonem; 18 a byť nadlidská i síla vřela, plála v hrudi tvé – nech té honby, toho díla, potlač touhy neblahé! Za každý list lauru planý, který urve tvoje dlaň, musíš platit na vše strany hroznou netušenou daň: hlupci, sobci, zákeřníci seberou se na ručesť, budou rváti s chladnou lící jméno, myšlénky tvé, česťčesť. Vzpomeň na svou chudou matku, pohleď na svůj nuzný byt, hleď si čilým duchem v krátku školní moudrosť osvojit, vrhej se k ní s zanícením s první zorou každým dnem – budeš mužem s postavením a se zvučným titulem. Stloustneš klidně, budeš blažen, dobrý, řádný bonvivant, sobci, hlupci budeš vážen, zákeřníky obáván; 19 při tvém pohřbu budou líti slzy se a mnohý vzdech, černý rámec budeš míti, chvalné zmínky v žurnálech... 20
Ze studií k „Štěstí“.
II. V černé hodině.
Jest toto štěstím? Všecko svým zovu, co jsem si netroufal kdy ani chtíti, po hrozných bouřích ku květu znovu žene zas chorý ten strom mého žití. Tesknil jsem, zoufal, zřek’ se už touhy – těch starých bolestí více už není – však což je v srdci echa zvuk dlouhý? co značí věčné to bolestné chvění? Smrť kdyby řekla: Pojď nyní se mnou, dechnem’ mráz na strom, jenž počal kvésti! – rád šel bych s jakous nadějí temnou... bože můj, bože můj, co je to štěstí?... 21
Refrain k životopisům českých literátů. (JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.)
To není nejtrpčí los umění, když vlastní bolesť v hořké verše tryská – tu aspoň krev se v granát promění a slza často jako perla blýská. To ne, když duši schvátí mračný stesk nad hnisem, bídou, jež zde „světem“ sluje – z těch mračen aspoň vyrojí se blesk a ten buď zžehá nebo osvěcuje. To ne, když s resignací bolestnou se začne člověk životu v líc dívat – v tom útěcha už: umět’ duši svou a bouře šum v ní všemu světu skrývat. Je trpké to, jak závisť jako had tvé dumy jedovatým zubem trhá, jak hlouposť, jež je drza posavad, své duše bláto na tvé dílo vrhá... 22 Jdi kamkoli, máš u nás Thersita, stvoř cokoliv, máš všudy Herostrata, a čím dál, tím víc hlouposť rozkvítá, a tím víc cítíš, že je mnoho bláta... A to, co z díla tvého musí žít, nechť šťastně závisť, zlobu každou přečká, a budoucnosť když musí všecko smýt, čím pohází tě nyní tato smečka – toť trpké k vzteku, že vždy s jménem tvým ten každý had a hlupec bude chován, že, třeba souzen soudem budoucím, při jménu tvém přec bude pojmenován. Jak Herostrat a jako Thersites – však přec v těch příštích věcích bude žíti, a tobě nutno za něho už dnes to velké vstupné do nich zaplatiti... 23
Fragmenty z básně: Romance o Kráse.* (K. B. MÁDLOVI.)
Dávno, dávno, dávno tomu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – zářná Krása zrodila se – – – – – – – – – – vběhla s dětskou nevinností nahá, štíhlá v šírý svět. Tenkrát Homér, stařec sivý, s velkou četou básnickou, dal jí oděv trvanlivý, těžkou řízu antickou. * „Romance o Kráse“ byla svého času otištěna v „Lumíru“. Autorovi, upravujícímu ji pro knihu, byla by málem vzrostla na veršovanou, dlouhou historii. Rozbil tedy původní formu a podává jen tyto fragmenty, jsa přesvědčen, že mnohdy torso jasněji mluví, než velký, do všech detailů propracovaný celek. 24 Tenkrát na Olymp ji brali, kde ji v božstvu bujarém umístili, častovali ambrosií, nektarem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tenkrát i ta hrdá Roma pod svou nohou majíc zem políbila svýma rtoma této řecké řízy lem. Vergil umně srovnal na ní záhyby a třepení; Ovid pestré květování, Catull vetkal perly v ni. – – – – – – – – – – Na Olympu v síni bohů oheň více nehárá; antická zem cítí nohu severního barbara. – – – – – – – – – – Tenkrát v tiché celli dlela nábožného nadšence, kolem bílé ručky měla navinuté růžence. 25 Dobrý stařec ji tam choval jako zřítelnici svou; čistil, rovnal, oprašoval její řízu antickou. – – – – – – – – – – Národ za národem hynul, národ za národem vstal; lidstvo stárlo, a čas plynul, ona žila svěží dál. – – – – – – – – – – Troubadouři dávali jí pentle v barvách svojich dam, – – – – – – – – – – Dante dal vát jejím šatem dým a sten a rajský dech, Petrarka ji zdobil zlatem na ramínkách, na ňadrech. Ariost jí nosil šperky z říše divů, pohádek, – – – – – – – – – – Vega, Cervant s Calderonem, – – – – – – – – – – 26 čelenku jí zářnou zlatou posadili do vlasů, bílou šíji měla spjatou colierem z topasů, démantové náušnice zavěsili v ouško jí, obestřeli svěží líce valencskými závoji. – – – – – – – – – – Jiní řízu její skryli perlami a rubíny, jak co nejvíc vylovili z duší svojich hlubiny. – – – – – – – – – – Smutné, smutné přišly doby na tu Krásu ubohou, pod tou tíhou šatu, zdoby sotva stála na nohou... – – – – – – – – – – Až jí Shakespeare strh’ ty hávy titanskou svou pravicí, a ret jeho vášní žhavý líbal tělo zářící... 27 Zatím přišli esthetici chtějíce jí pomáhat, vzali jako vetešníci odhozený její šat, kreslili jej, probírali a ty staré fábory poetům všem nutívali pro nový šat za vzory. Oj, což robily se hávy, och, toť šatna veliká z těch dob pozlacené slávy Čtrnáctého Ludvíka! – – – – – – – – – – Krása při tom nepoznaná zašla v malé jizby šer, kde zas byla milována – Molière, ach Molière! Ten ji oblek’ v sukni novou květovanou z atlasu s vlečkou šumnou, rokokovou, pudr měla na vlasu; a byl smích to roztomilý, jímž se smála krejčím všem, kteří jí tam togy šili v pyšném dvoře královském! – – – – – – – – – – 28 Přešly doby. Ony hávy po bedlivé úradě esthetici s křikem slávy zavřeli kdes na hradě, dvéře zámky opatřili, okna malá mřížemi, sami pak se ozbrojili paragrafy, frásemi, které jako meč a píka měli honit roků řad z „Chrámu Krásy“ násilníka, (tak nazvali onen hrad). Časem přišli s poklonami hlednout na tu směsici velcí páni, vzácné dámy, parukatí klassici. – – – – – – – – – – Krása opustila s klidem tyto hávy královské, chodila kdes mezi lidem v jupce holky venkovské. Starý Goethe potkal časem její štíhlou postavu, šeptla mu cos sladkým hlasem a zas prchla v dálavu. – – – – – – – – – – 29 Zpita žárem revoluce, nad troskou všech zákonů klesla v roztažené ruce vášnivému Byronu. Polibky jich hromem hřměly; oběma plál ohněm hled; ozářený, rozechvělý ozvěnu jim vracel svět... – – – – – – – – – – Přešly romantiky časy, léta bouřná, bývalá! – Na světě je sestra Krásy, kterou ta dřív neznala! Dlouhým těžkým utrpením hlava její šedivá; neuchvátí zanícením, je vždy vážná, střízlivá – je to Pravda. Nad svou sestrou drží nyní ruku svou nedá skrýt víc cetkou pestrou postavu tu vábivou! Zatím dále esthetici řízu, šperky hlídají – Tyto hávy, trety skvící pro ně ceny nemají. – – – – – – – – – – 30 My jí zříme do těch zraků, kde se v hloubi mihotá sled chvil šťastných, těžkých mraků, zkušeností života... a jsme šťastni už tím květem, jejž jí v skromnou okrasu s hrdostí a pýchou vpletem kolem čela, do vlasů! Což na tom, že tomu květu krátký život usouzen, vůni vezme vítr v letu svěžesť zítřejší snad den – nám to zcela stačí nyní – víc nám nedovolil čas... ať si po nás přijdou jiní s novým, svěžím květem zas!... 31
Ze studií k „Štěstí“.
III. A pokud smrť... (PANÍ ANTONII HOŘÍNKOVÉ.)
A pokud smrť nám odpočinout nedá, pěst osudu nás sterou ranou bije – však člověk v každé útěchu si shledá a konečně vše s resignací žije. Ba, zvykne tak, jak oprati a biči kůň zvyká na své dráze každodenní, a když mu bič kol uší nezafičí, hned v nepokojném stane udivení. Když pak nám štěstí kmitne v řídké chvíli, tu třeseme se úzkostí a strachy, jako když ukrad’ šperk kdes nahodilý a skrývá se s ním v bázni zloděj plachý... 32
Ty bouře květnové...
Ty bouře květnové a vody peřeje prý dusnou atmosferu čistí, jimi prý modřeji se blankyt zastkvěje, vzduch osvěží a myje listí... Ty bouře květnové provály srdce mi a vzpomínka ta podnes bodá... To není ještě sníh, to leží na zemi jen květ, jen květ – a je ho škoda... 33
Nápady, nápisy etc.
II. V životě literárním, veřejném, politickém atd.
Sta lidí u nás hrdě nese čelo pod čistou modrou oblohou – sta lidí jinde studem by snad mřelo, že se již stydět nemohou! Příklad figury „antiklimax“.
„Nadaný“ náš poeta pošle knihu do světa... Kritik A dí: „Je v ní vryto signum vyšší pečeti –“ B: „Chyb četných v ní nám líto, talent však lze viděti –“ C: „A slabé verše tyto chtějí laur snad sklízeti? –“ Nad tou knihou svraštiv tvář: „Dvoušesták,“ řek’ antikvář. 34 Příštímu Messiaši české kritiky.
„Přijď už, přijď už, Messiáši naší české kritiky, přijď v tu poesii naši, rci nám, že jsme básníky! –“ tak to zvučí svorným rtem v našem choru básnickém. Vidím toho Messiáše, jak si páni přejí ho, u nás ten chlév Augiáše bude žádat od něho: přijít hezky v rukavičkách, klobouk v ruce, a po špičkách a pro chtivou družinu nésti snopy vavřínů! – Ubohý ty Messiáši, jenž snad divým rozletem padneš v poesii naši s pochodní a koštětem! Naši páni literáti nedovolí sebou hráti a po dobrém zvyku již pro tebe též najdou kříž... 35 Pak zas budou mít jak dřív ten svůj Augiášův chlív a dál volat svorně tam: „Messiáši, přijď už k nám!“ 36
Causerie.
Vy šťastní, které Musa vede z bran městských v usmívavý luh, kde stero obrazů vám přede a stero tónů vodí v sluch, kde nechá zvonit vaší písní zpěv skřivanů a květin dech, báj, kterou sobě dívka vysní, jež trávu nese na zádech, a barvy luk a lánů klidných a dálných horských vrcholů a modrých lesů, vesnic vlídných, cest prašných, dlouhých topolů – co obraz, to vám v tóny změní, co tón, to zas je obrazem, a váš duch v mírném rozechvění je všeho toho odrazem – ó, šťastní, šťastní milovníci té, jež vám dává srdce své, té krásky s opálenou lící, té zdravé holky venkovské!... 37 Má Musa moderní má šaty a střevíčků dvé z atlasu, má ruce v rukavičky spjaty a tmavou růži u pasu, líc její není vzorem krásy, však intresantně pobledlá, má pěkné, rusé, lesklé vlasy, jež moda k ceně přivedla, má oči hluboké a chladné, jichž pohled chvívá nitrem mým, já patřívám v ně v noci, za dne, však barvu udat neumím. Má ráda město, šumot denní, jak víří v hlučných ulicích, rej lidstva, vozů rachocení, i barvy domů mlčících, má ráda noci, kdy se třese tam vichrem každá lucerna, má ráda, když se nad ním nese spoušť mraků neb bouř příšerná, má ráda divadla a bály, zvuk hudby ji vždy proniká, má ráda tanec, tančívá-li, sotva se parket dotýká, i do přírody vyjde ráda a v ní má podzim nejradší, když v starých parcích listí padá, a zem se v mlhy obláčí. 38 Je ženou ve všem: V obličeji i v záhadné své povaze, mě otravuje láska její, však bez ní teskním neblaze... Ach, draze musím zaplatiti té přízně její projevy, slz, vzdechů, citů vlnobití, pak řídké její úsměvy! A zdrží se vždy u mne chvilku a náhle začne plachou být, a zimu v očích, chmuru v čílku se chystá zase odejít; než odejde však, zničí vždycky té přízně svoji důkazy: má pro ně smích jen ironický, jenž vždy mou duši zamrazí, a veršům, slokám, každé básni vždy vezme cosi, až mi žel – dřív motýli to byli krásní, však ona setře jejich pel, a tak je vrhne zase zpátky a poznamená kousavě, z jak bídné, efemerní látky se rodí snění o slávě. – A dobře vím, že ona jednou tím smíchem svým se zasměje nad mojí hlavou mrtvou, lednou, nad hrobem každé naděje, 39 nad mojí prací, mojí snahou, nad upřímnou mou láskou k ní, – ten její smích už zemskou drahou v můj sluch tak pronikavě zní – vím vše a všecko jasně vidím, však smířen jsem už s losem svým, a nikdy nijak nezávidím těm druhům svojim šťastnějším, vždyť jest to žena: nemiluje a nechá se jen milovat. A láskou, která otravuje, já musím ji mít k smrti rád... 40
Ze studií k „Štěstí“.
IV. Rada. (VOJTĚCHU HOŘÍNKOVI.)
Když slepé štěstí zaletí tak maně na tvou hruď, vše rychle vem’, co nese ti, však jako hrob tich buď! To asi někde na chvíli si strážce jeho zdřím’, zlý stařík, osud zavilý, jenž zve je vězněm svým. To „šťasten jsem!“ ať vždy tvůj duch uškrtí v prsou tvých – ten stařík má tak jemný sluch a má tak hrozný smích... 41
Tak jako tenkrát...
Dnes přišla chvilka – drahých veršů pár mi přinesla, jež vrh’ jsem na papír. A venku divě hučel větru svár, a kol mých oken bouřil sněžný vír. Mně bylo volno; tíha duše v ráz skanula jemně v těchto veršů řad, mně bylo jako v prvé lásky čas, když první polibek byl právě pad’. A když ta chvilka odcházela v dál, mně začlo náhle divně teskno být, já slyšel zas, jak vítr venku vál, a viděl zas, jak sníh mi v okno vlít’. A bylo mi, jak v prvé lásky čas ve starém parku s vlhkým stínem tím – šla, slíbila, že přijde zítra zas, já tušil však, že víc jí nespatřím... 42
Památce přítele. (K. K. † 26. září 1882.)
Už je to dávno. Prolétal jsem v chvatu v žurnále řadu pestrých inserátů s čtenáře touhou, která k tomu cílí, jen zabit čas a zahnat dlouhou chvíli, a v spoustě firem, anoncí všech druhů, kde mají vše, co lidstvu má jít k duhu, v konkursech, dražbách, v řadě bytů, krámů – tvé jméno shled’ jsem ve smutečním rámu. Tys zemřel mlád... V tom stáří, kde to moda už vyžaduje říci: „Je ho škoda –“ v tom věku, jenž dle frase otřepané se rovná sněti, květem obsypané, jenž v budoucno zří s vyzývavým čelem a nazpět ještě nedívá se s želem – ach, tenkrát, kdy jsme nerozlučně věrni svých prvních veršů sotva oschlou černi se domnívali v plaché naivnosti svá jména napsat na vždy do věčnosti, 43 kdy troufali jsme nejen vůli míti, avšak i sil dost svět ten převrátiti, a vždy již plody tam jsme míti chtěli, kde první lístky sotva vypučely!... Tys zemřel mlád – však žil jsi přece dosti. Ten kalich žití, který od věčnosti zde všichni lidé mohou vypíti si, v němž přísný osud všecko možné mísí – i ty jsi pil. Však oč jsi blažen nad ně! Tys pil tak rychle, blaženě a snadně, tys pil jen ono sladké víno mládí, jímž osud zprvu lidi láká, svádí žít dál a dál!... Tvá dětská, šťastná léta i láska prvá, která plaše zkvétá s polibky svými, jež jsou její vůní, i prvé vášně, které nitrem duní, i záblesk slávy, ohněplné touhy, nezdolnou naděj, která zlaté prouhy vrhala v příští dráhu tvoji celou – to vše pils rychle duší rozechvělou – a zemřels v čas. Než vše to zhořkne rázem, smrť srazila ti od rtů číši na zem. Tys nebyl víc než motýl rychloletý, jenž zajde s teplem, vůní, svými květy, s písněmi ptáků, vánky lehounkými a nedočká se mrazu, ledu, zimy! 44 Ba zemřels v čas. Smrť milosrdná bývá. A skon tvůj provázela účasť tklivá i lítosť. Proč? Vždyť by tak klidně zřeli, až by tvé květy zvolna opršely, až by tvé touhy, tvoje naděj, sláva, tvá radosť, láska, tvoje vášeň žhavá, vše rozplynulo se jen v prázdné stíny, v dým nicotný a šedé mlhoviny! Ta doba, kdy pln trpké resignace jho vezme člověk prosaické práce, snad akta, kathedru a učebnice, je dobrým občanem a nechce více – ba, ještě by ti chvály vzdali dosti, že teprv teď jsi platným společnosti – tys zemřel v čas... Kůň bujný v širé stepi, před nímž je dálka, nad nímž velkolepý se blankyt klene, těžce potom zvyká, když chycen bývá poutem násilníka a v drsné stáji chován v bdělém střehu a řízen ostruhou neb uzdou v běhu. A v posled zbaven bujnosti a síly je spřežen on, kdys volný, ušlechtilý, k těžkému vozu koňské dráhy v městě a denně jde po jedné a též cestě. Než i ten kůň v tom má se výhodněji – po stranách klapky výhled zaclánějí mu na tu cestu strašnou monotonní. Spi klidně. Tomu nebyls roven koni. 45 Já žijící po dlouhé, dlouhé době ty verše házím v květy na tvém hrobě. Obojí zvadne, jako všecko jiné, več člověk věřil, doufal, hyne, hyne. A čím konečně jsou ti teď: květ, stíny, posmrtné verše, naše mlhoviny?... 46
Sloky Iiterární. Nám umění je náboženstvím a soudcem naším – svědomí! Vrchlický.
Nemám rád té poesie, jež jak oslazená voda padá do té mizérie zoufalého století. Rým v ní zvoní, řeč v ní plyne, forma nikde nezakulhá, vypočteně se v ní vine řetěz třpytných metafor – nikde nijak neurazí, v starých osvědčených tónech drží se vždy přísných hrází, jak je vytkla tradice – 47 zdaleka a jenom plaše obchází ten problém žití, jako kolem horké kaše kočka v dobrém úsloví – nezná vášní, bouří, žárů, v nichž se lidské nitro svíjí, její cit se mění v páru, nežli přejde ve sloky – (za to ví, co neomylně líbívá se nyní vždycky, proto ráda bije silně na tón sentimentální) – Také dobře robotuje na národní naší roli: tu hlas její hřmí a duje tympány a posauny. Člověk se z ní doví hladce, Evropa že vlastně celá nemá žádné jiné práce nežli slyšet naše: „My...“ V denní vřavu hází ráda slavná jména dávných předků, Husa, Žižky, Poděbrada, všech, již mají renomée – 48 Jejím sklem svou velkosť zříme, až nám přecházejí oči – ký pak div, když nevidíme, že nám schází košile! – Pravda, někdy její ruka bouchne v elegickou strunu, pohne pruty Svatopluka: pro effekt – pak hřmí to dál – – Nemám rád těch poesií dobrých, řádných, bezúhonných, které krčí svoji šíji před svou dobou lokajsky! Ovšem doba blahosklonně za ty služby taky platí: vždy a všude mívá pro ně třpytné mince uznání. Moudrý kritik o ní řekne, že tu bídu našich časů tyhle verše tuze pěkné znají hezky pozlatit. Gramatika, poetika pochválí je plným dechem, škola, církev, esthetika nic jim nemůž’ vytýkat. 49 Čilí naši gymnasisti, celý dívčí pensionat bez zkázy je může čísti, brát z nich látky k úlohám. Politik jim chválu skytat s dobrým svědomím též může: tu a tam v nich najde citát k řečem v schůzích, táborech! Poet rázu takového postupuje v důstojnostech: brzy je pak z „nadaného“ „chvalně známý básník náš“. – Hnusná mi ta poesie, hnusná mi ta sladká voda, jež se nyní hojně lije ze všech koutů po vlastech. Mám rád verše volné, smělé, které třeba drsně zvučí, odvahu však mají v čele a ve štítu pravdy znak! Mají tóny nehledané, nevylhané, procítěné, ať v nich bleskem vášeň plane, nebo klidná idylla! 50 V nich je poesie žití, žití, jak je lidé žijí, tu z nich každý dýchat cítí, kdo je v pravdě člověkem! V nich je mok, jenž řeže, pálí bez milosti, bez ohledu, když jen jeden atom malý padne na hnijící vřed! V nich je oheň, který zžehne škrabošky všem lesklým frásím, když v ně v hořkém vzteku šlehne plamenným svým jazykem! V nich je nožík naostřený, litery řízne oním řezem, jímž se značí v lese kmeny, které mají padnouti! V nich je divná melodie, plna jakés jemné vůně, která zprahlou duši zpije a nad zemský vznese prach!... Ovšem, jak to žití nese, školská často poetika nad vším tím jen pozatřese copateu svou parukou. 51 Esthetici lomí ruce, že se tu i onde šlápne na úpravnou vlečku prudce falešné jich morálce. S nimi vše se v souhlas dává, koho oheň onen pálí, koho stihla kapka žhavá nebo bodl ostrý nůž, – pravda podobná je soli, výborné to obě věci, však prý pálí, zlobí, bolí, vsypou-li se do očí! – Ať si kdo chce křičí, reptá, ať to komu silně voní – poesie ta se neptá, duní, hřmí a šlehá dál! Nemá úkol praeceptora, nechce pranic amputovat, hřmí jen: „Zde je duše chorá! –“ ať si přijdou lékaři! Žije v duši svojí době, ale žije nad svou dobou, jak člověku ve útrobě žije přísné svědomí! 52 A nad časů našich hroby bude tato poesie jako ortel svojí doby na dějinném soudu hřmít! Jen ty sloky jen ty tony mohou promluviti jednou za těch lidí miliony, jež zde zajdou bez jména! 53
II.
SKIZZY, PASTELY, GENRY ETC.
[55]
Západ slunce v červenci roku 1866. (Momentní fotografie z dějin.)
Ten večer v mysli mám, kdy před dávnými časy mne otec s sebou vzal si shlédnout obilí, kolkolem vlnily se bledé, plné klasy, a cvrčci, kobylky v nich zvučně chřestili. A chvilkou z východu to temně zadunělo, jak rachot hromový by tam se někde snes’: „Hle bouře, tatínku!“ a otec skloniv čelo děl: „Naši bijí se tam na Moravě kdes!“... A kolem svato tak. V dál vlnily se lány, v nich meze zelené tam a tu kmitaly, a snopy žitnými dva vozy obtěžkány po cestě prachové se zvolna houpaly. A bílé domky vsí, kol sady obepjaty, se tiše stápěly ve slabém karmínu, jim v oknech plápolal žár slunce rudozlatý, a modrý jemný kouř se vláčel z komínů. [57] Já pohled’ na západ. Kraj nebes krví hoří, půl klenby v purpuru – až umdléval můj zor, a v dálce vstávalo to české Středohoří a v krev tu zdvihalo svých hlavy modrých hor. A zvonovitý Říp byl pochmurný a tmavý, jen malá kaplička se na něm bělala, a hrozivě tak tkvěl v ten večer plný slávy, že se mi náhle zdál, jak by to čekala na čas svůj, kdy ten kraj by mohla pokrýt celý ta pruská, ohromná se špičkou přílbice, jak je ti vojáci dní málo před tím měli, když v píšťal zvuku šli skrz naše ulice... 58
Malý román.
Pro tmavé, dlouhé řasy jí v oči nezapadl lesk světla, by tam vzplál svým svitem magickým, v nich svatý, modrý šer jak v tichém chrámě vládl, kamž padá oknem gotickým. Obličej něžný, bledý a mramorově čistý, vlas tmavý halil jí zpol čelo dumavé, rty jako svinuté dva sametové listy, dva listy růže krvavé. A snivá dívčí duše jí dlela v štíhlém těle; zjev její každého vždy nutil vzpomínat Goethovy Markétky, než Faust jí řekl směle: „Smím, krásná slečno, sobě ždát?...“ * * * Můj přítel, idealist, rád měl ji láskou vřelou – ne láskou, vášní? – ne, to byl as onen cit, jenž vede novicku v tu celi osamělou, by mohla jenom Kristu žít. 59 Jich hovor přitlumený byl rozmluvou dvou dětí, nad svými nápady, jež propukají v ples, jich čistý polibek z těch jeden, které letí jak modlitba hned do nebes... Tři minuly jim roky v tom zvláštním milování..milování... Tu v ní, v té světici s cudnýma očima, se touha ozvala jak bouře z nenadání: být tím, čím žena býti má... * * * Můj přítel proklínává teď muže s rudou tváří, jenž drzou rukou svou strh’ ten květ nevinný, jenž v létě poveze ji všedně ku oltáři, však dřív snad děcko na křtiny... Můj přítel při myšlénce té zoufalostí šílí: dřív, nežli slední květ po sadech dokvěte, že ona skloní prs, ten jemu svatý, bílý k rtům křičícího dítěte... Nech, příteli, už klidně teď květ ten odekvésti, je marno naříkat... Jak káže světa řád, pro hloupou bobuli květ lilje bez bolesti vadne a klesá na zem rád... 60
V rámci května. (Portret pro přítele.)
Jak někdy v práci vážné rázem svým dumám malíř výhost dá, duch jeho s výše sletí na zem a hravým snem se opřádá, a štětec jeho kouzlí v letu snad luzný sen, snad vzpomínku, ve věnci drobných amoretů půvabnou dívčí hlavinku, tak na mne staré zvuky klesly mých dávných veršů hravý rej, a ruka v tónech jejich kreslí na papír dívčí obličej – a květen je, ten rámec lásky, snů něhy, tužeb v rozkvětu a odpovědí bez otázky a smavých dívčích portretů. Já neznám Vás... Znám muže za to, jenž v letech zašlých, bouřlivých dal znát mi srdce svého zlato a druhem byl mi v dobách zlých 61 měl rád mě jako zřítelnici, v mou slávu věřil v každý čas – já neznám Vás – však mohu říci, že znám přec dokonale Vás. Pod kloboučkem ve svatém šeru zřím tmavý vlas se jemně chvět, ba, nejčernější havran věru mu barvy může závidět, žár jihu v smědém obličeji zkvet’ v lících v štěstí červánky, a oči srovnal nejraději bych s žhavým zrakem cikánky, a v bradě důlek roztomilý a v důlku tom sta diblíků mi praví, že smích každou chvíli Vám zvoní, jásá ze rtíků, ty rty jak orchidej jsou rudé, řad bílých zoubků svíti z nich – a doufám, že i v srdci bude dvé těchto barev národních. Vše máte ráda, jak to v právu brát má ten věk Váš blaživý: divadlo, šaty, koncert, kávu, klobouky, tanec vířivý, 62 klep žertovný i sladké snění za tklivých podvečerních chvil – – ne, v paletě mé barev není, bych pastelek ten dokončil! Je květen... Země v lesku leží, jak pršelo by zlato dnes... do oken proudí vzduch mi svěží, na stole voní první bez. Ach, květen... květen může pouze dát pro Vás rámec ozdobný – však obraz zůstal vzdor mé touze jen odlesk matný, chudobný... Já neznám Vás. Znám muže za to, jenž v dobách zašlých, bouřlivých dál znát mi srdce svého zlato a druhem byl mi v letech zlých – ó znám Vás. Vidím, jak jste živa v té hloubi očí zářících, Váš zjev snad stokrát za den splývá z rtů, jindy smutných, mlčících, jste duší duše drahé jedné, jste jeho každou myšlénkou, jste jeho sněním v noci, ve dne, jste žití jeho jitřenkou – 63 a takto jsem Vás dozajista již tisíckráte jasně zřel, však jsem jen bídný portretista, jenž štětcem vládnout zapomněl... 64
O jedenácté hodině.
Řad domů v tichý klid se noří a obestřen je šerou tmou, tu a tam ještě světlo hoří za pestrobarvou záclonou. Lesk plynu v modravý jas splývá na dlažbě s leskem měsíce, jenž jako koule nehyblivá nad středem stojí ulice, a jeho zář se bíle třpytí na věži, ploše hladkých střech, a v třetích poschodích se svítí skla čistým stříbrem na oknech. Je vlažná noc. A svěžím vzduchem netopýr kmitne zpozděný, po dlažbě hrčí kočár ruchem a budí steré ozvěny. Zvuk hodin s věží několika vzduch táhle chvilkou proráží, pak někdy pískot vlaku vniká sem z dalekého nádraží. 65 Kýs občan matně domů pílí, řeč divnou stále počíná; ve stínu domů mihne chvílí se plachým krokem ženština, jež hledí kol, pak vklouzne maně tam do kavárny pokoutní, kde tančí se dnes při pianě a odkud zpěv a jásot zní. Dva strážníci se zjeví náhle a bez slova jdou ulicí, zvuk piana pak dozní táhle a zpěv a tanec vířící. Je ticho... Žití lopocení jak došlo k cíli by svých cest... je slyšet jenom vzduchu chvění a třepot nadoblačných hvězd... Tu na střechách, jež planou leskem, se nový život ohlásí, pár koček honí se tam s vřeskem a ježí hřbety, ocasy... 66
Za červnového jitra.
Tupý nosík, oči hnědé, v lících důlky veselé, kaštanová kadeř přede vábný stín jí na čele; barva lící, z kterých dýchá svěžesti pel, mládí, smích, jest, jak když se mléko smíchá s barvou růží krvavých. Tak ji vidím záhy z rána: polo v bdění, polo v snu na balkon jde nečesána v hedvábném svém županu, na mříž složí ruce bílé a své zraky zářící hned tam, hned sem vrhá čile po vzbuzené ulici. Tam je živo. Plný zlata probouzí se teplý den; tlupa dělníků tam chvátá z předměstí do továren, 67 služky běhají tam s křikem, amateuři přírody za bránu jdou s slunečníkem užit ranní lahody. Vojsko kráčí na cvičení krokem těžkým, dunivým, kočáry tu míjí v hřmění, vozy s hlukem drčivým – a ten hluk se stále množí, a ruch roste víc a víc – a den jako úsměv boží zírá krásný do ulic. Pohled můj se vždycky stočí naproti k ní na balkon: Kam jen cílí její oči? Kde je tady jejich „on“? Stero pohledů k ní lítá, stero vzdechů burácí – ona dychtivě je chytá, nedbale však odplácí! Je to žena. A „proč“ její nesmíš řešit vážným rtem, ale proti obyčeji fantasií, domyslem: 68 stojí zde v té ranní době, rovna květu jednomu: kvete slunci, červnu, sobě, lidem všem – a nikomu... Vzbudila se záhy dneska, k zrcadlu šla v poradu, co jí říká, zda je hezká v souladném tom neladu – to jí řeklo, že ty hledy tím víc všude rozpálí, dokud v nich těch snů tkví sledy, jež ji v noci líbaly... 69
V rámci idylly.
Je v lese villa; hustou třásní k ní stromů klenba všude lne, je tak, jak čítává se v básni: dvou ptáků hnízdo útulné. Les odpočívá v lesku žhavém, ni lístek se tam nehýbá; na květu v trávě červenavém se spící motýl kolíbá. Na sosnách visí pryskyřice jak zlatožluté pupence a silně páchne do směsice té vůně z květin července. Klid všudy... i to ptáče v půli své písně zmlklo unylé – – jen hlavy dvě se k sobě tulí tam v jednom okně ve ville. 70 Hoch s dívkou... Ona rozpačitě cíp kapesního šátku rve... on chvílemi se snaží skrytě cíp druhý lapit v prsty své... A rdí se oba do krvava, ač řekli si jen v šepotu, že je ta chvíle tuze žhavá, a les že klesl v dřímotu. Dva milující... Tak to bývá, toť léto žití, léta květ... Kde je ta doba čistá, snivá, těch směšných, sladkých šestnáct let! Tu náhle s jedné svěží sněti list jako citron žlutavý se utrh’, ve spirále letí a pod oknem pad’ do trávy... Ten vzrušil oba... Vyčítavě na onu sněť zrak upřeli... pak hledli na ten lístek v trávě, a žal je schvátil... Mlčeli... Cos mrtvého to mezi nimi v zem bujnou slétlo potichu: toť žlutá navštívenka zimy letnímu tomu přepychu, 71 toť první vráska v bílém čele, na hlavě první bílý vlas a slovo jedem přiostřelé, jež padlo prvně v lásky čas... Vše zhyne... zhyne... Listy zblednou, žár zajde, v lese bude chlad, ta villa bude pusta jednou a také srdce jejich snad... Mlčeli... Hlavy oddálili... On čelo skládá do dlaní... Ona zří sněťmi, jak mrak bílý po žhavém nebi uhání... 72
Včera už...
Boudoir dámy... Zdola sem jde vůně z parku pod oknem a tony ptačích ševelů; a ona, vždy tak vznešená, zde sedí bledá, sklíčena na tmavorudém fauteuilu. V dlaň bílou nehty zaťaty, a oči v prázdno upjaty, chvílemi blesky metají, ret žhavý chví se horečně, cos chvilkou šeptne bezděčně, a ňadra jen se zdvihají. Na zemi v kusech leží list, z něhož bys býval mohl číst: – Má slečno, konec té hry je; najdete v světě lidí víc, již horších lží vám na tisíc nalhou, než já snad – adieu... 73 A její hlavou víří to: vše pohřbeno, vše rozbito, kus žití dán zas větrům v plen... Co teď? Co zítra, pozítří?... Jak se ta rána rozjítří, až vykročí ven z těchto stěn?... Vzpomíná na ty procházky, na němé, drzé otázky všech, kteří uvidí ji tam, na koncert myslí, divadlo, na prázdné vedle sedadlo a úsměšky všech známých dam. A s hrůzou vidí chvíli tu, kdy v pokryteckém soucitu pár přiblíží se přítelek, a jak ji budou litovat a jak se stranou budou smát – ó jak chví jejím nitrem vztek! Ne bolesť lásky zrazené, ne lítosť touhy zhrzené, ne tesknosť žalných vzpomínek, ne po minulém marný žel – jí duší, krví plál a vřel jen vztek, na sebe samu vztek, 74 že sama dřív, než tento muž, mu nenapsala včera už: – Můj pane, konec té hry je; najdete v světě lidí víc, již horších lží vám na tisíc nalhou, než já snad – adieu... 75
Skizza před bouří.
Je horko, dusno. Na list, trávu se klade jemný šedý prach, jenž pozvedán je větrem v davu a v sloupech honěn po cestách. A nebe má tak barvu sinou, jak pobil by je olovem, a černé mraky po něm plynou, a nesou blesky v lůně svém. A topoly, jež pozdvihají své hlavy jindy k blankytu, teď třesou se a prohýbají a pryč snad chtějí v chvíli tu. U boudy ze suchého chvojí, jež stromy sadu skryta je, pes vyje táhlou bázeň svoji, kams stranou čumák zvedaje... 76 A blesk a ráz! Hřmí. Jak by nebe za strašlivého dunění kraj šírý chtělo shltit v sebe a zžehnouti jej v plameni! Však nad vodou, kam v mraku celém se ke koncertu hmyz dřív slet’, teď při šveholu převeselém vlaštovky krouží menuet. A tma, jež hrozně obzor halí, a blesky, jež se zastkvěly, a déšť, jenž vodu rázem kalí, – jim nezkazily veselí! Ty vědí, jak se to vždy snuje, jak směšným byl by strach i chvat: až se to nebe vyhromuje, zas modravě se bude smát... 77
Večer nad Žamberkem. (PANÍ TEREZE SVATOVÉ.)
Vzpomínka malá – její dech mluví však takovou silou, jako bych spatřil po letech dědinu rodnou svou milou... Bylo to v máji: v barvy dne míchal už večer stíny, a ticho svaté, souladné neslo se do krajiny. Východní nebe docela zhaleno plachtami mraků, a v tesknou tmu se ztrácela krajina pod nimi zraku. Jako dva bílí obrové s bizarrní mohutnou hlavou Žamberské věže chrámové zřely v tu oblohu tmavou. 78 A zvolna zdály se kol jich pat do černé houštiny stromů drobnět a mizet a zapadat střechy a bílé zdi domů... Však západ, západ! Hořel plál, a já zřel do něho zmámen. Jako by kdos tam zažehal ohromný, bengálský plamen. Kaplička, hřbitov, křížů sbor, stromků pár, skalnaté tesy, vlnité hlavy blízkých hor, porostlé chmurnými lesy, pruh žita, jenž se v obzor táh, stádo koz, jež kopcem spělo, v určitých pevných konturách v krvavé pole to čnělo... A jak jsem hleděl do nachu, oči mé zvábila zcela ježatá hlava Žampachu pochmurná, vzdorná a ztmělá, až se mi zraky zatměly, a roje krvavých kruhů nesly se, točily, koulely po tomto ježatém pruhu. 79 A jeden obraz úprkem za druhým v duchu se střídal, jak jsem je ve škole v dětství svém bájivým okem kdys vídal... Pan Pancéř kdys se dobře bil, meč jeho byl na slovo vzatý – sám císař za to zavěsil mu na hrdlo řetěz svůj zlatý... Pan Pancéř pil a hřmotil, klel, oči mu plály jak plamen, ohromný nůž a přilbu měl, černý plášť visel mu s ramen... Pan Pancéř zlato, zboží krad’, rozbíjel kupčíkům hlavy, až přišel císař, zbořil hrad – a konec byl zbojnické slávy!... Krev ssedlou a vztek na tváři, kol šíje ten řetěz zlatý, pan Pancéř veden byl k císaři důkladným provazem spjatý. „Ten řetěz dostal’s ode mne,“ Karel zří do očí jemu, „co císař dal, to víc nevezme – přidá však oprátku k němu!“ 80 A když se západ ve nachu a v lesku zlaceném koupal, v kouřících troskách Žampachu pán jeho větrem se houpal. – – – – – – – – – – – – – – – Teď už jen třáseň krvavá plála nad ježatou lebí, jako když od ohně záplava prošlehá na nočním nebi... A mně se zdálo chvílemi, že vidím zřetelně sledy, kde se kdys zvedaly nad zemi věž, hradby a hrad ten šedý. Ba, zdálo se mi, vidím teď, jak příšerně, živě se šklebí napolo zbořená, trčící zeď a kouř z ní krouží se k nebi, stromy jsou kolem skáceny, na zemi krev ještě znáti, ve rumu čakan vztyčený a na něm tělo se klátí, bradatá hlava, v ní plno ran, na hrdle řetěz se blýská – oblohou letí pár černých vran, snáší se, krákorá, výská – – – 81 Planoucí západ zatím has’, tmavý háv po něm se šinul, už jenom narudlý úzký pas se kolem Žampachu vinul... Noc byla beze hvězd, dumavá, jak je sklon máje vždy dýchá, a světla z Žamberku žlutavá zírala do toho ticha... Já ještě vzpomínal na ten den, jak tenkrát ve školní škamně Pancéřův ohavný konec ten bolestně působil na mě. Pan Pancéř se mi číms velkým zdál, já bouřil na jeho katy – nejvíc však přec mě jen zajímal ten řetěz od císaře zlatý... 82
Podzim v městě.
Na chrámy, domů stěny, krovy, na oživenou ulici svůj nádech sype dušičkový den popelavý truchlící. Po šedém nebi slunce chladné se plíží smutně drahou svou jak chorý, jenž den ke dni chřadne a okřívat chce procházkou. A v parcích žluté listí slétá na mokrý písek pěšinek, a na záhonech odekvetá květ prosaických jiřinek. Vše zhaleno je v teskném hávě, vše do žluta a do šeda, i myšlénka, jež v lidské hlavě se těžkým křídlem pozvedá... 83 Mám rád ten čas... Jak k jihu ptáci, než přijde zima ledová, tak do města se nyní vrací květ našich krásek z venkova. A vrací se tak s krásou svěží a s takým v oku výrazem, že řek’ bys, že v nich ještě leží to celé léto obrazem! Na lících letní růže žhavé jim vidíš dosud čerstvě kvést, a v očích, letní noci tmavé, však plny mihotavých hvězd. Na rtech jim dosud barva zbyla a jahod chuť, jež trhaly, vlas jejich vůni rozestýlá těch květin jež tam vplítaly. Jsou prováty, jsou prosyceny tím žárem, kouzly vábnými – mám podzim rád – ty naše ženy jsou nejkrásnější v podzimi! Hra přírody! V té melodii, již smrt zde křídly třepetá, jen žena pyšně vznáší šíji, jen žena hrdě rozkvetá! 84 Však přec ne sama. Na té nivě, kde žila letní měsíce, své hořké květy zvedá snivě ocúnů rudých tisíce... 85
Stromy v městě.
Ve spoustě domů, skladů, oken, firem a v pásech chodníků a dláždění, kde vozy, kočáry se hrnou vírem a lidé v pestrém hemžení, mě dojmou vždy ty stromy smutně čnící, ať v aleji, ať v park jsou stěsnány, ten pozdrav přírody, vždy zdravím chvící, sem v pouta městská urvaný! Tak nějak s bázní zvedají své hlavy, jak v škamnách zakřiknutí školáci, a resignuji, ať den plá v ně žhavý, či vítr jimi burácí. Jich zeleň chorá, bez lesku a šťávy je divně zažloutlá neb vybledlá, jak člověka líc, jemuž na kmen zdraví zlá nemoc záhy usedla. 86 Jim teskno jistě po venkovské nivě, po zamodralých lesích v obzoru, po ptácích, kteří korunami živě se honí v hlučném hovoru. Jim teskno jistě po oblacích stkvoucích, jež jim zde kouř a mlha zakrývá, po barvách nebes za večerů žhoucích, když zem se v páry odívá. Když slyší někdy řeč, již milující zde šeptají při světle plynovém, jim teskno as po kraji při měsíci – jen tam v nich láska domovem. V nich není s jarem svěžesti a síly, jež tlačí v rudých pupenů se tvar, ba nestály by, kdyby nemusily, o zelených těch listů pár. A když šum města roste, pustnou lada, a podzimní van vzduchem zavěje, tu zrovna s radostí těch vězňů řada háv svléká marné naděje... 87
Skizza jeseně.
Již jde tím tichým, drobným krokem, jde lesem, nivou, ulicí ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci. Mdlý slunce lesk jí rudým zlatem do prostříbřených vlasů kles’, a vítr trhá jejím šatem jak rozpustilý, hravý pes. Ten šat je omšen, místy kmitne to záplatou v něm křiklavou; má klobouk formy starožitné s vlající pentlí žlutavou. Má v ruce astru, květ, zkad zírá stesk po dobách, jež bývaly... má parasol, jejž neotvírá – to slunce teď už nepálí... 88 A chodí tichým, drobným krokem po lese, nivě, ulici ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci. – Tak v šerých dnech vždy nachází si pár míst těch láska zrazená, kde v květech, vůni kdysi, kdysi, jí líbával líc... ramena... A špičkou svého parasolu do trávy ťuká, do snětí, co každý krok jí srdcem dolů jak hořká jehla proletí. – Pryč láska, květy, pryč lesk žhavý, pryč vše, co bylo nejdražší – a vítr, ten pes její hravý, jen suchým listím haraší... Přijď, ženo, k nám! Přijď za večera, kdy bolest bývá příšernou a vítr honí mračna šerá a třese každou lucernou! Přijď k nám, ubohá! V jizbě naší je fauteuil z doby rokoka, a teplo z kamen zimu plaší, a lampa září s vysoka! 89 Přijď, poslouchej! (Mně veršů chasa sic duši často odnese) – však žena moje zlatovlasá vždy povídá a směje se! Přijď, nechoď po těch smutných polích a lese pustém zčernalém, kde lká cos, úpí v stromech holých jak bolest v srdci zoufalém! Přijď! V té večerní chvíli naší je letních nocí hvězdný třpyt, jenž tvoji bolest jistě splaší a vykouzlí ti dávný klid!... A zatím pole, les a pláně háv vezmou zářný, nevinný – jak by ti kdos zas vsypal na ně ty bílé, letní květiny... 90
Zimní pastel.
Z večera vyšla: něhu v oku, jak jabloně květ zardělá, z pod kloboučku vlas kaštanový se koketně vil do čela; šla s elegancí v drobném kroku a mrazem v páru houst’ jí dech, ze šatů vál jí parfum sladký a růži měla na ňadrech. Je noc, kde v mrazné mlze ztrácí se domy, chodník, lucerny a z mnohé tragedie žití tak mnohý výjev příšerný... Matným se krokem domů vrací jak obraný strom za rána: vlas scuchán, bleda, kalné oči, na ňadrech růže smačkána... 91
Zima na vesnici.
Roj malých chatek k sobě stulen v bělavém sedí kožichu, a modravý kouř vydychují jak vážní starci potichu. Zem celá kryta skvoucím sněhem, sad, pole – rubáš jediný, jak tmavé stuhy černají se v něm vyšlapané pěšiny. Strom každý halen jinovatkou se leskne bez vší poskvrny a stojí bez hnutí jak v strachu, by nestřás’ háv ten stříbrný. Je ticho. Časem vrznou vrátka a zahalený lidský tvor z nich vyběhne a zimou chví se a před sluncem si cloní zor. Na lomenici šedý vrabec se čepýří a cvrliká – jak smutná prosba žebrákova ten jeho hlas tě proniká. 92 A vážné vrány chvilkou táhnou vysoko vzduchem v krákotu, let jejich níží se a níží a usedají na plotu. Vše zlatým světlem oblito je, vše září, hraje v luzných snech, lán, stromy, stříbroskvoucí dálka i bájné květy na oknech. A přec vše smutno jako v smrti, tak teskno všude, kam zří zrak, tak stuhlý, mrazný kraj ten celý, že neřekl bys nikterak, že zde kdy vůbec léto bylo a květy, plno zeleně, v těch lánech že se za večerů snad milovalo nadšeně, že hedvábný mech kryl ty střechy, že v odpoledních ve chvilkách se v prašných cestách batolily maličké děti v košilkách... 93
Tři mušketýři.
Po dlouhých letech přišel zas mi na oči starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá! Jak mluví tony vábnými ke mně ta každičká řádka! Jako by zavála za zimy fialek vůně kol sladká! Jako by hlasem radosti a září naivní v oku volalo z bezdna věčnosti mládí mé v desátém roku!... To bylo ráno... Já se chvěl a cítil každý nerv bíti: já „Mušketýry“ v tašce měl – a musil do školy jíti! Tu k příkladům druhů zběhlejších jsem prvně obrátil zřetel: pustil jsem školu s očí svých a dal se přes panský jetel, 94 přes potok, kam jsem zpola pad’, přes luka přeletěl v mihu – chvilkou sáh’ v tašku, jest-li snad nevzal kdos drahou mi knihu. – Jsem v žitě; kolem klasy kryt, cvrčkové u nohou pějí, skřivani létají pod blankyt a dolů písně své lejí, nevidím, neslyším, celá zem mění se přede mnou v žase: já žiji v kraji prajiném a v dávno minulém čase. Dvůr krále, malebné ústroje, intriky, záhadné věci, psaníčka, láska a souboje a čtyři, čtyři ti reci! Já trpím, nesu strastí řad i slzy kanou mi tiše – trpím však, slzím s nimi rád, ba v jakés hrdinské pýše... Vytřeštěn zrak, dech utajen, v spánky krev kladivem tepe – já žil, to nebyl klam neb sen, ach žití velkolepé!... 95 Je večer; musím domů jít, ne však hnán strachem a hlady, než že mi shasl denní svit, a že už nevidím tady. – Nevolno, cizo bylo mi ten večer v rodinném sboru – a k všemu na slovo lakomý mlčel jsem ve hrdém vzdoru. A koupil za svých úspor pár důkladnou lojovou svíci – a ráno měl jsem v očích žár, tmu v hlavě a plamen v líci. Já dočet’, hlavu v dlaně klad’ a vypuk’ v bolestné štkaní – ne, že to špatně skončilo snad – však proč – to dnes nevím ani... Po mně to kostelníkův čet’ – jak bych ho viděl dneska: hoch malý, má tak zbožný hled, a tvář jak dívky hezká. – Čet’. Dní jsem neviděl ho pár, do školy nepřišel taky – Pak přijde matný, v lících žár a zarudlé, zapadlé zraky. 96 Pak čet’ je Sekáč. – „Sekáč“ pak přezdívka byla jen pouhá; trup malý, nohy dlouhé však, a chodil jak pavouk ten zdlouha. – A po něm Klement domkářčin, hoch štíhlý s vážnými rysy; – on nebyl zlé té báby syn, vzala prý z Prahy jej kdysi, a lidé o něm říkali, že nezná rodičů ani, a my mu za to dávali ovoce, chléb na potkání. – Ti oba četli. Žádný z nich do školy nepřišel taky – pak přišli, oheň na lících a zarudlé, zapadlé zraky! Měli jsme radu. Znovu zas jsme se vším vzájemně zpili, znovu si kouzlili dávný čas, znovu zas dávno v něm žili. Až Klement v posled povídal: „Hleďte, též my jsme čtyři, my budem zrovna tak žít dál jak tito mušketýři.“ 97 Přijato.Jdeme v žito zas v radosti a touze žhavé; dělena jména mezi nás: každý má trefné a pravé. Porthosem*) Sekáč ihned zván, Athosem Klement, jak ví se, pro mě jak stvořen d’Artagnan, kostelník pro Aramise. Pro kardinála Richelieu, jenž nám všem nepřítelem, zde katechet náš přísný je, mračný a s vrásčitým čelem. Dál roste řada jmen veliká, máme vše, ať to kdokoli, máme i žlutého koníka z té prvé kapitoly!... A tak jsme ještě téhož dne dali se do práce hnedky, my psali listy milostné a začli s děvčaty pletky. Však už hned všem nám k postrachu Richelieu zjevit se spěchal, ve škole hodinu na hrachu veřejně klečet nás nechal! *Porthos, Athos, Aramis, d’Artagnan, kardinál Richelieu – osoby z Dumasova románu „Tři mušketýři“. 98 Ale my našli pomsty cíl, oh, my se strašlivě mstili: ty kluky, které on pochválil, my jsme hned po škole sbili! My často o něm zpívali jízlivou, potupnou odu, na jeho zhoubu jsme pívali z potoka zkalenou vodu! My s Hugenotty válčili, šli v souboje a pračku dravou a domů často chodili s boulemi, rozbitou hlavou! A což když přišel prázdnin čas! Richelieu náhle byl v prachu! náš Porthos mínil: „Ujel as před námi z velkého strachu.“ A znovu v boj a v lásky vír! My bili, nám bili hlavy – však každý z nás byl mušketýr i v lásce i v boji pravý!... Prázdniny přešly, podzim táh’, konec to radosti, léta... Na mušketýry osud sáh’ a rozvál do všech stran světa! 99 Aramis, který v duchu svém pobožné jádro choval, začal se zabývat kostelem a při mších ministroval. Porthos byl strážcem husích stád, jež honil na pole sžatá, já musil do Prahy shledávat moudrosti zrnečka zlatá. A doslech’ pak, že do dáli vezli též Athose v krátce, u nás prý o něm říkali, že odjel k otci a matce... Dnes člověk slouchá s údivem, co mu vše paměť ta říká! To vše se zdá mu býti snem, to snad se jiného týká! A zas ví, že to s radostí a září naivní v oku dnes volá z bezdna věčnosti na něj čas desíti roků!... Ach, Athos zhas’ už hrdinný v Bosně kdes v zápase tuhém... to psali tenkrát noviny v osmdesátém druhém... 100 Už Porthos taky dřímá kdes; podlehl o život v boji: řemenem chycen v kola kles’ a zdrcen byl v továrně stroji. Aramis klidně po otci tam u nás kostelničí, má děti, jež prý vždy do noci v modlitbách, zpěvu cvičí. A já už vcházím do těch let, kdy člověk žil už dosti, kdy nedívá se s touhou v před však zří v klín minulosti!... A dnes mi přišel v ruce zas po letech starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá! Ba, mluví tony tak vábnými ke mně ta každičká řádka, jako by zavála za zimy fialek vůně kol sladká!... 101
OBSAH Strana I. O životě, štěstí, poesii etc. Při západu11 Ze studií k „Štěstí“I.13 Nápady, nápisy etc I.15 Mladému nadšenci17 Ze studií k „Štěstí“ II.21 Refrain k životopisům českých literátů22 Fragmenty z básně: Romance o Kráse24 Ze studií „Štěstí“ III.32 Ty bouře květnové33 Nápady, nápisy etc II.34 Causerie37 Ze studií k „Štěstí“ IV.41 Tak jako tenkrát42 Památce přítele43 Sloky literární47 II. Skizzy, pastely, genry etc. Západ slunce v červenci roku 186657 Malý román59 V rámci května61 O jedenácté hodině65 Za červnového jitra67 [103] V rámci idylly70 Včera už83 Skizza před bouří70 Večer nad Žamberkem78 Podzim v městě83 Stromy v městě86 Skizza jeseně88 Zimní pastel91 Zima na vesnici92 Tři mušketýři94
E: tb; 2004 [104]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Otto, Jan
(V Praze - Bursík & Kohout - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 104

Věnování: Sládek, Josef Václav
(J. V. Sládkovi; Můj drahý mistře! Připisuji Vám tuto jednu ze svých nejmilejších knih. Jsou to věci psané in margine mojí dosavadní veršovnické činnosti, pár kamínků, které mi zbyly z několika sestavených mosaik. Přijměte je laskavě i s tím kuriosním titulem, který ze všech, jež mně napadly, byl konečně přec jen nejpřípadnějším. Machar.)