V rámci idylly.

V rámci idylly.
Je v lese villa; hustou třásní k ní stromů klenba všude lne, je tak, jak čítává se v básni: dvou ptáků hnízdo útulné. Les odpočívá v lesku žhavém, ni lístek se tam nehýbá; na květu v trávě červenavém se spící motýl kolíbá. Na sosnách visí pryskyřice jak zlatožluté pupence a silně páchne do směsice té vůně z květin července. Klid všudy... i to ptáče v půli své písně zmlklo unylé – – jen hlavy dvě se k sobě tulí tam v jednom okně ve ville. 70 Hoch s dívkou... Ona rozpačitě cíp kapesního šátku rve... on chvílemi se snaží skrytě cíp druhý lapit v prsty své... A rdí se oba do krvava, ač řekli si jen v šepotu, že je ta chvíle tuze žhavá, a les že klesl v dřímotu. Dva milující... Tak to bývá, toť léto žití, léta květ... Kde je ta doba čistá, snivá, těch směšných, sladkých šestnáct let! Tu náhle s jedné svěží sněti list jako citron žlutavý se utrh’, ve spirále letí a pod oknem pad’ do trávy... Ten vzrušil oba... Vyčítavě na onu sněť zrak upřeli... pak hledli na ten lístek v trávě, a žal je schvátil... Mlčeli... Cos mrtvého to mezi nimi v zem bujnou slétlo potichu: toť žlutá navštívenka zimy letnímu tomu přepychu, 71 toť první vráska v bílém čele, na hlavě první bílý vlas a slovo jedem přiostřelé, jež padlo prvně v lásky čas... Vše zhyne... zhyne... Listy zblednou, žár zajde, v lese bude chlad, ta villa bude pusta jednou a také srdce jejich snad... Mlčeli... Hlavy oddálili... On čelo skládá do dlaní... Ona zří sněťmi, jak mrak bílý po žhavém nebi uhání... 72