Fragmenty z básně: Romance o Kráse.*

Fragmenty z básně: Romance o Kráse.* (K. B. MÁDLOVI.)
Dávno, dávno, dávno tomu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – zářná Krása zrodila se – – – – – – – – – – vběhla s dětskou nevinností nahá, štíhlá v šírý svět. Tenkrát Homér, stařec sivý, s velkou četou básnickou, dal jí oděv trvanlivý, těžkou řízu antickou. * „Romance o Kráse“ byla svého času otištěna v „Lumíru“. Autorovi, upravujícímu ji pro knihu, byla by málem vzrostla na veršovanou, dlouhou historii. Rozbil tedy původní formu a podává jen tyto fragmenty, jsa přesvědčen, že mnohdy torso jasněji mluví, než velký, do všech detailů propracovaný celek. 24 Tenkrát na Olymp ji brali, kde ji v božstvu bujarém umístili, častovali ambrosií, nektarem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tenkrát i ta hrdá Roma pod svou nohou majíc zem políbila svýma rtoma této řecké řízy lem. Vergil umně srovnal na ní záhyby a třepení; Ovid pestré květování, Catull vetkal perly v ni. – – – – – – – – – – Na Olympu v síni bohů oheň více nehárá; antická zem cítí nohu severního barbara. – – – – – – – – – – Tenkrát v tiché celli dlela nábožného nadšence, kolem bílé ručky měla navinuté růžence. 25 Dobrý stařec ji tam choval jako zřítelnici svou; čistil, rovnal, oprašoval její řízu antickou. – – – – – – – – – – Národ za národem hynul, národ za národem vstal; lidstvo stárlo, a čas plynul, ona žila svěží dál. – – – – – – – – – – Troubadouři dávali jí pentle v barvách svojich dam, – – – – – – – – – – Dante dal vát jejím šatem dým a sten a rajský dech, Petrarka ji zdobil zlatem na ramínkách, na ňadrech. Ariost jí nosil šperky z říše divů, pohádek, – – – – – – – – – – Vega, Cervant s Calderonem, – – – – – – – – – – 26 čelenku jí zářnou zlatou posadili do vlasů, bílou šíji měla spjatou colierem z topasů, démantové náušnice zavěsili v ouško jí, obestřeli svěží líce valencskými závoji. – – – – – – – – – – Jiní řízu její skryli perlami a rubíny, jak co nejvíc vylovili z duší svojich hlubiny. – – – – – – – – – – Smutné, smutné přišly doby na tu Krásu ubohou, pod tou tíhou šatu, zdoby sotva stála na nohou... – – – – – – – – – – Až jí Shakespeare strh’ ty hávy titanskou svou pravicí, a ret jeho vášní žhavý líbal tělo zářící... 27 Zatím přišli esthetici chtějíce jí pomáhat, vzali jako vetešníci odhozený její šat, kreslili jej, probírali a ty staré fábory poetům všem nutívali pro nový šat za vzory. Oj, což robily se hávy, och, toť šatna veliká z těch dob pozlacené slávy Čtrnáctého Ludvíka! – – – – – – – – – – Krása při tom nepoznaná zašla v malé jizby šer, kde zas byla milována – Molière, ach Molière! Ten ji oblek’ v sukni novou květovanou z atlasu s vlečkou šumnou, rokokovou, pudr měla na vlasu; a byl smích to roztomilý, jímž se smála krejčím všem, kteří jí tam togy šili v pyšném dvoře královském! – – – – – – – – – – 28 Přešly doby. Ony hávy po bedlivé úradě esthetici s křikem slávy zavřeli kdes na hradě, dvéře zámky opatřili, okna malá mřížemi, sami pak se ozbrojili paragrafy, frásemi, které jako meč a píka měli honit roků řad z „Chrámu Krásy“ násilníka, (tak nazvali onen hrad). Časem přišli s poklonami hlednout na tu směsici velcí páni, vzácné dámy, parukatí klassici. – – – – – – – – – – Krása opustila s klidem tyto hávy královské, chodila kdes mezi lidem v jupce holky venkovské. Starý Goethe potkal časem její štíhlou postavu, šeptla mu cos sladkým hlasem a zas prchla v dálavu. – – – – – – – – – – 29 Zpita žárem revoluce, nad troskou všech zákonů klesla v roztažené ruce vášnivému Byronu. Polibky jich hromem hřměly; oběma plál ohněm hled; ozářený, rozechvělý ozvěnu jim vracel svět... – – – – – – – – – – Přešly romantiky časy, léta bouřná, bývalá! – Na světě je sestra Krásy, kterou ta dřív neznala! Dlouhým těžkým utrpením hlava její šedivá; neuchvátí zanícením, je vždy vážná, střízlivá – je to Pravda. Nad svou sestrou drží nyní ruku svou nedá skrýt víc cetkou pestrou postavu tu vábivou! Zatím dále esthetici řízu, šperky hlídají – Tyto hávy, trety skvící pro ně ceny nemají. – – – – – – – – – – 30 My jí zříme do těch zraků, kde se v hloubi mihotá sled chvil šťastných, těžkých mraků, zkušeností života... a jsme šťastni už tím květem, jejž jí v skromnou okrasu s hrdostí a pýchou vpletem kolem čela, do vlasů! Což na tom, že tomu květu krátký život usouzen, vůni vezme vítr v letu svěžesť zítřejší snad den – nám to zcela stačí nyní – víc nám nedovolil čas... ať si po nás přijdou jiní s novým, svěžím květem zas!... 31