Sloky Iiterární.
Nám umění je náboženstvím
a soudcem naším – svědomí!
Vrchlický.
Nemám rád té poesie,
jež jak oslazená voda
padá do té mizérie
zoufalého století.
Rým v ní zvoní, řeč v ní plyne,
forma nikde nezakulhá,
vypočteně se v ní vine
řetěz třpytných metafor –
nikde nijak neurazí,
v starých osvědčených tónech
drží se vždy přísných hrází,
jak je vytkla tradice –
47
zdaleka a jenom plaše
obchází ten problém žití,
jako kolem horké kaše
kočka v dobrém úsloví –
nezná vášní, bouří, žárů,
v nichž se lidské nitro svíjí,
její cit se mění v páru,
nežli přejde ve sloky –
(za to ví, co neomylně
líbívá se nyní vždycky,
proto ráda bije silně
na tón sentimentální) –
Také dobře robotuje
na národní naší roli:
tu hlas její hřmí a duje
tympány a posauny.
Člověk se z ní doví hladce,
Evropa že vlastně celá
nemá žádné jiné práce
nežli slyšet naše: „My...“
V denní vřavu hází ráda
slavná jména dávných předků,
Husa, Žižky, Poděbrada,
všech, již mají renomée –
48
Jejím sklem svou velkosť zříme,
až nám přecházejí oči –
ký pak div, když nevidíme,
že nám schází košile! –
Pravda, někdy její ruka
bouchne v elegickou strunu,
pohne pruty Svatopluka:
pro effekt – pak hřmí to dál – –
Nemám rád těch poesií
dobrých, řádných, bezúhonných,
které krčí svoji šíji
před svou dobou lokajsky!
Ovšem doba blahosklonně
za ty služby taky platí:
vždy a všude mívá pro ně
třpytné mince uznání.
Moudrý kritik o ní řekne,
že tu bídu našich časů
tyhle verše tuze pěkné
znají hezky pozlatit.
Gramatika, poetika
pochválí je plným dechem,
škola, církev, esthetika
nic jim nemůž’ vytýkat.
49
Čilí naši gymnasisti,
celý dívčí pensionat
bez zkázy je může čísti,
brát z nich látky k úlohám.
Politik jim chválu skytat
s dobrým svědomím též může:
tu a tam v nich najde citát
k řečem v schůzích, táborech!
Poet rázu takového
postupuje v důstojnostech:
brzy je pak z „nadaného“
„chvalně známý básník náš“. –
Hnusná mi ta poesie,
hnusná mi ta sladká voda,
jež se nyní hojně lije
ze všech koutů po vlastech.
Mám rád verše volné, smělé,
které třeba drsně zvučí,
odvahu však mají v čele
a ve štítu pravdy znak!
Mají tóny nehledané,
nevylhané, procítěné,
ať v nich bleskem vášeň plane,
nebo klidná idylla!
50
V nich je poesie žití,
žití, jak je lidé žijí,
tu z nich každý dýchat cítí,
kdo je v pravdě člověkem!
V nich je mok, jenž řeže, pálí
bez milosti, bez ohledu,
když jen jeden atom malý
padne na hnijící vřed!
V nich je oheň, který zžehne
škrabošky všem lesklým frásím,
když v ně v hořkém vzteku šlehne
plamenným svým jazykem!
V nich je nožík naostřený,
litery řízne oním řezem,
jímž se značí v lese kmeny,
které mají padnouti!
V nich je divná melodie,
plna jakés jemné vůně,
která zprahlou duši zpije
a nad zemský vznese prach!...
Ovšem, jak to žití nese,
školská často poetika
nad vším tím jen pozatřese
copateu svou parukou.
51
Esthetici lomí ruce,
že se tu i onde šlápne
na úpravnou vlečku prudce
falešné jich morálce.
S nimi vše se v souhlas dává,
koho oheň onen pálí,
koho stihla kapka žhavá
nebo bodl ostrý nůž,
– pravda podobná je soli,
výborné to obě věci,
však prý pálí, zlobí, bolí,
vsypou-li se do očí! –
Ať si kdo chce křičí, reptá,
ať to komu silně voní –
poesie ta se neptá,
duní, hřmí a šlehá dál!
Nemá úkol praeceptora,
nechce pranic amputovat,
hřmí jen: „Zde je duše chorá! –“
ať si přijdou lékaři!
Žije v duši svojí době,
ale žije nad svou dobou,
jak člověku ve útrobě
žije přísné svědomí!
52
A nad časů našich hroby
bude tato poesie
jako ortel svojí doby
na dějinném soudu hřmít!
Jen ty sloky jen ty tony
mohou promluviti jednou
za těch lidí miliony,
jež zde zajdou bez jména!
53