Tři mušketýři.

Tři mušketýři.
Po dlouhých letech přišel zas mi na oči starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá! Jak mluví tony vábnými ke mně ta každičká řádka! Jako by zavála za zimy fialek vůně kol sladká! Jako by hlasem radosti a září naivní v oku volalo z bezdna věčnosti mládí mé v desátém roku!... To bylo ráno... Já se chvěl a cítil každý nerv bíti: já „Mušketýry“ v tašce měl – a musil do školy jíti! Tu k příkladům druhů zběhlejších jsem prvně obrátil zřetel: pustil jsem školu s očí svých a dal se přes panský jetel, 94 přes potok, kam jsem zpola pad’, přes luka přeletěl v mihu – chvilkou sáh’ v tašku, jest-li snad nevzal kdos drahou mi knihu. – Jsem v žitě; kolem klasy kryt, cvrčkové u nohou pějí, skřivani létají pod blankyt a dolů písně své lejí, nevidím, neslyším, celá zem mění se přede mnou v žase: já žiji v kraji prajiném a v dávno minulém čase. Dvůr krále, malebné ústroje, intriky, záhadné věci, psaníčka, láska a souboje a čtyři, čtyři ti reci! Já trpím, nesu strastí řad i slzy kanou mi tiše – trpím však, slzím s nimi rád, ba v jakés hrdinské pýše... Vytřeštěn zrak, dech utajen, v spánky krev kladivem tepe – já žil, to nebyl klam neb sen, ach žití velkolepé!... 95 Je večer; musím domů jít, ne však hnán strachem a hlady, než že mi shasl denní svit, a že už nevidím tady. – Nevolno, cizo bylo mi ten večer v rodinném sboru – a k všemu na slovo lakomý mlčel jsem ve hrdém vzdoru. A koupil za svých úspor pár důkladnou lojovou svíci – a ráno měl jsem v očích žár, tmu v hlavě a plamen v líci. Já dočet’, hlavu v dlaně klad’ a vypuk’ v bolestné štkaní – ne, že to špatně skončilo snad – však proč – to dnes nevím ani... Po mně to kostelníkův čet’ – jak bych ho viděl dneska: hoch malý, má tak zbožný hled, a tvář jak dívky hezká. – Čet’. Dní jsem neviděl ho pár, do školy nepřišel taky – Pak přijde matný, v lících žár a zarudlé, zapadlé zraky. 96 Pak čet’ je Sekáč. – „Sekáč“ pak přezdívka byla jen pouhá; trup malý, nohy dlouhé však, a chodil jak pavouk ten zdlouha. – A po něm Klement domkářčin, hoch štíhlý s vážnými rysy; – on nebyl zlé té báby syn, vzala prý z Prahy jej kdysi, a lidé o něm říkali, že nezná rodičů ani, a my mu za to dávali ovoce, chléb na potkání. – Ti oba četli. Žádný z nich do školy nepřišel taky – pak přišli, oheň na lících a zarudlé, zapadlé zraky! Měli jsme radu. Znovu zas jsme se vším vzájemně zpili, znovu si kouzlili dávný čas, znovu zas dávno v něm žili. Až Klement v posled povídal: „Hleďte, též my jsme čtyři, my budem zrovna tak žít dál jak tito mušketýři.“ 97 Přijato.Jdeme v žito zas v radosti a touze žhavé; dělena jména mezi nás: každý má trefné a pravé. Porthosem*) Sekáč ihned zván, Athosem Klement, jak ví se, pro mě jak stvořen d’Artagnan, kostelník pro Aramise. Pro kardinála Richelieu, jenž nám všem nepřítelem, zde katechet náš přísný je, mračný a s vrásčitým čelem. Dál roste řada jmen veliká, máme vše, ať to kdokoli, máme i žlutého koníka z té prvé kapitoly!... A tak jsme ještě téhož dne dali se do práce hnedky, my psali listy milostné a začli s děvčaty pletky. Však už hned všem nám k postrachu Richelieu zjevit se spěchal, ve škole hodinu na hrachu veřejně klečet nás nechal! *Porthos, Athos, Aramis, d’Artagnan, kardinál Richelieu – osoby z Dumasova románu „Tři mušketýři“. 98 Ale my našli pomsty cíl, oh, my se strašlivě mstili: ty kluky, které on pochválil, my jsme hned po škole sbili! My často o něm zpívali jízlivou, potupnou odu, na jeho zhoubu jsme pívali z potoka zkalenou vodu! My s Hugenotty válčili, šli v souboje a pračku dravou a domů často chodili s boulemi, rozbitou hlavou! A což když přišel prázdnin čas! Richelieu náhle byl v prachu! náš Porthos mínil: „Ujel as před námi z velkého strachu.“ A znovu v boj a v lásky vír! My bili, nám bili hlavy – však každý z nás byl mušketýr i v lásce i v boji pravý!... Prázdniny přešly, podzim táh’, konec to radosti, léta... Na mušketýry osud sáh’ a rozvál do všech stran světa! 99 Aramis, který v duchu svém pobožné jádro choval, začal se zabývat kostelem a při mších ministroval. Porthos byl strážcem husích stád, jež honil na pole sžatá, já musil do Prahy shledávat moudrosti zrnečka zlatá. A doslech’ pak, že do dáli vezli též Athose v krátce, u nás prý o něm říkali, že odjel k otci a matce... Dnes člověk slouchá s údivem, co mu vše paměť ta říká! To vše se zdá mu býti snem, to snad se jiného týká! A zas ví, že to s radostí a září naivní v oku dnes volá z bezdna věčnosti na něj čas desíti roků!... Ach, Athos zhas’ už hrdinný v Bosně kdes v zápase tuhém... to psali tenkrát noviny v osmdesátém druhém... 100 Už Porthos taky dřímá kdes; podlehl o život v boji: řemenem chycen v kola kles’ a zdrcen byl v továrně stroji. Aramis klidně po otci tam u nás kostelničí, má děti, jež prý vždy do noci v modlitbách, zpěvu cvičí. A já už vcházím do těch let, kdy člověk žil už dosti, kdy nedívá se s touhou v před však zří v klín minulosti!... A dnes mi přišel v ruce zas po letech starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá! Ba, mluví tony tak vábnými ke mně ta každičká řádka, jako by zavála za zimy fialek vůně kol sladká!... 101