JAR. VRCHLICKÉMU V R. 1893.
K čtyřicátým narozeninám.
Můj příteli, už několik dní kladu
své čelo v dlaně, dumám, přemýšlím,
obraty vzletné skládám na hromadu
a stavím sloky, lovím pěkný rým,
– chci totiž vstoupit v gratulantů řadu
se zvláštním solem, Tebe důstojným –
než letí čas, krev bouří v skráních mých
a papír čist jak právě padlý sníh!
Mám myšlenek pár, nechci zapírati,
viz třeba tu, jež hlavou prochvěje
kolikrát za den: nechci Tobě přáti
k té čtyřicítce, hloupý zvyk to je,
sám kysele se budu usmívati,
až vstoupne jednou v moje veřeje:
host nemilý to s přísnýma je rtoma
a nelze dít mu: pán teď není doma!
Však u Tebe, kam vejde svěžím krokem,
pozdraví pěkně, zlehka usedne,
oddechne chvilku a svým jasným okem
se do minulých roků rozhledne,
pak dá Ti ruku, řeči klidným tokem
Ti řekne: „Máme tedy poledne,
nu, ještě dojdem zdrávi někam spolu,
než slunce žhavé sklouzne s nebes dolů. –“
Ne, tomu hostu musím zvolat: Vivat! –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
tak, na příklad, to víří v skráních mých;
89
však začnu pokojem se trochu dívat –,
přede mnou stojí řada Tvojich knih,
čtu jmena s hřbetů – a už v mlhu splývat
vidím ta slova veršů vysněných,
a frásí je, co se mi dobrým zdálo,
a knihy Tvé dí k tomu: Je to málo!
Čtyřicet let!... a zas: čtyřicet let!...
Z celého duševního vlnobití
ta slova dvě mi zbudou naposled,
a člověk k nim tak divný akcent cítí,
jež spoustou slov a vykrášlených vět
se přece jenom nedá vysloviti:
Můj příteli, a cizí dálka brání,
že nemohu Ti ruku stisknout ani...
90