V NEMOCI.
Kdo tu? Co po mně nyní jelo
jak páchnoucí a mrazný dráp?
Krev všechna v hlavě, hoří čelo...
A z noci zní sem nářek žab...
To bledě modré světlo loupí
mých očí sílu... přízrak ten –
hu, vypasený měsíc hloupý
se vehoupl mi do oken.
A hodiny do toho ticha
svůj neunavný pouští hlas...
A kdo tam v koutě těžce vzdychá
a po špičkách jde ke mně zas?
Jsi ty to? Ty? Cha, k smíchu, k smíchu,
ty mlčiteli příšerný!
Ty bajko! Zkrotím tvoji pýchu,
kostlivče žlutý, mizerný!
Co chceš? Mně všecko vzalo žití,
ne najednou; tak pomalu,
jako když slyšíš kapky zníti
po bouře divém přívalu.
Ó Život napálil tě, brachu,
ach Život, taškář prohnaný!
Dej sem hnát ruky, bídný brachu,
ať ošizen – jsi bez hany!
110
Vem, co mám. V hlavách u postele
to okované kopí zříš?
Je dosud teplé, zkrvavělé.
Štít neměl jsem. A pojďme již!
111