ÚČTOVÁNÍ.
Jak se to skončí? – ptám se vždycky,
když do minula hledím zpět...
co může přinést život lidský,
to vidím v tůni zašlých let.
Já věřil vše – a potom pranic...
Vlast, lidstvo, bůh – hm, mládí žár..
Mám schladlý popel z černých hranichranic,
kde spálil jsem těch model pár.
Na rty mé polibků pad příval,
do srdce kapal ostrý jed;
hrst dobrých přátelů jsem míval,
z nichž často vzorný lotr zkvet.
Já sil i sklízel bujné vtipy
a s hlupci jsem se doved smát –
jak často žert nám na rtech kypí,
kdy člověk měl by proklínat!
Já bídu znal i ponížení
i hrozný stud sám před sebou,
měl také chvíle povznesení,
ba, zářil jakous velebou;
já často pomocné ždal ruky
a dostal rad vždy jako zrn;
mně způsobil též jisté muky
tradiční poetický trn –
Jak hřivna z bible v hloubi země
dnů světlých trocha mrtvě spí –
118
co všechny černé chvíle ve mně
jsou živy, krev mi upíjí.
A člověk zírá v chabé touze
v budoucna závoj mlhavý –
a: jak to skončí? – to je pouze,
nač můž být ještě zvědavý.
119