JAN XXII. V AVIGNONĚ.
1315.
– A pamatuj, že vystavit máš palác
pro toho, jenž zde vládne jménem Krista,
tož rozsahem i vzhledem musí hlásat
budova ona papežský náš význam.
Petrovu skálu musí zpodobňovat,
již ani brány pekla nepřemohou,
ni úklady a síla světa toho.
A lodi podobna být musí vzhledem,
o niž se tříští marná zloba času,
úklady potvor mořských i vztek větrů.
Tak vystavíš ji. Bude bezpříkladná,
svou velikostí, neb je slovem naším;
zdi vysoké, až k nebi sáhající,
nehnuté, tvrdé – zná-li hrubý Němec
a kterýkoli jiný z králů světských
číst také písmo, aby porozuměl,
co říci chceme. Cimbuří a věže
ať hlásají pak, že má hrad svůj církev,
jenž nepodá se a se dobýt nedá.
29
Ať vidí francouzský král...
Byly doby,
že papež býval ještě v horších tísních
a vycházel z nich jenom s větší mocí.
A císařové tři dny stáli v sněhu
pod okny jeho žadoníce teskně
o milost nejvyššího odpuštění...
Jsme tady, pravda, oddáleni hrobů,
v nichž leží těla knížat apoštolských,
a půdy zbaveni, jež církvi patří,
neb polita je krví mučedníků –
však církev tam jest s celou svojí silou
a milostí a mocí, kde je papež,
náměstek Kristův.
Proto tento palác
svým vzhledem musí všechno vypovědět.
A vnitřek musí lahodou tou dýchat,
jak ji má obcování členů církve.
Pamatuj na park, jehož kře a stromy
kořeny svými trčí v černé půdě,
však větvemi a korunami, květy
k nebesům tíhnou, na ně ukazují,
tak nejen v úpalu stín dávajíce,
ale i látku k zbožným přemítáním.
30
A na stěny pak, stropy chodeb, sálů
obrazy opatř, které představují
příběhy z písma – nikdy nemůž dosti
být připomínán lidstvu dar ten velký,
jenž leží zaznamenán na těch stránkách.
Malíře opatř. Napadá mi právě,
že Simon di Martino ze Sieny
takové věci umí zpodobňovat.
Tak zvěstování, klanění se králů,
pán Ježíš v chrámě, oslavení Panny
a podobně, jak malíři je robí.
Však Simonovi onomu rci předem,
ať zlatem nešetří, ať namaluje
světicím, světcům kol hlav svatozáře
a vytlačí v nich lilie ty umné,
jak prováděl to dosud ve Sieně.
A Kristu pánu jak i Matce jeho
ať koruny dá zářné, nešetří v nich
obrazem drahých kamenů a perel,
ať rouchy ze zlata jen odívá je,
jež rovněž drahokamy protkat musí,
by šat ten hoden byl těch panstev nebes.
I pole, v nichž se budou představovat
výjevy ony, musí býti zlatá –
neb vším tím církev vznešenost svou hlásá.
Ať lidé vidí. Rozumí-li Němec
31
a francký král a kterýkoli vladař
znamením takým, ať mu jasno bude,
že církev naše nese vyhnanství své
nezlomná, hrdá, s povýšeným čelem,
a s pohrdáním hledí se své výše
na každého, kdo mní, že může býti
svobody její na čas žalářníkem...
32