Pohanské plameny (in Svědomím věků 4) (1911)

1907-1911, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J. S. MACHAR: SVĚDOMÍM VĚKŮ
IV.
POHANSKÉ PLAMENY
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1911
[2] POHANSKÉ PLAMENY 1907–1911
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1911
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[4] PŘÍTELI G. DUBSKÉMU.
[5]
GIOTTO.
Cimabue stoupal k Vespignanu s žáky svými po prachové cestě. Horko bylo. V žhavých vlnách stopen kraj se chvět zdál. Florencie v zadu, vrchy zašedlé i modré lesy – všecko zalily ty vřelé proudy. Chodcům nebylo už do hovoru, mistr žízeň měl a chvilkou pustil polohlasem prohřešek a kletbu. – Snad ten hoch tam – mínil jeden z žáků – o pramenu vody vědět může – – Snad má trochu mléka ve svém džbánu – Na stráni tam hošík v středu ovcí kutil cosi. Ovce klidně spaly ponořivše hlavy v bílá rouna, a hoch tak byl zabrán prací svojí, že těch lidí příchod nevzrušil ho. Kreslil s vášní v břidlicový plátek [7] celé stádo, ovci vedle ovce, berana pak v středu, všechny spící, pak i psíka, který natáhnuv se složil čumák na přední si nohy, bdělým zrakem zírá po okolí. Cimabue pohled na tabulku, úžas rozevřel mu tmavé oči, naklonil se blíže, až stín jeho na hocha a kresbu jeho padl. Hoch zdvih hlavu, vstal a s podivením podíval se na ty městské lidi. Cimabue vzal mu plátek z ruky, k očím držel si jej, oddaloval, hlavou kroutil, na hocha se díval. Malý, do ramen jsa jaksi sražen, v bledém obličeji velké oči, skoro dítě. – Nechtěl malovat bys barvami a zlatem taky, hochu? – Hoch kýv hlavou slova nepromluvě. – Šel bys se mnou jako chodí tito, naučil bych lecčemus tě, hochu, matku boží maloval bys, svaté? – Zas kýv hlavou, zase nepromluvil. – Já jsem Cimabue, znáš to jméno? – – Neznám. Já jsem Giotto, pasák ovcí, našich bílých ovcí vespignanských... – 8 Když se večer snášel na krajinu, vrátilo se známou cestou domů stádo bílých vespignanských ovcí jenom se psíkem a bez pasáčka. 9
VERGIL V KLÁŠTEŘE.
Můj Vergile, ty miláčku mé duše, jenž trávíš se mnou chvíle v celli mojí i v libém stínu klášterního sadu, jenž při přátelském svitu luny vodíš myšlenky moje do pradávných časů, můj Vergile – však, Pane Jesu Kriste, jenž srdce naše pronikáš i ledví, ty víš, že každý dech můj patří tobě, vždyť modlím se a v žaltáři vždy čítám a v chrámě z bratří nejhlasněji pěji, tvých nohou rány pokorně vždy líbám, kdykoli šerou onou chodbou kráčím, kde visíš na svém kříži. Lásko vlídná, jež od věčnosti objímáš svět bídný, tys ozářila jistě kdysi duši Vergila mého, jako patriarchů, jak Mojžíše a proroků, těch světců – a proto mohu, smím je milovati, neb o velké on svědčí slávě tvojí. 10 Z té šesté knihy sladké Aeneidy med moudrosti a lásky tak se line, jak Zlatoústý sám by tady mluvil, či svatý Pavel, kníže apoštolů, a nehlásá-li přímo příští Krista idylla čtvrtá? Nemluví tu prorok jak Isaiáš nebo Ezechiel? – Můj Vergile, ty miláčku mé duše, čím bez tebe by byl mi tento život? – – Ó Jesu Kriste, odpusť, nerouhám se, ty víš, že všechny myšlenky mé k tobě jak květy k slunci celý den se točí, a sním-li, v snech mých kraluješ ty slavně. Sen dnešní noci... Elysium svatých a slávu tvoji, Jesu Kriste, zřel jsem. Vysoko kdesi, jako na Olympu, stál zlatý palác v květuplném sadu, na trůně, na němž Jupiter dlel kdysi, zářilo oslavené tvoje tělo, máť, svatá Panna, po boku ti dlela, a v křeslech dávných bohů apoštolé, církevní otci, patriarši, světci, vše plno slávy – a mně bylo blaze a teple v duši, že smím vidět tebe 11 a že jsi laskavě tak převzal Olymp od starých bohů, učinil jej nebem a nezničil ho. Byl to sen, vím, pouze, však vím též, že tvá láska najde cestu, když potěšit chce smutnou lidskou duši. – A ostatně kdo poví, že to sen byl? Já viděl vše tak zřetelně a jasně, že kreslit moh bych tvář tvou ozářenou, jen trochu kdybych štětcem vládnout doveddoved. Já viděl, jak ti pohodlně bylo, ó Pane Jesu Kriste, v trůnu Jova, tak usmíval ses mile, spokojeně... Ó Všemohoucí, všecko je v tvé síle, a láska tvoje nedovede ničit. Tys jisté jako Olymp převzal Orkus po starých bozích, učinil jej peklem – proč moudrost tvá by bořiti jej měla? Byl zařízen tak prospěšně a vhodně, tma, smutné řeky, louky asfodelu, mučení různá velkým provinilcům, stolice soudné, nemožnost se vrátit – Že pohanskými obýván byl stíny? 12 Vždyť i těch hříchů potrestání převzít musila velká tvoje spravedlnost! Tak nezbylo, než vystavit tam pece a zažhnout ohně, by se naplnila ta slova písma o plameni věčném, kde pláč je, nářek a skřípání zubů. To všecko miláček můj Vergil líčí, sám jistě viděl v živých snech ty hrůzy, jak já v snu dnešní noci slávu tvoji... Můj Pane Ježíši, ty znáš můj život, vždyť ty znáš všecko. Ty znáš trápení mé za dlouhých nocí, kdy z tmy jejich vstanou obrazy hrůzy, myšlenky zlé, přísné: můj Vergil, vím, křtu svátostí jít nemoh a neznal tebe – je to možno, Jesu, že v plamenech by pekla hořel nyní? (Mně bratr Sixtus onehdy tak tvrdil i otec opat.) Pane Jesu Kriste, ty lásko věčná, jenž jsi na Golgathě tak vykoupil vše drahocennou krví, že místa není, na němž spočinout by prokletí mohlo, jistě rozevřel jsi svou náruč jemu, jenž byl právě světcem zašlého světa, a jenž z lásky tvojí 13 nes tuchu tebe v čisté svojí duši a zvěstoval ji v sladkých drahých verších. Tys jej i jistě přijal do své slávy – (ne k trůnu svému, vím, tam jiných místo) však aspoň tam, kde Jeremiáš sídlí či Šalamoun a David, otec jeho. Můj Jesu Kriste, viď, až kývneš duši, mé bědné duši, aby opustila důl slz a lkání, viď ty, Slitovníku, že dovolíš jí, aby prošla místy, kde miláček můj Vergil v slávě sídlí, a duše moje popatří v ty tahy a v mírné oči toho Latinníka a potom trest dle soudu tvého vezme. Když očistce muk vyprší pak lhůta, ty dovolíš mi, sladký Jesu Kriste, by duše očištěná vejít směla v ta místa, kde je Jeremiáš prorok či Šalamoun a David, otec jeho – viď, Jesu Kriste, vyplníš mé touhy a já se ještě víc teď modlit budu, bych klepal, až mi bude otevřeno... Můj Vergile, ty miláčku mé duše!... 14
DANTE NÁVŠTĚVOU U GIOTTA. L. Quisovi.
Můj Giotto, chápu, že jdeš změnou času vždy nezměněn. Jdeš s rovnováhou v duši a libou veselostí v moudrých očích, žert na rtech v každé chvíli připravený, jenž k obraně je štítem nejjistějším a útoče vždy vyhrá, aniž ranil. Teď barvu kladeš k barvě – a hle, vstává na stěně výjev: Ježíš děcko stojí v tesařské jizbě, rozpjaté má ruce, což znamením, že božská slova plynou z rtů jeho sladkých; svatá Panna sklání se v šťastné pokoře, že pod svým srdcem nosila syna, jenž je Bohem jejím, co svatý Josef z podálí se dívá a zarmoucenou tvář má – nelze ztlumit, mu hrdost muže, a on ví, že nebyl tenkráte otcem děcka ženy svojí... 15 Můj Giotto, zastínil jsi všechny mistry, jež Italie měla, a je jisto, že nikdo nikdy nedostihne tebe v umění tomto. Ty to víš, můj Giotto, a Italie ví to. Prou se města o čest tvé přítomnosti, zahrnují tě žádostmi o díla, jež jsou pýchou a skvostem největším té které obce. I Florencie naše s touhou čeká, kdy vrátíš se k ní – a ty navrátíš se, kdy tobě libo... a kdy tobě libo odcházíš od ní, jak muž tvrdý v lásce, jemuž se marně na šíj dívka věsí a v bílých pažích poutajíc mu hrdlo a v zrak mu hledíc jako ve svůj osud pobytu den chce vyžebronit na něm, hodinku potom, okamžik pak v posled. Ty šťastný, neznáš, co to značí stoupat po cizích schodech jako nuzný psanec, u cizích krbů hřáti bědné ruce, ty ruce k nečinnosti odsouzené! A jako bludný motýl létat po tmě italskou zemí, při tom vidět v dálce zářící světlo rodné Florencie a toužit po něm celou duší svojí 16 a vědět, že to hranice jest oheň, již Florencie má mi přisoudila, a rozsudek že stále ještě trvá! Ach, Giotto, peklem muk jsem prošel v žití a peklo touhy v duše nitru nesu! V dnech prvních, když jsem učiti se začal chléb vyhnanství jíst pod cizími krovy, tu toužíval jsem v teskném rozželení šum Arna slyšet, chodit ulicemi, kde každý kámen vypravuje něco z let mého dětství, pomníkem jsa živým dob uplynulých – – – tu jsem toužívával jen jednou moci po onom jít mostě, kde ji jsem prvně spatřil, jež se zvala zde Beatricí, nyní v rajských nivách andělů sestrou – – po horách jsem toužil, jichž boky šedých oliv lesy kryjí, a v jejichž klínu rodiště mé leží – – k večerům, Giotto, kdy se navracívá pták v hnízdo svoje, bývala ta touha tak břitká, dravá, že mi slzy hnala do očí vyhlížením unavených... Když potom práce moje přinutila lid na ulicích ukazovat prstem 17 si na mě, jenž tu v myšlenkách šel kolem, a říkat: Hle, toť ten, jenž viděl peklo – tu nová touha přibyla k mým touhám. Po věnci slávy dychtil jsem, jejž vsadil bych na své skráně v rodné Florencii v San Giovanni nad onou křtitelnicí, kde křtěn jsem byl kdys – chtěl jsem pýchou její být nesmrtelnou, jak jsi ty, můj Giotto. A zatím slýchal jsem, jak u nás slaví tlachaly pusté, a má touha zhořkla jak láska k ženě, o níž přijde důkaz, že nevěstkou se stala a svým ohněm jak mudrce tak blázna obdařuje... Mé sonety a kanzony si zpívá teď kovář při nečisté práci svojí a mezkář, který zvíře poháněje zvuk rýmů mojich ranou doprovází – a oba upravují verše moje, kde mní, že chybil jsem či opomenul – a to je, Giotto, básnická má sláva, toť vše, co zbylo z hrdého snu toho!... A potom, Giotto, přišla touha třetí: Loď italské své vlasti chtěl bych řídit 18 a vím, že její pouť by byla slavná a čestná, neboť zrak můj jasně vidí a pevná ruka by mi neumdlela... V dnech, kdy co psanec bloudím z místa k místu a v noci, sen kdy míjí víčka moje, já proudy časů prohlížím a zkoumám úskalí jejich, mělčiny i víry, zvyklosti větrů, hloub, kde v bezpečnosti lze rozpnout plachty, stanoviště stálic, k nimž kormidelník upírá zrak v noci – tak určím plavby směr i cíle její. Na lodi této stál by kapitánem zas imperator jako za dnů dávných nejvyšší soudce, Bohu zodpovědný, a dědic staré velké slávy římské, jež byla právem, přírodou i nebem poslána na svět – – Giotto, rci, zda chápeš to hoře duše mojí? Míti v hlavě sen o spasení celé vlasti svojí a ve vlasti té nemít kouska země, kam položit bych směl tu hlavu svoji!... Já smát se odvyk, mám jen úsměv jeden, jen časem, a ten mému žití platí. 19 Tím usmívám se, když si připomenu, že báseň napsal jsem, jež slove Peklo, kde jako soudce soudců roztřídil jsem zločiny lidstva, obmyslil je tresty a mocné světa, papeže i krále, císaře, knížata i kardinaly, biskupy církve, vládce měst a hradů usoudil k pokutám, jež nepomíjí, – děs duše mé byl dechem básně mojí a láska moje s nenávistí mojí váhami byly, kde jsem vážil všecko, a vážka nenávisti mé šla v Peklo, jak vážka lásky k Ráji nyní stoupá, tím Rájem, Giotto, zakončím svou báseň – tož proto usmívám se, když to všecko jde duší mojí, že já, soudce světa, pán nad pány a tvrdý nad tvrdými, sil tolik v skutečnosti ani nemám, bych rozdrtit moh jedno z oněch zvířat, jež rozervala Italii moji a nyní s podílem svým v koutku sedí, krev ssaje z něho, maso rve a žere – já nemohu je zahnat, vzít jim kořist, ba, Giotto, ještě nad to: já k nim stoupám, k těm tyranům, a blahořečit musím, že u krbu mi přejí koutek časem, 20 kde znavené mé nohy odpočinou. To je můj úsměv... Až zas jednou, Giotto, se vrátíš v Florencii, pozdrav vlídně pahorky šedé, v jejichž klínu leží ulice hlučné, kudy mladost moje se proháněla, pozdrav vody Arna i Ponte Vecchio. Vím, zas ti vletne na šíji Florencie jako žena, jež dočkala se milce nedbalého – já miloval ji láskou beznadějnou, vstup zakázala mi... Vím, zemru v dálce pod cizím nebem – snad se rozpomene na lásku mou, ba, snad i pýchou její já budu potom – – vyřiď jí však, Giotto, že živ jsa, miloval jsem, v chvíli smrti že předal jsem ji s vážky lásky svojí na vážku nejprudší své nenávisti, a kosti mé že spočinouti nesmí v té půdě, již jsem živ jsa šlapat nesměl... 21
Z ULICE.
Na rohu ulice, kde stoupá cesta a zatáčí se na tržiště města, je tabernakul ve zdi zasazeno a ve dne v noci světlem osvíceno. Madonna právě děťátku prs dala a do ulice kams se zadívala, leč malý Bůh, tvým krokem vyrušený, prs ze rtů pustil, sotva uchopený, zvědavě k tobě hlavičku svou točí a zří ti, chodci neznámému, v oči, kdo jsi, kam jdeš a zda, jak křesťan pravý, pokryvku sejmeš s uctivostí s hlavy, bys zdravil dítě i máť požehnanou, na jejichž čest tu lampičky dvě planou. 22
LEGENDA ODLEHLÉ VÍSKY.
Už umný mistr řezbář svého Krista postavil do výklenku u kostela, už lid, jenž nabažil se podívání na červený plášť, na korunu z trní, na smutný pohled nakloněné hlavy, na třtinu rákosovou, kapky krve – už lid ten rozešel se spokojeně, jen mistr řezbář zůstal při svém díle, své oči znovu sytě popatřením na práci v každém směru dokonalou. I ruce dopřál hodu, jezdě prsty po pláště záhybech a šíji, hlavě, však – nehody té velmi nepříjemné – jak koruny se dotkl, spadla s hlavy a po červeném plášti sjela na zem. Ta z drátů byla pevně upletena, a trny její vystříhány z plechu. I posadil ji mistr znovu Kristu na hlavu nakloněnou, zatřásl jí, zas pohnula se. Vtlačil její trny 23 na pravé straně do krvavých skrání, leč koruna se levou stranou zdvihla. Vtisk levou stranu, pravá vyskočila. I zaklel mistr zuřivě a tiskl korunu znova v skráně Spasitele – však práce novou zkoušku neobstála. I myslil mistr – potom utrh rázem pruh zástěry své, podvázal jím bradu Ježíše Pána, přitáh na temeni a zrobil uzel, zatřás diademem – diadem seděl. Načež odebral se ke krčmě na návsi, kde hodlal schladit krev rozpálenou zlostí z toho všeho. Do stěny kostela se opíralo červnové slunce. Pod kopečkem dole běžela cesta. K polednímu jeli vojáci tudy, chasa nevázaná. Z nich jeden hlavu zdvih a spatřil Krista a hrubým žertem ukazoval druhým: – Hle, chudák pánbů, ke všem ranám dostal bolení zubů! – Zasmáli se jezdci a každý přidal urážku a posměch. Než jinak bylo na to v příští noci. Rouhači všichni byli navštíveni bolením zubů, jak je dosud člověk 24 na světě neměl – všecka muka pekla radostí rajskou byla proti tomu. A žádná noc jim nebyla tak dlouhá jak noc těch útrap. Též jim jasno bylo, proč rána ta je stihla. S prvým svitem se hnali ku klášteru, sténajíce bolestmi stále. V zpovědnice klekli a hříchy vyznali. Mnich dal jim rozkaz, by odprosili uraženou sochu. A ještě v rose před východem slunce vojáci klečeli tam v prachu cesty pod pahorkem, kde stojí veský kostel. Že prosili, že trest svůj vytrpěli, Pán slitoval se, bolest rázem přešla. A od těch dob se z daleka i z blízka utíká každý, koho zuby bolí, ke Kristu u kostela; mnoha lidem pomohlo v pravdě už to útočiště, jak staří lidé ve vsi dosvědčují. 25
U KAŠNY NA MENŠÍM STAROMĚSTSKÉM RYNKU.
– Jak máš se, Lízo? – – Tak, tak, Salomeno. – – Nu, slyšela jsi? Bylo pověděno, že zlatníkovic Bábi vdá se přece – – Tak vida! Zrovna z horoucí má pece taková štěstí! Holku spořádanou to nepotká. Ta musí zůstat pannou a poctivý svůj věneček si sušit – – Ba, svatá pravda. Kdo by byl moh tušit, že tahle Bábi... Běhna všude známá, po každém hochu vzplanula jak sláma a nejmíň pětkrát pranýř zasloužila – – A jakého si ještě ulovila! Z Nového Města od Stříbrné lodi ten prostřední – – A ten že za ní chodí?! 26 – Ten právě. – – Hm, a my si myslívaly, že zrovna ten je počestnosti dbalý. – – Tak, Lízo. Vidíš, jaký prospěch máme, že poctivosti své tak tuze dbáme? Že ulicí jdem, očí nepozdvihnem, všem narážkám a žertíkům se vyhnem, že slušně chováme se v chrámu páně a netočíme stále hlavu k straně, kde mládencové o nás špitají si. – – Ba, Salomeno, bylo pravdou kdysi za starých časů o sedání v koutě, teď sedej si tam, nikdy nenajdou tě a sedět zůstaneš. – – Jen ať ten panic si na své Bábi nezakládá pranic, neb v pytli šídlo utajit se nedá a Bábi je už krví neposeda. – – Jak ustelou si, tak si taky lehnou. A mnou ty cizí starosti už nehnou. A slyšelas, že v Turecku v dny tyto je mnoho lidu křesťanského zbito? Slovutných pánů, rytířů a hochů? – 27 – Ach, Lízo, pánbůh nespravedliv trochu. Tam pobíjet je nechá v dálce cizí a nám tu mladost života tak mizí – – – Slyš, Salomeno, neprozraď, co povím, já záhy jisté pomoci se dovím. Je žínka čarodějná na Zderaze, jež mnohým tísním pomohla už v Praze, pojď se mnou k ní, ať pomohou nám čáry, když nebe lakotí tak svými dary. – – A čarovat zná? – – Zná a jak je hbitá! O Filipu a Jakubu prý lítá na pometlu svém přímo nad Petřínem, pomáhá kravám, očaruje blínem a uhranout zná už jen jedním hledem. Pojď se mnou, ale ustanov si předem, kterého hocha toužíš svojím zváti. – – Já půjdu, Lízo. Ráda... Chci se vdáti... Však nevím koho... Všecko jedno je mi, když muž jen bude... Nechci ležet v zemi co panna... Urči, kdy že máme jíti... Jen brzy, Lízo... Já chci muže míti... 28
JAN XXII. V AVIGNONĚ. 1315.
– A pamatuj, že vystavit máš palác pro toho, jenž zde vládne jménem Krista, tož rozsahem i vzhledem musí hlásat budova ona papežský náš význam. Petrovu skálu musí zpodobňovat, již ani brány pekla nepřemohou, ni úklady a síla světa toho. A lodi podobna být musí vzhledem, o niž se tříští marná zloba času, úklady potvor mořských i vztek větrů. Tak vystavíš ji. Bude bezpříkladná, svou velikostí, neb je slovem naším; zdi vysoké, až k nebi sáhající, nehnuté, tvrdé – zná-li hrubý Němec a kterýkoli jiný z králů světských číst také písmo, aby porozuměl, co říci chceme. Cimbuří a věže ať hlásají pak, že má hrad svůj církev, jenž nepodá se a se dobýt nedá. 29 Ať vidí francouzský král... Byly doby, že papež býval ještě v horších tísních a vycházel z nich jenom s větší mocí. A císařové tři dny stáli v sněhu pod okny jeho žadoníce teskně o milost nejvyššího odpuštění... Jsme tady, pravda, oddáleni hrobů, v nichž leží těla knížat apoštolských, a půdy zbaveni, jež církvi patří, neb polita je krví mučedníků – však církev tam jest s celou svojí silou a milostí a mocí, kde je papež, náměstek Kristův. Proto tento palác svým vzhledem musí všechno vypovědět. A vnitřek musí lahodou tou dýchat, jak ji má obcování členů církve. Pamatuj na park, jehož kře a stromy kořeny svými trčí v černé půdě, však větvemi a korunami, květy k nebesům tíhnou, na ně ukazují, tak nejen v úpalu stín dávajíce, ale i látku k zbožným přemítáním. 30 A na stěny pak, stropy chodeb, sálů obrazy opatř, které představují příběhy z písma – nikdy nemůž dosti být připomínán lidstvu dar ten velký, jenž leží zaznamenán na těch stránkách. Malíře opatř. Napadá mi právě, že Simon di Martino ze Sieny takové věci umí zpodobňovat. Tak zvěstování, klanění se králů, pán Ježíš v chrámě, oslavení Panny a podobně, jak malíři je robí. Však Simonovi onomu rci předem, ať zlatem nešetří, ať namaluje světicím, světcům kol hlav svatozáře a vytlačí v nich lilie ty umné, jak prováděl to dosud ve Sieně. A Kristu pánu jak i Matce jeho ať koruny dá zářné, nešetří v nich obrazem drahých kamenů a perel, ať rouchy ze zlata jen odívá je, jež rovněž drahokamy protkat musí, by šat ten hoden byl těch panstev nebes. I pole, v nichž se budou představovat výjevy ony, musí býti zlatá – neb vším tím církev vznešenost svou hlásá. Ať lidé vidí. Rozumí-li Němec 31 a francký král a kterýkoli vladař znamením takým, ať mu jasno bude, že církev naše nese vyhnanství své nezlomná, hrdá, s povýšeným čelem, a s pohrdáním hledí se své výše na každého, kdo mní, že může býti svobody její na čas žalářníkem... 32
ORCAGNA.
... proč messer Luca – nevíte, co já vím – tak rázem zhas jak ve průvanu světlo, v let květu zrovna, v plné síle muže – vy nevíte to. A co pravilo se, že náhle se cos v hlavě jeho změtlo, to pravda není. Ale bylo pravdou, že začal plaše straniti se lidí, že z domu za dne ani nevycházel a šel-li večer, plížil se jak škůdce či tajný lupič, kukli stáh až v oči a takovými uličkami chodil, kde bylo pusto. Já znám důvod toho a povím, by byl konec planým řečem. Vy víte, jak si signorie z Pisy, té ghibellinské nepřátelské Pisy, poslala v město naše k Orcagnovi, by přišel vyzdobit jim uměním svým v podloubí strop a stěny na hřbitově? Nu, co je pravda, obec postarala se o pokojný sen svých mrtvých krásně: 33 loď poslali až k břehům Palestyny a dali přivést náklad svaté prsti, jíž posypali celé svaté pole – myšlenka dobrá, jež by neškodila i tady, v naší drahé Florencii, což podotýkám jen tak mimochodem. Ten hřbitov v Pise stál je mnoho peněz a ještě víc dát pyšné město chtělo, by nezůstalo dílo bez koruny. Co tedy s Orcagnou si vyjednali, určitě nevím. Jedni řeknou tolik a druzí tolik, jistoty však není, jen tolik jisto, že se malíř ihned nadobro přestěhoval v město Pisu. Tam tedy v zasedání signorie navrhl pánům předměty své práce, tož Triumf smrti, Poslední soud světa, což obojí byl velmi trefný nápad, neb na hřbitovech tak už člověk bývá nachýlen k přemítání sledních věcí, a také jednohlasný souhlas pánů ten návrh schválil. Vykládat vám nechci, jak dílo rostlo, podotýkám jenom, že malby zdařily se Orcagnovi 34 líp, než ty, jež zde proved ve Florenci – to víte snad, že vlhko zničilo mu plod práce jeho na zdech kaple Ricca ve San Novelle? Nedávno jsem byl tam a z freska zbývá už jen trochu barev – nu, taký malíř musí stále zkoumat a z nehod svých se musí stále učit jak každý svědomitý řemeslník... Ten Triumf smrti nebudu vám líčit, ač věru stál by za to taký obraz pro rozvržení látky, množství figur, i lepost barev, pro hlubokost dojmů, vy oceníte, třeba neslyšeli, když i jen letmo naznačím vám obsah druhého díla, Posledního soudu. Je vznešený jak Božská komedie našeho Danta. V středu sedí Kristus s Marií Matkou v slávě svatozáří. A Spasitel zří přísně k levé straně, kde hříšníci se kupí odsouzení, zoufalství kroutí v křečích těla jejich, už očima jen smilování ždají, neb nohama se brání proti čertům, již za nohy a roucha stahují je v plameny rudé, které z dola, z pekla, jazyky chtivými je olizují. 35 A Spasitel má obnaženou ránu v svém levém boku, jak by jim chtěl říci: též ta vás nespasila, zatracenci! A Maria, ta panna milostivá odvrací tvář svou, ne však z pohrdání, leč že jí líto duší odsouzených a že zná, jak tu málo zmohou prosby, když věčná spravedlnost začne trestat. Kol soudícího Krista poletují andělé s křížem, korunou a hřeby a nad těmito vznášejí se jiní a polnicemi zovou mrtvé z hrobů – den hrůzy, před níž hříšné duše naše v čas zachraň milost Tvoje, Máti Krista! A messer Luca – nechť i jemu ráčí Pán dát svou milost, duši jeho přijme do slávy svoji v místa vyvolenců – vy víte, že byl messer Luca přesný a v půjčkách vždycky nejvýš opatrný. Když půjčil, rád v čas dostal svoje domů i s úroky, jak bylo umluveno. Tak před lety i Orcagnovi půjčil, jenž chuti měl víc k životu než k práci, a vlastně práce nebylo, bylť neznám 36 a mocní naši, kláštery a páni, tak nespěchali tenkrát zakázkami, jak dnes se děje. Půjčil messer Luca a proto, že rost v přízni od chlapectví s malířem tímto, a že úpis dostal, kde úrok stanoven byl větší nežli jinde. Že Orcagna těch peněz dlouho neměl, že tučné dny mu velmi záhy ušly a na hubené nezbylo z nich pranic, dá mysliti se. Lehkovážná čeleď jsou malíři. Jim skutečnost je malbou a malba pro ně živou skutečností. A proto lehce zmetnou obsah obou i potřeby i jejich požadavky. Čas vypršel a Orcagna dát nemoh a nejen nemoh, ještě mínil nad to, by messer Luca ještě půjčkou další jej založil a pověděl to lehce, jak o hrst oliv by mu vlastně říkal. A messer Luca ovšem odmít žádost a lhůtu tří dní dal mu k zaplacení. Však nezaplatil malíř lehkovážný. I nelenil náš messer, šel a vstoupil na cestu soudu, neb byl, jak jsem řekl, 37 člověkem přesným, úzkostlivě přesným. I zavřen Orcagna byl podle práva. Snad pro své štěstí – neb by býval musil zemříti hladem, dál jsa na svobodě. Když chtěli dát mu malovat ty fresky u Santa Novella – tu malbu, víte, již vlhko zničilo – tu musili jej vyplatit ze šatlavy. Tehdy malíř pohrozil v smíchu přítelíčku svému, že bude na něj dobře pamatovat, a že mu dloužek ještě jednou splatí. A když byl onen Poslední soud hotov tam na pisanském onom svatém poli, tu stalo se, že navrátil se Loti – jenž v Pise meškal, čekaje své lodi od břehů levantských – ten navrátil se a potká messer Lucu. Byl jsem při tom. I povídá mu, kterak že mu splatil ďábelský malíř dluh svůj ještě jednou. Tam dole v levo mezi odsouzenci dlí messer Luca, čerti dva jej táhnou v pekelný oheň. Vzpírá se jim messer, však čerti smějí se a vidno z toho, že neubrání se jim. Vypodobněn je tváří, barvou, postavou i vousem, 38 že kdo ho jednou spatřil, hned jej pozná. I sebe vyobrazil vtipný malíř v postavě světce, který krokem rychlým pospíchá v pravo mezi vyvolené a messer Lucu, který po něm vztáhl prosebně ruku, holí odstrkuje a tváří nevrlou mu zdá se pravit, by marně chůzi jeho nezdržoval. Poslouchá messer, zbledne jako stěna a beze slova odběhne nám s očí. A od té doby plachý byl a prchal před lidskou tváří, jakby domníval se, že každý člověk byl už také v Pise, že každý člověk Poslední soud viděl, že každý zná už jeho zatracení. A když se rozneslo pak naším městem, že Orcagna byl pozván Florencií, by na zdech Santa Croce vyhotovil ty fresky na vlas, jak má hřbitov Pisy, a Orcagna to nabídnutí přijal – tu utrpení messer Lucy došlo poledne svého. Nešel vůbec z domu a v den, kdy Orcagna se vrátil z Pisy, náš messer vydech utrápenou duši. 39 Smrt byla mu jen cestou z utrpení. Toť tedy pravdou. Znám to, byl jsem při tom. Vše ostatní je domněnkou a bajkou. Tak se to stalo. Takto žil a zemřel. A duši jeho Bůh ať vezme k sobě a zmaří úklad toho utrhače. 40
VOTIVNÍ OBRAZ. (1375.)
Tak, mistře Vlachu, shodli jsme se v ceně a ty se do práce dáš neprodleně. A jakož námi ujednáno bylo, takové bude tedy ono dílo: Oltářní obraz – když má ctnostná žena nemocí hrubou byla navštívena, já slíbil jsem jej ku svatému Jiljí. A věřím, záchranou že slib ten byl jí, už druhý den se valně polepšila a potom slábla nemoci zlé síla, až vstala zase zdráva – chvála Bohu! Tož slib ten splním rád a splnit mohu. Ty k Jiljí zajdi: stranou v pravé lodi, kde paní měšťanské k svým místům chodí, je oltář na zdi, ráno při mši svaté od oken dopadá tam slunce zlaté, a tam má ten náš obraz státi. Tedy změř rozměr si tam, aby naposledy 41 buď velký nebyl nebo příliš malý. A proveď jej, by hoden byl vší chvály. Trůn v prostřed (slíbils nešetřiti zlatem), Máť Boží na něm (s brokátovým šatem!) a Spáse světa prs svůj dává právě. Korunu drahou má na svaté hlavě jak Rodička, tak Vykupitel dítě, a v ní se budou svítit rozmanitě kameny, perly, jak v té – snads ji vídal – již Karel císař sobě dělati dal. A Máteř budiž v líci milostivá a očima nechť laskavě se dívá, by zřetelno všem bylo, kdož ji vidí, že vyslyšela prosby řádných lidí. Na pravo od ní svatý Václav stojí, má korouhev, jež nosívá se v boji, šat vévody – dej záležet si, mistře – a jak jej odít, usuď sám si bystře. A za Václavem svatým u pokoře já klečet budu, modlit se své hoře a doufat, že ten dědic české země se smiluje, a sluch svůj skloní ke mně – ty můžeš naklonit mu hlavu stranou, jak poslouchal by žádost odevzdanou, jíž tlumočit má s přímluvou svou vroucí pak Dítěti i Matce Všemohoucí. 42 Na levé straně vedle Boží Máti Ludmila svatá v slávě své má státi, a za světicí v prosbě ponížená klečeti bude ctnostná moje žena. My oba nejlepší své vezmem šaty, já prsteny své, řetěz těžký zlatý a žena moje hedbáv, krumplování a čepec s kožíškem, jak slušno paní. Dej záležet si. Nespěchej mi tuze a neleň příliš – nejlepší je chůze, když vytrvale jde se stejným krokem. A budeš-li pak hotov příštím rokem a spokojen já – uznáš s hlasným díkem, že nejsem držgrešlí a nevděčníkem: i na minci i notnou porcí piva se odměním – vám Vlachům milé bývá – a odporučím slovem přejadrným tě konšelům měst pražských opatrným. 43
DON JUAN.
Leporello, kolikátá? – Seňor, třistapadesátá, mám-li mladou jeptišku tu z prošlé noci v počet brát. – Eh, co počty! Celým tělem toužím zas po těle vřelém, jak bych je měl ve svém žití obejmouti prvněkrát. Ňader vůně, bělost boků, horké rty a něha v oku – jako víno rozpalují žízeň všech těch smyslů mých! Snad ty touhy nesplněné, sny a žáry udušené, jak je mniši po sta roků měli v šerých klášteřích – 44 a ty proudy žhavé síly, jež se nikdy nevylily z blouznivců těl zbičovaných, které církev světci zve – vše se v duši moji slilo, tělo moje prostoupilo, všecky smysly moje spilo žárem žízně pekelné. Či snad Satan úspěch cítě nastražil mé duši sítě, do nichž nemoh ony mnichy a ty světce polapit? Aťsi! Nelze vzdorovati. Ať mě pekla plamen schvátí, vždyť to bylo příliš krásné touhle cestou k němu jít! Mandolina naladěna? A tvá dýka připravena? Leporello, nevěstou je seňora ta spanilá. 45 Možno, že tu zanecháme trochu krve.. Pozor dáme, Leporello, by to ovšem šťáva naše nebyla. Zbystři sluch a rač se dívat. Člověk musí ještě zpívat, kde by už tak bez výhrady nejraděj byl slep a hluch: „Zahledl jsem oči vaše v šeru chrámu ondy plaše, kdybych Bohem byl, dal bych je místo hvězd si v nebes kruh. Seňoro, a ty rty vaše očima jsem zlíbal plaše, kdybych Bohem byl, dal bych je královně svých andělů. Jeden pohled, seňoro má, jedno slůvko těma rtoma, za ten pohled, za to slovo umříti chci bez želu. 46 Ve dne jste mým toužným sněním, v noci snů mých opojením, může vaše dobrá duše prosícímu odepřít? Žebrák stojí v dveřích chrámu, ruka vaše peníz dá mu – seňoro má, pohled, slovo, a já šťasten chci zas jít!“ Vyšla. Pozor, Leporello. Rukou stíní světlé čelo. Do tmy pátrá. „Seňoro má, cítíte můj žhavý dech?“ Pomoz přes mříž. Tak, můj hochu. Trpělivě čekej trochu. A kdyby se zjevil ženich – však se vyznáš v šprýmech těch... 47
VESELÁ PŘÍHODA V KLÁŠTEŘE
OBERNDORFSKÉM.
Na dvacetčtyři v svatých zdích tam žilo panen šlechtických a žily v stálém veselí, neb nouze nikdy neměly a světa toho marnosti nad nebes kladly radosti. A k tomu sjížděli se tam ku radovánkám, zábavám, ku hřešení a poháru od Schwarzwaldu a Neckaru šlechtici mladí. Tu vždy vzplál stem světel refektáře sál, na stolech jídla přívaly, ze sklepů vína vybraly, a když se snědlo, vypilo, pak k posledu se tančilo za šumné hudby provodu až k slunečnímu východu. 48 A tu se stalo jedenkrát, co pověděl bych tuze rád, neb žertík byl to pěkný dost a vzbudil všudy veselost. To skorem půlnoc byla již a každý mladý tovaryš se točil v kole s jeptiškou. Tu světla uhašena jsou a všecky dvéře zamčeny a z přepažení u stěny jen silněj hudci zahráli. Však páry v tanci ustaly. A panic za mniškou se hnal a lapiv ji, hned častoval, že ona nesteskla, ni on. A pomilovav, dal se v hon po jiné Krista nevěstě, jak namátla se na cestě. A hluk byl v tmě té, smích a křik, noh dupot, neb jen okamžik se hledali a pouštěli a zase k jiným letěli. Jen jediného rytíře zlý potkal casus k nevíře, 49 a že zdál se mu krátký čas a mněl, že světlo vzplane zas, tu jal se křičet: – Panici, prodlužte, prosím, štvanici! Tři sestry mám tu v klášteře, tři mnišky chyt jsem v důvěře a vždy mi slůvko nebo smích zradily jednu z sester mých! A z toho věru nemalá veselost v tmě té povstala a neblahému panici dopřáli novou štvanici a času rádi dali mu až k rozbřesknutí jitřnímu. (Citováno posl. Jarošem v řeči o konfiskační praxi v Praze, proslovené dne 12. března 1909 v poslanecké sněmovně.)
50
ERB.
Francesco Rinuccini z Florencie vzkaz vyřizuje jasné signorie Johanně, paní zářící a vnadné, jež trůnem Anjou v Neapoli vládne. Poselství vyřizuje zdobnou řečí, jež o cti obce, duchu vlastním svědčí a královně zří v oči ostře zpříma, jak by chtěl vniknout v duši zraky svýma. A hlavou jde mu: Toť ta tedy žena hladová věčně, nikdy nasycena, jež v touze žhavé krev i život pije, jak mluví o tom celá Italie... A pod kastelem zde toť ono moře, kam zapadají v každé ranní zoře po noci divoké a prohýřené mrtvoly vyssáté a zkrvácené... 51 Vzkaz dopověděl se ctí neskonalou, dvůr celý nadšen neskrblí mu chválou – a Rinuccini způsobně se klaní: – Teď ještě slůvko pro tebe jen, paní! – Pokývla rukou, dvůr se odstraňuje. A Rinuccini blíže přistupuje, zrak zahořel mu vášnivě a žhavě a šeptá hlavu kloně k její hlavě. Johanna v smíchu sešpuluje rtíky: – Toť též instrukce vaší republiky? – Jde k dveřím, přes rameno k pánu zírá a ložnici svou zlehka otevírá. – – – – – – – – – – – – – – – – A potom navrátil se Rinuccini zdráv, spokojen a pyšen do otčiny, a město chválu dalo mu a k tomu lucernu pocty nad vjezd jeho domu. A spokojena Johanna též byla: v milosti zvláštní poslu dovolila, by rudý límec z erbu anjouského směl v stříbrném nést poli znaku svého. 52
NÁHROBEK BALDASSARA COSSY
V BAPTISTERIU VE FLORENCII.
Zdá se, že dřímá. Unaven byl asi tím žitím celým. Ani svléci nedal si roucho biskupské, ba nesundal si infuli s hlavy. Unaven byl tuze. Byl papežem kdys. Ale dlouho před tím, než spat sem přišel. Jan Dvacátýtřetí. Však v Kostnici, kde koncil církve seděl, zlé zprávy roznesly se o papeži. Prch z Kostnice. Byl chycen. Sesazen byl s Petrova stolce. V úzkosti žil trapné a bídě zlé. Když nový svatý otec, tož Martin Pátý, z Kostnice se vracel ku hrobům apoštolů v město věčné, vrh se mu k nohoum Baldassare Cossa. A svatý otec jako slunce vlídný zdvih ze země jej, na biskupství vsadil a kardinalem učinil jej církve. Však nežil dlouho Baldassare Cossa 53 na hřejivém svém novém slunci. Zemřel a zde své složil údy unavené. A Donatello náhrobek mu sdělal, jak vidíte. Spí lehkým snem v něm biskup, ač jako smršť jím točil život jeho; snad proto netroufá si tvrdě usnout, že stále čeká náhlé probuzení a potom vstal by rychle, sklouzl na zem, by odevzdaně dal zas sebou zmítat té osudové smršti svého žití. 54
FRA LIPPO LIPPI. Pavlu Sulovi.
Ach, těžce nesly sestry Margaritky, že kostel jejich nemá žádné zdoby, jak má ji každý chrám už ve vůkolí, ve Florencii, v Pistoji a všade. Že Madonnu svou Santa Margarita doposud nemá, obrazu že není, jenž známým umělcem byv vyhotoven v chrám zval by zvědavé a zbožné ženy, poctivé panny, sličné kavalíry a členy pyšné městské signorie. Madonny není, o níž mluvili by občané, kteří z cizích měst sem přijdou a jehož by i sestry Karmelitky závidět musily, ač dávno mají Madonnu malovanou Masacciem, jež na sto dobrých zlaťáků je stála. I rozhodla se matka abatyše fra Lippo Lippi pozvat do kláštera 55 a vyzkoumat, zač Madonnu by proved, Madonnu větší, než je pistojenská a krásnější, než ona Karmelitek, a obklopenou větším počtem figur než kterákoli z Madonn florentinských. Když úmysl svůj ohlásila sestrám, podotkla ostře šedá Beatrice, že Lippo Lippi nepožívá zrovna u slušných lidí nejlepšího jména, že známo přec, jak před tím drzým mnichem pohlaví ženské ani na ulici jistoty nemá, že je nerozhodno, zda nepozbyl křtu milosti, když chycen lupiči moře, prodán v Mauretánsko, odkud byl puštěn proti všemu zvyku těch nevěřících záhy na svobodu a ještě mnohým darem obdarován – a proto myslí sestra Beatrice, že není vhodno zváti si jej v klášter, kde moh by stát se mnohé z mladších sester pohromou tento pustý karmelitán. Však matka abatyše vyvrátila námitky její: nejen černé roucho, však pancíř čistoty, jejž každá z sester na duši nosí, ochranou je jistou 56 a není třeba míti takých obav. Že Mauretáni propustili mnicha, to zásluhou je dovednosti jeho: neb vypodobnil pána, jímž byl koupen, tak dovedně a k podivení lidu, že Maur mu svobodu dal, mnohé dary a průvod nad to k břehům Italie. – Řeč tuto poslouchaly zbožné sestry, zvlášť mladší, se souhlasem netajeným a hlavou kývaly, když abatyše dál vykládala: Cosimo sám jasný nám příkladem být může o tom mnichu. Chtěl dát mu jídelnu svou vymalovat a aby k práci zdržel pudivětra, dal zavřít jej v ni, dvéře přísně střežit – však provaz zhotovil si z prostěradla fra Lippo, z okna na ulici ušel a byl pak kdesi v krčmě při konvici zbrojnoši lapen, vrácen Cosimovi. A tu jen smál se jasný Cosmo nad vším, nad mnichem zkrušeným a jeho žízní, způsobem útěku a dopadení. Když Cosmo tolik odpustit mu doved, nemáme práva my jej předem soudit a odsuzovat. Ostatně on slyne jak člověk, jenž se nejlíp v barvách vyzná 57 a svaté děje zobrazit tak umí, že nikdo druhý se mu nevyrovná, což o zbožnosti duše jeho svědčí. A má-li naše Santa Margarita mít Madonnu svou, pomůže jen Lippi. – Fra Lippo Lippi, který právě zdobil dóm v Prato freskami, byl pozván v klášter, by uslyšel a řekl. Dohodli se. I přestěhoval v refektář své barvy a štětce, olej, připravil si desku velikou bílou z lipového dřeva a Madonnu svou začal malovati. Ve slávě nebes klečí svatá Panna. Bůh otec, odín papežským jsa rouchem, jež zlatem září, korunu jí klade na světlé vlasy. Andílkové k tomu tuš hrají harfami a polnicemi, co jiní naduvše svá růžná líčka ze všech sil hlasné Magnificat pějí. A dole klečí mezi liliemi, jež z půdy zlaté vyrůstají hojně, světice v šatech s vyšitými květy, a biskupové v ornátě a s berlou a světci spínající zbožně ruce, a někteří své zraky vzhůru nesou 58 a jiní zase z obrazu ven hledí, jak zkoumali by, jaký dojem činí ta scena na diváky před obrazem. Tak Lippo maloval a proved všecko, jen matku-pannu, kromě drahých šatů a světlých vlásků nijak neprováděl. Klášterem chodil, po sestrách se díval, před obraz vrátil se a vrtěl hlavou. Až jednou zašel k matce abatyši, své rozpaky jí líčil, pomoc žádal. Hle, pro Madonnu potřebí mu hlavy, panenské pěkné hlavy, jež má kouzlo, jak jistě měla matka Ježíšova. Takových očí, jež se zbožně smějí, jak svatá Panna se as usmívala, když sám Bůh otec korunou jí zlatou na nebes panovnici korunoval. A zná takovou, Lukrezia Buti, počestná panna z naší Florencie, pro krásu svoji zasluhuje věru, by směla dáti líc svou matce boží. Ta dívka žije nedaleko odtud, v sousedním klášteře, kam dal ji otec k výchovné péči rukám zbožných sester a proto je tam, aby mohla vzíti, 59 až dospěje, též roucho řeholnice. I prosí abatyši za přímluvu: nechť ctihodná máť zajde záhy k otci a vyloží mu, aby dal svou dceru na nějaký čas v klášter Margaritek, kde stejně naučí se zbožným písním a modlitbám a při tom zaslouží si veliké slávy půjčíc hlavu svoji za předlohu pro obraz svaté Panny. Dům Butiho je u starého mostu a okna jeho hledí v řeku Arno, muž přísný je, má velký obchod vlnou, a zná jej každý člověk v oné čtvrti. Šla abatyše. Otec Buti svolil, ne rád a hned ne, ale svolil přece. Ta Lukrezia měla patnáct roků. Jak ranní zoře byla svěží, pěkná, jak světlo slunce lehounce se nesla a sama Panna nemohla být sladší, když klečela tam před nebeským trůnem a přivírala modré oči svoje. Fra Lippo zíral zbožně v tahy její, rys za rysem a barvu za barvičkou na lipovou svou desku přenášeje a světlý vlásek vedle vlásku klada – 60 až jedenkrát se vrhl k Lukrezii a začal líbat líce, ústa, oči, živůtek rozpjal, zulíbal jí hrdlo – a od toho dne zkvetla ještě více tvář Lukrezie, ještě horlivěji v refektář spěla denně ku sezení – a tak se stalo, že se blížil obraz k slavnému konci, že se radovaly i sestry Margaritky s abatyší, když k podvečeru chodívaly patřit na dílo, jímž se pyšnit měl jich klášter; že frate Lippo vesele si sedal po denní práci ku konvici vína; že otec Buti, doslýchaje časem ve Florencii u starého mostu v písárně svojí mezi žoky vlny o slávě drahé svojí Lukrezie, vždy zjasnil čelo a lát navždy přestal. A tak se stalo, že když vyložen byl o jarním svátku nejsvětější Panny pás její drahý (ten pás, který dala Tomáši apoštolu matka Boží za lítost pochyb jeho na památku, a jenž se sběhem osudů pak dostal k zbožnému měšťanovi města Prato 61 a celý život byl jím v úctě chován, ač celý život noc co noc ctný měšťan zápasiť musil s černým pekelníkem, jenž vyrvat chtěl mu svatou reliquii; ten pás, jejž měšťan na smrtelném loži odkázal dómu rodné obce svojí, a ta jej uchovala v poctivosti v nádherné kapli dómu, by v den jeden, v čas, kdy se vonné růže rozvíjejí a kvetou lilie, jež svatá Panna v oblibě zvláštní měla na tom světě, byl ukázán pro úctu zbožných lidí, již se všech stran se v houfech v Prato sejdou), tak stalo se, že šla i Lukrezie pás svaté Panny poklonou svou uctít, šla – ale víc se v klášter nevrátila. A zároveň s ní zmizel Lippo Lippi. I proslechlo se, že jsou ve Spoletu, kde karmelitán chrám měl zdobit malbou. U svaté Margarity měly obraz Madonny jasné, jaký nebyl nikde už jinde v Prato, ani ve Florenci. A také zkázy nevzala cnost sester, však starý Buti od té jedné chvíle se nerozveselil už v žití více. 62
LEGENDA O ČISTÉM PANICI.
Mládeneček stkvěl se nevinností, jakou lilie má v bílé kráse, ale ani lilie ji nemá, neboť často drzý černý brouček v její vonné nitro mlsně vnikne, duši mládence však ani stínem myšlenečka hříšná neztemnila. Krásou lící těšil zraky lidí, vonnou duší blažil duše jejich, neboť ona na svých lehkých křídlech vyletala v luzné rajské sady, hovořila s anděly a světci, odlesk slávy rajské dolů nesla dýchajíc jím na té smutné zemi. Stalo se pak jednou tohle o žních: Plavým mořem polí k podvečeru procházkou svou kráčel čistý panic. Na výletu rajském duše byla, bez cíle šly oči po krajině, 63 šly a šly, až cosi uviděly. Bujný hoch tam černovlasé holce v stínu klasů život rozepínal, líbal šíji, ňadra a tak dále – panici krev uhodila k skráním, červená tma zapadla mu v oči, duše náhle vrátila se z ráje, mdle si sedla v umdleném svém těle sténajíc nad strašným lidským hříchem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Stará chůva hladila mu vlasy: – Pane milý, co ti tíží duši? Ukaž mi zas jasné svoje oči! – „Annito, ach lidé hřeší, hřeší!“ – Ano, pane, nádoby jsme hříchu. – „Viděl jsem dnes, Annito, ach viděl na poli tam... přede tváří slunce... pod nebem tak nekonečně čistým... před vidoucím okem pána Boha... hocha s dívkou...“ – Ty můj milý Bože – chůva usmála se, – proto truchlíš, proto věsíš hlavičku svou, pane? Z takových chvil lidé původ berou, 64 v také chvilce zplodili i tebe otec s matkou tvojí – nevíš, pane? Pán Bůh to tak všechno zřídit ráčil, a my, lidé, jinak nemůžeme... – Rozsmutnil se panic ještě více, ještě hlouběj hlavičku svou svěsil: Jakže, takto byl dán život jemu? V hříchu počat rodiči byl svými? Jak teď pošle duši vzhůru k ráji, když jí každý pohledem tam řekne, každý z andělů a čistých světic: v jakém pak to dole bydlíš těle?! Jaký pak má příbytek tvůj původ!? Ne už brouček, ale veliký brouk padl bílé lilii té v kalich, padl tam a ostnatými drápky zurážel pel se stěn jejích bílých, tyčinky jí rozlámal a strhal – a tak vadl, vadl kvítek čistý, ještě víc se hlava naklonila těžkým hořem, nekonečnou mukou, až hřích cizí, jenž dal život jemu, tíhou zdrtil světce mládenečka. 65
FRA ANGELICO PŘED PAPEŽEM
MIKULÁŠEM V.
Jsem člověk neučený, svatý otče, a nehbitý můj jazyk nedovede vyřídit všecko, co by duše chtěla. Nechť tedy apoštolská svatost tvoje má slitování s řečí neumělou prostého mnicha, jenž se vůlí boží jen štětcem, barvou vyjádřiti umí. Tvá svatost nabízí mi slávu světa, biskupskou hodnost v naší Florencii – ah, svatý otče, mně však dáno není, bych nad lidem vlád, pastýřem se stana, kde celý život ovečkou jsem býval. A musil dát bych v oběť celé štěstí života svého, blaženost své duše, a církvi nevzešlo by zdaru z toho, neb na místě jsa sobě nepříslušném jen škodit moh bych mimo vůli svoji a jenom hříchy obtížil bych sebe. 66 Ne, nejsem zrozen k slávě panování. Však propůjč, svatý otče, hodnost onu fra Antoniu, mému bratru v řádu a kazateli nad vše výtečnému. Fra Antonio z naší Fiesole je Bohem určen za pastýře stáda, on hlas má, jehož ovce poslouchají, a říci umí všechno v malé chvilce, co já na příklad vystihnout se snažím barvami na zdi v práci mnoha týdnů. Blaženost víry, odevzdání duše, dar lásky boží, slávu vyvolených – to vše fra Antonio kouzlem řeči představí lidem v chrámě při kázání, že z hlubin duše slzy vyvěrají a plní oči touhou rozzářené. A ve všem ví si rady, svatý otče: Když v svatém Marku nakázal mi převor zobrazit v sále na zdi umučení Našeho Pána, a já u pat kříže chtěl seskupiti církev zarmoucenou, tož papeže a opaty a svaté – fra Antonio rozeslal hned bratry po klášteřích i sebe vzdálenějších, by vyprosili pro mne na čas nutný 67 podoby věrné oněch svatých tváří, jak byly kde, jak já jich potřeboval. A on to byl, jenž ponukl mě k práci a od převora vymohl k ní souhlas, bych v každé celli v naší Fiesole a u San Marco namaloval na zeď buď kříž a bratra před ním klečícího, či výjev ze života Pána Krista, smrt světce, zázrak, o němž vypravuje si pamět lidská, rajské blaženosti, jichž zbožné duše účastny se stanou – i maloval jsem, a fra Antonio přihlížel, zkoumal, radil, povzbuzoval a nejen to, i barvy obstarával, i tabulky mi dával připravovat ze dřeva topolů, když třeba bylo malovat obraz pro ten, onen kostel, a znalecky se staral, aby dřevo už vyschlé bylo, by se nekazily kladené barvy – – Avšak, otče svatý, toť zásluhy fra Antonia o mě a daleko by ještě nestačily a neuváděl bych jich jako důvod své prosby – však fra Antonio takto, chci říci podle okolností potřeb, 68 se o každého stará z bratří v řádu a nejen z bratří, ale ze všech lidí, kdož na blízko mu přijdou. Ba, co pravím, i o každého, o němž doslechne se, že pomoci mu třeba. Radou, skutkem, jak co kde nutno, podepře a vzpřímí – rozený pastýř křesťanského stáda dle slova Písma – – Promiň, svatost tvoje, široký běh mé řeči neumělé, již pospíším si, abych zodpovídal, nač milostivě ještě tázala se. A na chod mého žití, způsoby mé a o mém malování vědět chtěla. Já v řád náš vstoupil ve dvacíti letech. Jsem dvakrát šťasten, neb jsem štěstí duše vnuknutím božím barvami moh sdílet se všemi lidmi. Vylíčil jsem prve, jak maloval jsem po klášterech našich, a s dovolením představenstva svého i jinde v klášterech a slavných chrámech. A malování rozkoší mi bylo. Já jím se kořil světicím a svatým, já procítil vždy znovu lásku boží, jež Syna vydá na potupu smrti 69 a pro nás jen, pro bídné, hloupé tvory – ach, svatý otče, stokrát maloval jsem snad kříž a tělo Spasitele na něm, a stokrát též vždy slzy proudily mi z nehodných očí nad tou velkou láskou, jež pro nás tohle všecko podstoupila, by duše naše jednou v ráji zřely nebeskou slávu a tvář Pána Krista! A nyní přišel rozkaz svatosti tvé, bych v Řím se vydal a zde namaloval, co přát si ráčí. Převor dovolil mi, a já jsem vyšel s duší rozjásanou, že popřáno mi bude uzřít hroby, v nichž leží těla svatých apoštolů, že vzduch ten budu dýchat, který oni dýchali kdysi, na oblohu patřit, k níž upřely se kdysi oči jejich, a cestami jít, jichž se nohy jejich kdys dotýkaly. Tak jsem vykračoval já stařec, svěže, neb mě naděj vedla, pod božím sluncem krajem usmívavým k svatému městu. Zdráv a šťasten došel. V klášteře řádu u Santa Maria přijali vlídně bratří bratra starce, už úctu vzdal jsem apoštolským hrobům 70 i pozůstatkům mučenníků světců, vším duši opojil jsem, po čem práhla – a teď tu stojím před svatostí tvojí tvou šťasten milostí, jíž nezasloužil jsem nikterak, však beru ji a těším se z ní, jak člověk bere teplo slunce, ač si ho také nijak nezaslouží. Ty poruč, svatý otče. Co ti libo, já malovat chci. Dar ten Bůh mi svěřil, bych užíval ho k oslavení církve, jež sadem jeho je na této zemi a jehož ty jsi vrchním zahradníkem. – Však něco, svatý otče: Pozval jsi mě dnes k stolu svému. Vyznamenal jsi sprosťáčka, však pochybu mám jednu. Je pátek totiž, a my, mniši řádu, my v den ten postíme se. Snad můj převor dá dovolení, ale nutno předem se otázat a o ně poprositi. Ať dovolí tvá svatost apoštolská, bych v klášter Sopra Minerva se vydal a vyprosil si odpuštění postu... 71
FRANCESKO SFORZA.
Když Attendolo – slavný condottier, miláček vojska, před nímž nepřátelé v bitevním šiku zbraně odhodili a hlavy obnaživše zdravili jej co otce válečnictví – naděj svoji Franceska syna v široký svět pouštěl, v životní školu vážných zkušeností, dal helmici mu černou, pevný pancíř, meč z Damašku a důtklivé tři rady: Žen nepožádej, které jiným patří. Svých lidí nebij, uhodíš-li přece, pak jej co nejrychlej a nejdál pošli. A nejezdi na koni umíněném a na takém, jenž podkovy rád ztrácí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Těm radám věren Francesko byl vždycky. A prošel školou vážných zkušeností, životem pestrým. A když bral se z něho, zval Milan vévodou jej, hrdý Janov dožetem svojím, Korsika svým pánem. A kde kdo, truchlil upřímně a hořce, jakby mu rodný dobrý otec skonal. 72
PAPEŽ MIKULÁŠ V. Rudolfu Schenkovi.
Sem prosím, messere, sem do té síňky! A čekal-li jste palácovou pýchu, to mýlka byla. Olympické Musy když sestupují k sídlům pozemčanů, vždy prosté domy oblibují sobě. Zde bydlím s nimi. Quarino, jenž město, zkad Catull, básníř dávný, vzešel kdysi, svým rodištěm zvu, Veronu já míním. Však přejděm k věci. Messere, vy chcete číst knihy výtečného Polybia v jazyce římském? Budete je míti a z ruky mojí. Z ruky, která našla bezčetnou řadu spisů starodávných a vyrvala je nepaměti časů. A Bessarion, kardinal náš, Hellen, by pověděl vám, jakou skvělou účast já na sbírce měl jeho. Muž ten jasný, jsa stižen hořem, které počalo mu, když Byzanc padla v ruce Velkoturka, 73 úsilně sbíral nesmrtelné plody, jež Hellady strom nesl světu kdysi, a pro ty dny je schráněl, až zas jednou neblahé Řecko volnosti se dočká, by chloubu svoji mělo pohromadě. Vznešená signorie světce Marka ji převzala a vystavět chce palác, kde knihy tyto přebývati budou. Z těch mnohá, messere, je z ruky mojí. A Vatikan též svědectví vám vydá o píli mojí. Zajděte tam jednou a popatřte na knihy Strabonovy, sedmnáct svazků v sametové vazbě, stříbrné spony, listy z pergamenu – a jaké písmo! Slovo vedle slova jak vyryto by – to je práce moje, má vlastnoruční práce! U barbarů, v německém městě kteréms stroje našli, jimiž prý možno knihy rozmnožovat a ruky nepřiložit! Směšná hloupost! Stroj nerozumný nemůže se měřit s dovednou umělostí lidské ruky – však Federigo, Urbina pán moudrý, podotkl krátce, výstižně a pěkně, že by se styděl míti knihu v domě 74 barbarským způsobem tím zhotovenou. Tož Strabo onen v síni vatikanské je prací mojí. Z hellenštiny převed jsem dílo muže toho výtečného na jazyk Ciceronův. Svatý otec, Mikuláš Pátý, papežů všech zdoba a světlo světa, vznešený můj přítel, té práce přál si, já ji proved tedy. Ach messere, je těžko bránit slzám, pomní-li duše toho, jenž teď trůní v nádheře Elysia a jenž zval se zde svatým otcem, Mikulášem Pátým! Svět bohatší byl, dokud on žil na něm, teď nebe raduje se, zem však truchlí. Všech Mus byl ochráncem a vlídným otcem jak básníků, tak umělcův i vědců. Ba, jako Stvořitel kdys hrstce hlíny, tak vdechl život beztvárnému světu, a svět žít začal! Zavolán byv k němu (když moje jméno v palác jeho vniklo a o mých schopnostech mu zprávu dalo), já spatřil nad papíry schýleného magistra postavičky neveliké, zažloutlé barvy v suchém obličeji – 75 však jakmile vzhled, bozi, jaký pohled! dva černé blesky najednou mě protkly, toť Zeus sám, když s Titany byl v boji a bleskem takým v Tartarus je srážel! A přistoup ke mně, ruku podal vlídně, já líbal ji a viděl černé stopy, jež inkoust nechal na těch suchých prstech. Duch jeho mocný prostičkou měl schránku, však sám si o tom zažertovat ráčil: – Viď, papežem se kněžisko to stalo, jež stačilo by tak tak na zvonění kdes na odlehlé vísce třikrát denně! – A prostým mnichem byl kdys svatý otec, žil nuzně tenkrát, vyučoval dítky v rodinách Albizzi a mocných Strozzi a tehdy, messere, už zadlužil se, kupuje kodexy a dávaje si vzácnější opisovat... Od té chvíle, kdy v středu vyslanců a kardinalů jel z konklave za hlaholení zvonů na bílém oři k hrobům světce Petra, svůj zlatý věk datují Musy naše! Vatikan celý ihned naplnil se písaři, překladateli a vědci, a listy šuměly a hbitá péra 76 skřípala v síních, které znesvěceny bývaly dříve profanními činy. Špehýři vyšli do všech konců světa a špehovali – ne po bludech lidských, však po kodexech, rukopisech vzácných, jež zlatem platili a s nimiž potom se navraceli šťastni v město věčné, jak konsulové dávní s trofejemi. Ba, vládl jako nenasytný Saturn zlatého věku ten náš svatý otec, knihami sytil se a knih jen hladov byl neustále. Mor když vypuk v Římě, do Fabriana uchýlil se s dvorem, do Fabriana, že se zhotovoval tam papír nejlepší. A písaře své vzal sebou všecky, by mu nepomřeli ve městě nákazou zlou ohroženém. Ach messere, je těžko nevzpomínat, a vzpomíná-li se, pak slzí nelít! Neb není větší bolesti, jak praví výtečný Dante, nežli vzpomínati na doby štěstí v hořké chvíli smutku... On kdyby živ byl, nebyl byste našel mě tady ke všem službám ochotného! 77 A Polybia by se nedostalo vám z ruky mojí!... Takto dostane se a doufám, messere, že uspokojen tak budete, jak svatý otec kdysi, když Strabona jsem jemu vyhotovil. 78
C. CRIVELLI: ZVĚSTOVÁNÍ PANNY
MARIE.
Veliký palác. V přízemí je síňka. A mladá svěží její hospodyňka v pokorné pýše klekla na klekátku, neb slavné poselství má dostat v krátku. Nad klekátkem pak polička se zdvihá a na ní leží modlitební kniha, sklenice s medem, pěkný svícen zlatý a chleba bochník ještě nenačatý. Nábytek v síňce čistě urovnaný o blahobytu svědčí ctnostné panny, a květiny, jež v okně rozkvétají, svědectví její něžné duše dají. To okno velmi pevné mříže chrání, jím nyní světlý paprsk padá na ni, mladičkou pannu. Z nebe dalekého se táhne sem až, zlatou drahou jeho se snáší k panně bílá holubice. A v levo vidět prospekt do ulice 79 a ulicí jde k domu anděl bílý s lilií v ruce, nějak opozdilý, snad tím, že zastavil se zde a tamo sousedek tázaje se, zda jim známo, kde bydlí panna ta a ta. Ty řekly, však hovor jejich byl as trochu vleklý a zdržel posla, tak že paprsk maně dorazil dříve, než on, k zbožné panně. Sousedky plny zvědavosti nyní v ulici stojí, jiné ze svých síní k nim přibíhají, jiné, v oknech hlavy, šlou za andělem pohled vyzvídavý: Kam jde ten posel? Co má vyříditi? A proč se křídla jeho sněhem svítí? – – Jen páv tam v rohu pozlacené římsy rozzloben, že z nich nikdo nepovšim si ok jeho ocasu, jež krásou předčí taková bílá létadla přec něčí – s pohrdou točí od ulice zraky, kde tolik zájmů vzbudí anděl taký... 80
RODIŠTĚ BÁSNÍKOVO.
Král Alfons táhne s vojskem Abruzzami. Je odpoledne. Na žilnatých bocích zarudlých vrchů leží plavé světlo. Na jednu stranu otevřel se údol a v dálce vidět malé bílé město. Manetti, králův sekretář a přítel, je ukazuje: Sulmona to, pane, rodiště Ovidia, staré Sulmo. – Král stane, dlaněmi si stíní oči a zbožně k městu hledě recituje: „A zahledne-li jednou poutník cizí zdi vodou bohatého Sulma mého, tu řekne: Jež jsi takového pěvce zrodilo kdysi, město bílé, tiché, byť jiných menší, velkým jmenuji tě,“ tak napsal Ovid, pravda, Manetti můj? – A sekretář dí dojat: Pravda, pane. I nakazuje pozdravit král město a místa toho genia; a snímá 81 stříbrnou přilbu, snímá přilby vojsko, polnice třepotají tony fanfár, prapory sklánějí se – a vše hledí k bílému místu v zamodralé dálce. 82
DONATELLO. Karlu Velemínskému.
Mdlý orel k večeru rád navrací se v klid hnízda svého. Stále stoupal k slunci a zíral pevným okem v tváři jeho, leč nedostih ho. Nepřiblížil se mu však ani potom, kdy se zlatá koule, jakoby cíl mu usnadniti chtěla, snížila k zemi. Vzdal se marné touhy a navrátil v hnízdo svoje k spánku. Tak, starče, vrátil jsi se ke kupoli, k té kupoli své rodné Florencie, neb v dálce od ní – všude miserie. A Křtitele zde robí pro Sienu tvé prsty třesoucí se tíhou roků a toužící po věčném odpočinku. Ach, to už není žádný z Křtitelů těch, jak tvořívals je během svého žití! Ten první – dovede si chabá pamět vzpomenout ještě, představit a srovnat? – ten první hoch byl, čistým mládím šťastný, 83 s vítězstvím v očích, pevnou vírou v duši – ba, jinak jsem ho ani nemoh tvořit; sám byl jsem mlád a kypěl svěží silou, pln chuti k práci, plánů spoustu v duši jak jarních poupat na procitlém stromu. A mladí byli všichni, jež mi tvořit dávala nekonečná milost boží, i světec Jiří, pobožný rek David i proroci i Josua, lev páně. Od dob těch mnoho vody uplynulo řečištěm Arna, matička má dobrá neměla tenkrát stříbrného vlásku na drahé hlavě, svět se zdál tak krásný a život ze samých byl svátků složen. A přešla léta. Křtitele kdes chtěli, já udělal jej. A hle, byl to Křtitel, jenž oděn koží, ještěrku chce pozřít. To Křtitel pouště byl, jenž vážně myslí, co kázati má zástupům, až přijdou k jordanské vodě ze všech konců země. Byl vážný, přísný; zodpovědnost cítil každého slova, které lidem poví, a také ví, že účty skládat bude, až přijde jednou ten, jenž větší jeho, a jehož cesty on má upravovat. 84 A Křtitel ten zas podobou byl mojí. Já také otvírat chtěl lidské duše, by Pána přijaly a pravdu jeho. Neb jako slovo k uchu, mluví socha k lidskému oku, a já cítil v duši, že Bůh mi dopřál dovednost tu řídkou, z kamene, bronzu vytvořovat obraz božského syna svého, matky jeho, podoby svatých svých a slávy svojí, by vše to promlouvalo k očím lidí a vzpomínalo, kdyby zapomněli, a nabádalo, kde by vlažni byli... Zas přešly roky. Nový Křtitel přišel a k novým zobrazením nutil ruce. Muž ještě v síle, vážný, mlčenlivý, jenž kloní hlavu ne tak časů tíží jak myšlenkami. Jistě byla mrtva už matka jeho jako máti moje a jistě také jeho povolání mu těžké bylo, jak mně časem moje. Neb když se slunce bylo překlonilo polednem žití, člověk ptát se začne, zda dílo jeho bude dílem dobrým: vždyť stál a cestu ukazoval jiným a prací tou byl zabrán, že své duše nevzpomněl ani. Pochyby též přijdou 85 nad vlastní silou, nad schopnostmi prstů a poslušností jejich, neboť často stín toho nedovedou vyjádřiti, co duše vidí. A ty chvíle nejsou a nebyly mi útěchou a štěstím. Já tenkrát z Říma přišel, kde jsem viděl přemnohé věci, které vynutily mi němý úžas. Nerouhám se nijak a v pokoře jsem vděčen lásce boží, že dovolila, bych ji oslavoval, jak dovedly mé síly a mé ruce – však nedal Bůh nám sebe a své svaté tak oslaviti, jako přáno bylo pohanským mužům modly svoje slavit. Já dlouho prohlížel ty práce jejich a – Bůh mi odpusť – očima se klaněl těm bílým tělům, dokud svědomí hlas mi, křesťanu, tak činit nezakázal. A potom aspoň hlavice jsem kreslil zvrácených sloupů, umné ornamenty, jež v plochách bílých trosek ničí deště a soudy času, Kreslil jsem a začal srovnávat práci svoji dosavadní, své schopnosti a síly k pracím příštím s výtvory těchto starodávných časů – a tu se Řím stal očistcem mé duši 86 a já jsem trpěl jako nikdy v žití. Já musil odejít co nejrychleji, chtěl-li jsem vůbec ještě pracovati. A dlouho potom z mramoru a bronzu jsem reliefy tvořil, ne, bych dostih těch vzorů římských, ale bych sám sobě dokázal, že jich dostihnouti nelze a ztlumil tesknou žízeň duše svojí. Tak Bůh mě ráčil vrátit kruhu mému a soudům našich dní a našich lidí. Ti spokojeni s výtvory jsou mými, však já vím, vše že mohlo býti jinak... A nezapírám: i z mých současníků provedli mnozí leccos líp a umněj, kde chyboval já jako nevědomec a jako slepec. Chtěl bych začít znovu a k zkušenostem let svých míti sílu a svěžest mladosti své!... Marno všecko. Je večer tady. Nutno pomýšleti, že přijde chvíle posledního spánku. A tenhle Křtitel, jenž z pod matných rukou se zjevuje mi, sešlý je a bědný, že postavy už není ubožejší. A nelze jinak. Není síly v prstech 87 a není také jiného nic v duši. Ke kupoli jsem navrátil se v posled jak pták ten večer ku rodnému hnízdu. Zřel do slunce, však nedoletěl k němu. Ty suché údy postavy té truchlé už takřka holé kosti ukazují. A v seschlé tváři ještě planou oči, však to už lampičky jsou, které svítí nad tím, co kdysi bylo. Opuštěn je jak životem, tak světem, tento Křtitel, už odešli mu všickni učenníci a přátelé... Můj Bruneleschi vydal se na poslední cestu k slávě Pána, můj Ghiberti už také opustil mě, mé učenníky odvedl mi Kristus. Jsem v poušti, hlas můj zní v ní úzkostlivý, však nikoho tu, kdo by naslouchal mu. Kol jiných šumí uznání a sláva – ne, nezávidím. Skončena má práce, má ruka klesá. Oslavil jsem Pána dle příkazů, jež položil mi v duši, a nedbal-li jsem při tom spásy její, snad Pán se toho všeho rozpomene, až stane duše ta před soudem jeho. 88
MESSER LORENZO IL MAGNIFICO. (1480.)
A modré nebe nade hlavou a vzduch se zlatem třepotá – i v duši máš tu záři smavou, jak netěšit se z života? Smír duhou plá nad dávným hněvem i v božstvech, jak se přísluší, Bůh otec usmířil se s Zevem a svatá Panna s Venuší. Teď pohledem svým božským vlídným zří všichni na nás, na svůj lid – jak nechvít se tu štěstím klidným, jak z života se netěšit? 89
LIST BRATRA MARTINA
G. SAVONAROLOVI. (1485.)
Můj Girolamo, do Říma jsem došel, vzdal hrobům světců, jak se sluší, poctu, a blahořečil jim, že v hrobech leží, neb jejich Řím už není více Římem, ne městem božím, ale domem ďábla, Sodomou hříšnou, kterou vládne zase pohanství staré. Chtěl jsi všecko vědět, já píši tedy. Slzy moje tekou, že Arno náš by rozvodnil se jimi, a tekou marně. Svatý otec, papež, jak Velký Turek žije s ženštinami a prelati a kardinali církve se řídí vzorem takým s hůry daným. Kardinal Borgia k dvěma stům má koní a čabrak na ně zlatem vyšívaných a síně s koberci a služebníky – kde Spasitel náš oslátko měl pouze, 90 jež vydlužil si, pro božskou pak hlavu místečka neměl, kde by spočinula; kardinal Vincola, jenž synovcem je strašného Sixta, o válkách sní, mečích, rod proti rodu štve, neb radost mívá ze řevu bitvy – jakby nenakázal pán Ježíš svému apoštolu kdysi, by meč svůj v pochvu schoval – Hrozno tohle, však hroznější, že křesťanský lid mlčí, že pekelné to hospodářství církve za věci samozřejmé považuje, a nejen mlčí – sám se k peklu hrne. Už nečítá se Passional, nečtou životy svatých, ale spisy hříšné pohanů starých. Doktoři tak, páni, Řím celý. V zemi svatou putovati už nikomu zde více nenapadá – však k místům chodí, která popisuje pohanský Vergil, obhlíží je, pátrá, zda popis shoduje se... Pamatuješ, jak Paduanští našli ondy kosti pohana Livia a s velkou slávou je nad portalem radnice své do zdi vložili v pýše a jsou do dnes ještě hrdější na ně, než na svaté tělo 91 Kristova sluhy, světce Antonína, jenž pod oltářem dómu jejich leží? Řím Paduu v tom musil předstihnouti. Hle, vyprávěli mi zde bratří mniši o čase tom, kdy bylo nalezeno v Ostii městě tělo drahé máti svatého Augustina – srovnával jsem s tím, čeho jsem byl sám v dnech těchto svědkem: Na cestě appijské, jež vede z Říma, Lombardi, pátrajíce po mramorech – a v místech těch jich velmi hojně leží od časů dávných – našli v klínu země kamennou truhlu. Mramorová byla a práce umné z pohanského času. Když víko odklopili, našli tělo dívčiny jakés, pohanky to dávné. Vonnými mastmi bylo obaleno, jež odlouply se, jak se loupá obal kaštanů našich. Tu se objevila ta dívka, jakby byla jata spánkem, tak krásná, že ji nelze popsat slovem, a kdyby možno, ti kdož neviděli, by nevěřili. Obličej byl bledý, však bledosti té, která údělem jest jen ženám živým, z rudých retů svítil 92 řad bílých zoubků; uši měla malé, průhledné skorem; vlas byl černý lesklý, a v zadu stočen v uzel; v dlouhých řasách jen z pola přivřených se leskly oči, jakby ta dívka právě probuzena se zvědavostí dívala se plaše na ty, kdož přerušili spaní její. A celé tělo, všechny údy byly tak živé, měkké, dotkl-li ses prstem, prst zabořil se, načež hebké maso zas srovnalo se. Roznesla se pověst, že Julia se zvala dívka tato a Cicerona kdysi byla dcerou – a Řím sem proudil, muži, ženy, děti, všech stavů, věků, všeho povolání, jak v žádný kostel, na procesí žádné. A potom přenesli ji na Kapitol, a lidstva nával tísnil se tam znovu. Malíři na prkénka malovali obličej její, sochaři tu měli svou hlínu, které snažili se dáti tvar tahů jejích, básníci tam stáli a přednášeli verše k její kráse a k spokojení všeho lidstva toho – tak tělo svaté Moniky se tehda, když z Ostie ji vezli, nevítalo, 93 ba, nelze ani přirovnání činit, jak mniši bratří mi to dosvědčují. A celý Řím v tom za jedno byl svorně, že krásnějšího na světě nic není, než tělo pohanky té. Těla knížat jak Petra tak i Pavla byla ničím, i kosti všechněch světců po všech chrámích, památky nejsvětější – všecko kleslo najednou v niveč. Pohanka se stala světicí Říma, modlou lidu všeho. A myslím, kdyby bylo možno najít Rodičky Boží čisté svaté tělo, a našlo by se, nikdo v této chvíli by dojista byl k němu nepospíchal... Ach, teprv po dvou dnech se svatý otec rozhodl k činu – ne že by mu vadil kult pohanský, však jak prý camerlengo úsměšně pravil: Smrti hříšníkovy my nežádáme, ale aby živ byl a platil... tahle mrtvá pohanka však jen bouří živé, prospěchu z ní není – a proto byla v noci zahrabána před branou pincianskou. Bratře drahý, chtěls vědět, co je Řím a svatá církev. To vypsal jsem ti. Posuď sám, až přečteš. 94 áJá navrátím se záhy zase k tobě, neb věřím, že dny Sodomy té hříšné jsou spočteny a konec její blízko. Ty zavři v modlitby své jméno moje, by anděl znal je, Pán-li pokyne mu dštít sirný oheň na ten pelech hříchů snad dříve, než bych vyraziti mohl prach z obuvi své na zdi hradeb jeho. 95
V PERUGII R. 1495.
Vjel do Perugie tehdy svatý otec, to Alexander Šestý. Sem se uhnul před králem francouzským, jenž táhl k Římu. Dny jednotvárně nudně jdou. Zde není pohodlí vatikanských, zábav jeho, Julie Farnese a všech těch druhých, jež byly jarem v zimě žití jeho. I napadlo mu, že by mohl prací ve prospěch církve zahnat šedou nudu. Zde útrapy zřel křesťanského lidu, vsi vypálené, pole nevzdělaná a krajinu, již vlci zalidnili, neb těla zbitých křesťanů je zvala – a vším byl vinen ten rod Baglionů, rod prokletý, jenž jeho, pána svého, nic dosud nedbal; byl-li legat poslán, už cestou dostal vzkaz, že hlava jeho se v městě jistě octne u pat jeho – a řádil tak, jak nebylo by nad ním papeže na zemi a Boha v nebi. 96 I umiňuje sobě svatý otec rod bohaprázdný shladit s tváří země. Zve k sobě strašnou hlavu jeho Quida a Quido přišel. Líbá s úctou střevíc svatému otci, velebí tu chvíli, jež přeje mu před Svatostí stát jeho a přísahá, že dát chce krev i statky po přání jeho. Svatý otec dojat mu úctu vzdává, přízní ujišťuje a slávu celé rodiny té cení, tak cení, že by přál si poznat všecky a míní, že by hod chtěl vystrojiti neb turnaj skvělý, nebo hod i turnaj, by ukázal jim otcovskou svou přízeň a světu úctu svou k nim neskonalou. Zarazil na chvíli se strašný Quido. Však náhle vzplane osvícením vnitřním a nadšeně plán tento pochvaluje a souhlasí a dotvrzuje vřele, že celý rod jich nemá jiné touhy než zhřát se v slunci papežovy přízně, jenž otcem všech a milostivým pánem – jen míní, divadlem že nejkrásnějším 97 to bude, sejde-li se rod jich celý se všemi vojsky, jež jim k ruce stojí a v plné zbroji před svatého otce; rodina jeho, pravda, v statečnosti pohledat sotva může rovné sobě, však Svatost musí také vojsko vidět, to vojsko, které na jediný pokyn se vrhá jako povodeň neb plamen na pěší, jezdce, děla i zdi hradeb... Teď překvapen je zase svatý otec. I mní, že tohle hodno uvážení a dohovorů bližších v čase jiném. Však nehovořil. Z Perugie pak zmizel den na to s veškerými katy svými. 98
SANDRO BOTTICELLI.
– – jak vypráskaný pes já odplížil se z kázání frate Girolama dneska, a jak vrah z místa činu prchající já lidských očí pohledů se štítě, jen pustými jsem ulicemi spěchal. Teď sedím v dílně svojí, ale poklid mým hostem není. Jak zvon srdce bije a kladívky krev do spánků mi ťuká, a slova frate Girolama pálí jazyky ohnivými duši moji... „Co říci o vás, malíři, mám nyní, kdož polonahé ženy malujete, by znešvařeny byly jimi domy počestných občanů a síně města? Vy oči svádíte a oči vedou jak kuplíři pak duši cestou hříchu. Dnes žádný kupec nevystrojí svatby, by dcera výbavu svou neskládala do truhel, jejichž víka malována 99 jsou pohanskými necudnými ději, tak pozná nevěsta dřív podvod Martův, lest Vulkanovu, spády Venušiny, než skutky svatých paní z testamentu – –“ Mě při těch slovech zkrušil děs a hanba. Já míněn byl tím, já dal pohoršení, mně platí: běda!,..běda!... Vždyť já, já jsem stvořil tu Venuši, z vod mořských stoupající a hříšně svítící svým nahým tělem; já maloval tu bujnou Primaveru ke slovům páně Lorenzovy písně, již zpívali jsme ve dnech karnevalu – ach, jak že zněla? Mladost je krásná, ale přec ti v posled jenom uteče, raduj se dneska, člověče, neb zítřek nejistá je věc – – můj Bože, nejistá a přec tak jistá, když víra všecko může, zmáhá všecko a zemským žitím zhrdá, neb je jista životem věčným, jak nám ukazoval Savonarola v kázání též dneska... „A pravý křesťan smrti ždá si spíše, než se jí bojí“ – hřímal svatý frate. 100 – – Jen kdyby nebylo tak teskno v duši! Vždyť hříchů balvany má na svých bedrech a kameny ty nikdy nedovolí jí vzletnout vzhůru. To jsou žernovy ty, jež přivázal hněv páně k hrdlu mému, až vržen budu do hlubiny mořské... Jak vydáš počet? Bůh mi hřivnu svěřil, bych vykoupil jí spasení své duše, já hřivnu vzal a koupil sobě místo v království temna, věčných ohňů, pláče, jež viděl Dante. „Polonahé ženy, jež znešvařují domy“ – – – ano, Sandro. Bůh pověděl ti soud svůj ústy frate o díle tvojim. Ale třikrát větší, hříšníku podlý, je tvé provinění, než frate tuší! Otevři své srdce a ukaž Satana, jenž šklebí se tam a kraluje ti, tvore nejbídnější! Nu, vyznej, Sandro! Maloval jsi kdysi i dívku Páně, pannu nejsvětější, jež, dcera syna svého, plod svůj chová a nemůže se ani dívat na něj, – ten nejstrastnější úděl čisté matky – neb oči její ve dny příští patří 101 a v dnech těch vidí Golgathu, kříž na ní, a na něm v mukách Boha, syna toho, jehožto bílé tílko k sobě tiskne... A tenkrát, hříšník, já si zamiloval své duše výtvor, sen svůj svaté Panny, tak, že jsem jinou ženu poznat nechtěl; já miloval ji hříšnou zemskou láskou a ruka se mi třásla, zrak mi hořel, když jednou maloval jsem Pannu boží, jak šat chce rozpnout, aby dala píti děťátku svému z mateřského prsu... Já netroufal si šat jí rozhaliti, ne ještě tenkrát... A já byl jí věren, že když se jedenkrát mi v noci zdálo o svatbě, kterou slaviti jsem hodlal s nějakou pěknou dívkou florencijskou, já rozechvělý vytrhl se ze sna a vstal a zbytek noci chodil městem jen ze strachu, bych nesnil sen ten dále! Však láska má se stala brzo vášní. Po těle jejím hladovět jsem začal, po bílém panenském tom jejím těle. Tu, zatracenec, podobu jsem dával té Madonny své tělům Venuší svých, jež svlékat moh jsem podle libovůle 102 a podle touhy hladových svých očí. Já maloval ji, kterak z moře stoupá v své nahé kráse vítězná a sladká, a v zpité oči se mi přímo dívá... A s Martem maloval ji, kterak leží po chvíli vášně v sladkém vysílení na vonné louce v temném stínu laurů... Můj Bože, jak je hrozné tohle žití! – – Dnes Lionardo vedle mne stál v chrámě a co má duše zmítala se v ohni pod přívalem slov frate Girolama on pilně pozoroval tváře lidí, hlav sklony, každé hnutí kazatele a nad vším nezúčastněn zdál se státi. Oh, šťastný pohan, tenhle Lionardo! Má duši jako opevněné město a nepustí v ni nikdy to, co nechce. A kdyby byl zřel hrůzu v tváři mojí, byl by se usmál kousavým svým zvykem, jenž projede víc nežli ostré slovo... A Machiavell stál tam, těsně za mnou a celý dojem kázání dal v slova, jež zahučel si posměšně a suše: „Eh, prorok beze zbraní!“ – Jaký člověk, 103 jenž může poslouchat a nedivit se? Však ti dva nemohli být zasaženi, vždyť Lionardův bohumilý obraz prý bude jednou blahem zbožných duší, jak tvrdí, kteří v Milaně jej zřeli, a Machiavell písařem je obce, a frate Girolamo pravil jasně: „Co říci o vás, malíři, mám nyní, kdož polonahé ženy malujete“ – – fra Girolamo jistě ví, co říci, však malíř hříšník lapen jako moucha v pavoučí síti, zmítá se a neví, jak poradit si... Chtěl by spálit všecko, co maloval kdys – maloval však za žold, jímž tělo sytil a svou duši prodal, a díla pohoršují pohled jiných a pohled potom jako kuplíř vede i jiné duše kluzkou cestou hříchu. Ach, kdyby možno bylo všecko spálit a štětce přelámat a zničit barvy a kdesi v celli u svatého Marka u bratří řádu světce Dominika pod rukou frate Girolama vyplet své duše plevel v žhavých proudech slzí a tělo hříšné zbičovat a ztýrat, 104 až by se jeho žádosti a touhy v dým proměnily, jenž se zemí plazí a čistý oheň zbyl, jenž k nebi stoupá! Je pozdě, pozdě... Rozsel jsem svou setbu a osení mé zraje k době sklizně. Na všecko pozdě... Záhy Pán se zeptá po hřivně mojí. Ukáži mu zdrcen obrazy Madonn – Pán v mé ledví vnikne a pozná, že jsem rád měl láskou světa královnu nebes, že mi proto byly odporny ženy, o nichž církev praví, že nádobou jsou nečistoty pouze; a pozná, že má láska šla v svém hříchu tak daleko, že Madonnu jsem svlékal, a neomýlí Pána, že jsem změnil ji na Venuši, bych ji svléci mohl... Je hrozno žíti. Ale odvrhnouti ten život nelze, přivázal bych pouze jen nový kámen obtížené duši a předčasně jen vydal bych se soudu, jenž čeká jistě, jemuž ujít nelze – ach, Sandro, těžko žít a tížej umřít! 105
FLORENČAN.
Zanobi, člověk plný rozšafnosti k těm zbožným patří, kteří v oddanosti a svaté víře stále neoblomní svých duší odporučit neopomní, kdykoli cestou svojí pospíchají, těm krucifixům, které mniši mají u San Giovanni, Santa Margarita, u San Pier a zvláště Chiarita. K Madonně u San Marco s modlitbami jde vždycky. Před jinými Madonnami jí přednost dává, víru v ni má větší, že ona starobou ty druhé předčí, že anděl, jenž jí návštěvu svou činí, je pokornější než andělé jiní, a holubice, jež se s hůry snáší, je bělejší a všechněch jiných krasší. A život jeho tak je spravedlivý jak víra čistá. V postech přebedlivý, dvakráte v týdnu ke zpovědi spěchá, z církevních parád jedné nevynechá 106 se svící v ruce, ve slavnostním hávě se v společenstvo druhých kupců stavě, co krucifixům slíbil, vyplňuje, neb věcí nemožných on neslibuje. Zanobi zbožný muž je, chlouba města. A bere při tom třiatřicet ze sta a bije ženu, by jí zahnal zcela případné choutky nečistého těla, dal do kláštera dceru, ještě děcko, že chtěla ruku svou a věno všecko dát malířovi, sběhu od Milana, jenž pívá prý teď do bílého rána jak plavec v krčmě, prý jak pohan kleje a světcům kreslí světské obličeje... 107
U NOVARY V ČERVNU 1513.
Řvou lidé, koně, muskety i děla, prach rovinou a kouř se vzduchem zmítá, a jako klasy padají tu těla. V bok Francii se falanx Švýcar litá zaťala vztekle. Kdos už odvrh zbraně a Sauve qui peut! křik. Takto sláma chytá, jak křik ten letí po francouzské straně. Už řídnou řady. Jak lev poraněný pan Trivulz maršál s kordem vrh se na ně, zdvih prapor zbabělostí pohaněný a k předu tlačí se a do nich bije: – Při svatém Marku! Jste to skety, feny! Při svatém Diviši! Oh, kanalie, prsoma k předu! Do zad dát si bíti, šeredná bando! – Ale marností je 108 hněv starce maršála: to vojsko řítí se z žatvy smrti, děs mu sedí v týle a nohy okřidluje touha žíti. Sám maršál stržen podléhá jich síle a marně bije po šíjích a hlavě, je nesen, vlečen – zatracená chvíle! Už jenom prosí: – Patnáct bitev hravě – já vyhrál dosud – o mou čest jde – reci – obraťte – zpátky – ku Francie slávě! – Nic platno. Šestnáctou teď prohrál přeci. 109
LIONARDO DA VINCI. (1516.) Ed. Ledererovi.
Hleď, kterak hvězdy Velikého Vozu rozžehly slavně stříbrná svá světla! Noc poslední to, kdy je pozdravujem z milanské půdy... Myslíš, Francesko můj, až zítra hledneme k nim z jiných krajů a potom z Francie je vidět budem, že pozměněno bude světlo jejich či postavení jejich bude jiné? Vlast... rodná země... proč chtít věznit ducha v malinkém koutku, možno domovem-li mít ten svět celý? Kolikrát mi vytkli, že Florenčanem nejsem zapáleným, že nechci cítit bídu Italie, ba, že jsem v službě těch, kdož meč svůj kladou na hrdlo její... Lidé pošetilí! Co platna jest jim sláva Florencie i volnost země italské, když v nitru otročí každé hlouposti a bludu 110 své vlastní duše?... Zajásal bych blahem, vznést kdybych moh se k oněm hvězdám Vozu a nazvat i je domovinou svojí! – – Tak zítra zmizí Milan s očí našich a všecko s ním: let žití valná řada, radosti, muka, práce započaté, nic dokonáno a co dokonáno, živořit bude pomíjivou troskou... Však vytkli mi to. Michel Agniolo kdys tak vyhrk na mě. Pravda, stačí jiným, malířům, lidožroutům podat hrůzu trápení lidských... muka mučenníků... smrt Ježíšovu... vraždy neviňátek... A stačí také hovět náboženství, jak zvykem dnes je: z ulice vzít dívku bohatých forem, krásy, jež se líbí jak zelinářce tak i obchodníku, a s děckem vyměnit ji v svatou Pannu, by potom v chrámě visíc poslouchala žvastavé prosby prostoduchých lidí – můj Melzi, chraň se takového kšeftu! Já sobě sám byl jediným vždy soudcem, já viděl chyby, kterých nezřel nikdo, a vím též, že jsem dal cos do svých prací, co ničí oko nikdy nepostihne. 111 Však také hotov býval jsem v té chvíli, kdy v duši hotovo mé dílo bylo a já je viděl – lhostejno mi potom, zda na plátně je nebo na zdi stěny a lhostejno mi, že co lidem podám, jsou trosky nebo náčrtky a plány. Já zrodil je, žil s nimi, já je viděl, jak mně dozrály – mně to dostačilo. Strom, kámen, člověk, květina i motýl – je každý světem o sobě a v sobě a každý pro sebe má zákon zvláštní, jímž řídí žití svoje; veškerenstvu, ať tvor to, myšlenka či lidské tělo, umění, věda – vládne zákon jeden, toť života a smrti: vzejde símě a vzroste pod slunečným teplým světlem, květ vydá, dobu prožije své lásky, by plodem jejím druh svůj zachovalo a potom hyne; běda člověkovi, když zneuznaje zákonnou tu nutnost, obtíží cizím břemenem svá křídla a ducha svého v otrockou dá službu! Hle, Michel Agniolo! Duch jeho kdysi schopností tolik dostal od Osudu, že největším být moh z těch velkých všechněch, jež země nesla – ale náboženství [112] jakoby přerazilo páteř jeho a sestřihalo křídla duše jeho: po zemi plazí se, má černo v nitru a k nebes klenbě vzletnout nedovede! Do jeho domu nikdy nejde radost, a žádná práce jeho nesměje se, a poví-li cos obrazem či dlátem, ty výroky se truchle zemí plazí jak hrozná nemotorná mořská želva. Tak náboženství. Žena s druhé strany na duši tvoji číhá mít ji chtějíc otrokem odevzdaným rozmarů svých. Ach, Mona Lisa... Roky tři jsem válčil s tím hadím hledem přimhouřených očí, až jal jsem jej a uvěznil svou barvou – – Chraň svobody své duše – v tom je všecko a jinak rozdat můžeš vše, což tvého, skvost, peníz, lásku, úsměv, dobrodiní. A dávej rád, vždyť příjemno to duši a všecko dej, však nikdy duši samu. A na vše, co tu kolem, ať to lidé, či zvěř, či rostlina, či pták, či kámen, má člověk patřit s úsměvem a láskou, neb vždy a všude všecko mluví k němu bratrským slovem o společné sudbě. A ve všem objeví se jistá krása, 113 líc šeredná ji má, tvor nejhnusnější, a vždy cos příbuzného si v nich najdeš. A bez obavy dívej se vždy v nebe, neb usmívá se nad radostmi žítí jsouc šťastno, že smí jasnomodrou klenbou být stanem jejich; nehledej v tom modru strašného boha, jenž by pozor dával na slabůstky tvé lidské – nenajdeš ho; žij, jak tví bratři, rostlina, pták, kámen a beze hrůzy můžeš myslit na smrt, jež důsledkem je nutným toho žití... – – Jak žíti však, když svatá inkvisice po bohaprázdných výrocích tvých slídí a čeká jen, by polapit tě mohla? Dej masku duši – maska stačí světu a lhostejno mu, co v svém nitru neseš. Tvých časů hloupost přísně daň si žádá, tož zaplať mu ji – vždyť by hrubá ruka pohasit mohla světlo žití tvého a k tomu přivoliti, nemáš práva, sám sebou dost je život náš už krátký! A dokud žiješ, omezit se nedej v rozletech myšlenek svých, zkoumání svém; co kolem tebe, vše je nekonečnost 114 v hloub, dál i šíř, vše nekonečnost samá. Čas, který žiješ, věčnosti je částkou, tu prožíváš – snad krátce, však ji žiješ. Pusť myšlenky své, nevaž jich, jak váží své draky hoši ve hrách o podzimi, by z nejvyšších je končin náhle stáhli – pusť bez pouta je, však se zase vrátí, vždyť duše tvoje jest jim rodným hnízdem, kde odpočinou po každičkém letu kam přijdou – tvůj-li dožit úkol – umřít... Tak já, můj Melzi, beze stesku chystám se k letu do Francie – k metě? k žití? Já nevím. Jako stříbrolesklý oblak, jenž pluje, všude domovem a nikde, jen místo změním, bych žil dále po svém. Voj Vozu Velkého se obrátila – je po půlnoci. V těchto zimních nocích se hvězdy zvláště zabarveně jiskří... Však čas je k spánku. Zítra čeká cesta. Spi blaze, Francesko, můj mladý druhu! 115
BENÁTČAN.
Battista Gallo ztratil ženu svoji, již sotva před měsícem u oltáře vzal z ruky kněze. Zoufaje si myslil, jak zachoval by pamět její světu. Měl palác na Canalu, deset lodí, jež mezi Levantou a Venezií šly neustále po zelených vodách, měl jméno, jež se se ctí vyslovuje jak na Rialto, tak i v dálných zemích – měl vše a nic, když odešla mu ona, ta bílá Catarina... Zašel k mistrům jmen slavných, ptal se o radu a návrh a vrátiv v pustý sál se domu svého dal hlavu do dlaní a myslil o tom. I našel, žádný z předních mistrů štětce že nemůže tu krásu oživiti, když ona v chrámě pod kamenem leží. Že dlátem chtíti vtesat do mramoru 116 ty tahy její – mramor kdesi stojí v paláce síni světu skryt i lidem a mluvit přestane, když zhasnou oči, jež Catarinu živou vídávaly. Že moudro není dát si napsat ódu či elegii perem nejslavnějším, neb dokázáno, že i také verše nezřídka cenu velmi záhy ztratí. A potom ovšem malba, mramor verše, jen k několika lidem mluvit mohou, a kupec toužil slávu, krásu její a velké hoře svoje ohlásiti i nobilům i městům v Italii i přátelům svým ve zámořských krajích. A proto zašel v posled k rytci mincí, neb mince přetrvá vše, dojde všudy a mluví ke všem. Vyryl mistr jemu podobu Catariny pro líc mince s nádherným vlasem, obnaženým ňadrem, do věnce svil pak kolem moudrý nápis: Tou byla jsem. Chceš nyní znát mě? Obrať! Na straně rubu vyryl lidskou kostru, jež zamyšlena stojí opírajíc se o sloup přepůlený, v ruce drží pískové hodiny, a tento nápis 117 do kruhu vsadil kolem truchlé sceny: Taková nyní – nejkrásnější kdysi. A tak jich sta dal razit kupec Gallo a nobilům je dával na památku a posílal je po italských městech všem signoriím, vévodům i pánům a přátelům všem do zámořských krajů, kdož ve spojení obchodním s ním byli. A když pak hlasy pochval slýchal všude a lichotivé listy z dáli dostal, tu hoře pomíjelo, zbyl jen smutek a mince byla pýchou smutku toho... 118
SOCHA AFRODITY.
– Už slyšeli jste? – Honem k Aventinu! Základy kladou, vybírali hlínu a vykopali mramorové dílo, jež staletí se v lůně země krylo! – Bohyně bílá v slunce záři stojí, a starý messer Michel Agniolo jí s uctivým jasem v rozzářeném oku setírá hlínu s tváří, ňader, boků. A lid, jenž udýchán se kolem staví v úžasu němém obnažuje hlavy, jak v chrámě byl by, tich je, nepohne se a zbožně před tím božstvem křižuje se... 119
PAPEŽ JULIUS II.
Dní řadu dívali se mirandulští se zdí a věží na strašného starce, jak neduhy a kvasem žití shrben o holi stoupá k postaveným dělům, s vojáky pře se, holí po nich bije, sám houfnic polohu, střel dráhu zkoumá, lunt časem přiloží a radost jeví, když rána jeho ze zdí Miranduly vyrazí kámen nebo dělo skolí – toť Julius! Toť on! Náš svatý otec! A dívali se, kterak s namáháním i do příludných příkopů se spouští a povzbuzuje, nakazuje, kárá a nedbá, že se koule s hradeb ryjí v zem kolem něho. Vídali jej takto od mrazných jiter do večerů šerých. Den Narození Páně slavil takto, Hod vánoční i památku Tří Králů kmet strašný, sehnutý, náš svatý otec! Na dvacátého ledna rozhodla se 120 Madonna, vdova po hraběti Piu, vládkyně tvrze, vztyčit bílý prapor, neb hlad byl v kastelu, zdi rozstříleny, a naděj pomoci už zahynula. Tu sešlý stařec prvý byl, jenž zjevil se v čele vítězů na náspech tvrze. Hůl nestačila letu kroků jeho, šíj sehnuta, však cítit nezdála se břemeno stáří, lehce šel a z důlků zapadlých očí plameny dva plály a šlehaly po zpustlých zdech a půdě, po němých dělech, odházených zbraních a lidech, kteří v bráně kupili se pod strachem chvíle, z hrůzy věcí příštích. Hle, Mirandula!... Vetkl v ně svůj pohled lví, rozhněvaný – bílým vousem zmítal mu mrazný vítr – zamířil k nim přímo – a mirandulští padli na kolena – Toť On! On sám! Náš pastýř! Svatý otec! I zaúpěli k němu rázem všichni ti hladovci a třesoucí se zimou: – Rač požehnat nám bídným, svatý otče! – A svatý otec šel a takto myslil (a myšlenky jak vystřelené koule 121 se míhaly tou starou hlavou jeho): – Hle, Florenčan chtěl soše mojí vložit do ruky bibli... řekl jsem mu: Blázne, co s Písmem? Nerozumím písemnictví, dej meč mi. Mrzout zarazil se silně, však meč dal... Věru, Pasquino má pravdu, já klíče Petrovy vmet do Tibery a Pavlův meč si připial... Dobrý žertík a velká pravda, jak to často bývá... Bůh pomocníkem, ano, nebojím se, že člověk udělá mi něco zlého – však jen když Pavlův meč je v ruce mojí... A Florenčan chtěl náhrobek mi tesat – nač pokoušeti osud? Já chci žíti – v čas Bramante mě dobře upozornil... žít činůplně – k životu mít vůli je pancířem vždy proti podlé smrti... Ten Bramantův hoch musí vypovědět na stěnách Segnatury slávy naši pro příští věky... Florenčan pak trpký na stropě Sixtiny ať vypravuje o moci toho, v jehož hrozném jméně my meč držíme tady... Žíti chceme! Tři supové se sletli v Italii – však mýlíte se, není ještě mrtva... Ten Francouz proklatý v ni zaťal spáry, 122 ah, tomu nejdřív zakroutit chci hrdlo – Pasquino tvrdí, proto prý, že nosím francouzskou nemoc... čtverák – dvakrát pravda. A císař, hloupý Němec, také civí na alpských kopcích, kdy čas jeho přijde, „kněz, papež zatracený“ o nás říká – však počkej, Němče!... Španěl, v řadě třetí, krk natahuje z luzné Neapole, zda chvíle hodů se již dostavila – má Italie, očistím tvé tělo, já, Julius, tvůj Caesar!... Valentino, ten zmetek Borgiův, syn Marrana toho neblahé paměti a upomínky, papežství ohavy, ten musil pojít, že děvkou chtěl mít tebe a ne paní... Já nevytrhnu kusy z těla tvého, bych rodinu svou sytil. Dceru svoji, svou Felice, jsem provdal Orsinimu a z Říma hnal je... Proto právem můžem z Ferrary vyhnat Donnu Lukrezii, tu Borgiovnu prokletého jména, ať ona zví i čistý manžel její, co znamená to s Francouzem se bratřit!... I krysy benátské to zvědět musí,musí. Ten text jim přečtu... 123 Tak... A dneska budem nocovat v Mirandule... V sklepích, doufám, že po hraběti pohárek zbyl vína... A také, že se najde dívčí tělo teplounké, měkké, by v té zimní noci zahřálo tělo naše, jakož hřál se kdys David král děvečkou sunamitskou... Ty bestie zde řvou o požehnání?! Ah, měl bych zvěšet vás, vy podlá hrdla, však Julius chce být dnes milostivým!... Psi chytří vědí, že mé požehnání jich duši zbaví všech smrtelných hříchů, krom dvou neb tří – sám nevyznám se v počtu, ni v druhu jejich – nuže, mějte si je! – Hůl přendal v levici, stáh rukavici a prsty kostnatými, s nichž se blýštěl rybářský prsten, milostivě dával své požehnání na schýlená těla... 124
EHEU, FUGACES, POSTUME... (1510.)
Vaše Milost truchlý list mi píše, který vhodně navazuje k odě Horatia, milce duší našich: „Běda, prchavé se roky řítí...“ Vtipně odhaluje péro vaše zlomyslnost škodolibých časů: letí, pravda, na útěku hynou, ale v prchání tom ještě zlobně času najdou, že těm našim lícím barvu berou, našim očím oheň, do čel ryjí stopy zlosti svojí, do vlasů nám sypou zimní sněhy – věru, messer, vylíčil jste dobře neblahý los člověčího žití... Ale opřen o přátelství dávné, které na školách kdys v Bononii vzrostlo ze společných tužeb duší, dovolím si trochu odporovat. 125 Není stínu ve přírodní dílně, aby nebylo kdes v blízku světla, není nemoci, jež nemá léku, čili, messer, algebrou bych mluvil, která tenkrát vedle poesie sřetězila shodné duše naše: Příroda má pro každičké minus rovnomocné plus, jež toto ruší, aby všechno měla v rovnováze. „Jakže, možno vzdorovati času?“ Ano, možno potřít zlobu jeho. Vaše Milost žije osaměle s básníky a spisy drahých vědců – žil jsem též tak kdysi, drahý messer. Potom vzal jsem z dívek zdejších jednu za ženu si: messer neuvěří, jak můj ožil dům a jizba moje. Žena přišla jako paprsk slunce, zahřála a ozářila všechno, a v mé duši bylo jako z jara, když se holé větve mandlovníku zhalí růžovými hávy květů. I mé knihy ožily a zkvetly: kterak jinak mluvil sladký Vergil, Horatius usmívat se začal, přísný Dante náš mi náhle zjemněl. 126 Zlomyslný čas chtěl často vniknout v dům můj, pravda, by své dílo zhouby proved, jakož Vaše Milost líčí – ale marně. Jenom jako zloděj vkrad se v nestřeženém okamžiku k hlavě mojí, vhodil v ni hrst sněhu a zas prchl – však i tato zloba s trvalým se zdarem nesetkala. Mám dvě dcerky, paprsky dva slunce, mladost moje ke mně vrátila se a v nich žije, směje se a kvete; v uměnách je cvičím: čtou již, píší a zvlášť dokonale počítají, starší do sta, mladší k padesáti. A když sedím s Vergilem svým drahým, nebo s Ciceronem, nebo s Dantem, dcerky moje postaví se za mě, hedvábnými prstíky mé vlasy probírají, bílou zlobu času osamotní, vytrhují, kladou na papír a potom sečítají, neboť takou vázaly mě smlouvou, že jim za každičký vlas ten bílý po penízku zaplatiti musím. Takto pracují, já platím, platím, a má hlava černá jest jak havran. 127 Messer drahý, takto vzdorujeme zlobě času. Možno-li Vám radit, učiňte, jak učinil Váš přítel. Dcerky moje z výtěžku té práce dojista mít budou slušné věno. Časem arci vytrhují vlasy, které dosud časy nezbělily – co tu platno? Těžko nezmýlit se a – jak obě dcery vykládají – v slunci často černý vlas se leskne jako bílý. Není vyloučeno, že má kštice prořidne mi valně hospodářstvím takým, ale jistě šedin nebude v ní... Vaše Milost vidí přesvědčivě na mém žití, že se vzdorovat dá, je-li vůle. Byl bych dvakrát šťasten (jednou jsa již), kdyby vzbudilo mé dlouhé psaní touhu ve Vás, dát se po mé radě s potměšilým časem záhy v zápas... 128
RAFFAEL.
Nu, sláva bohu, Giulio, žes hotov! Však svatý otec už se předem mračil, když po osudu obrazu se ptával a já jen musil ramenoma krčit – ah, jeho svatost myslí, že se obraz dá zrobit, jak když farář na venkově mši jitřní slouží – při tom zahrnuje člověka prací, úkoly a vzkazy, že pět životů by mi nestačilo. Giulio, ukaž! Mám jen chvíli času. Tak, hochu, dobře. Trochu ostré světlo a ostré stíny, není žádný přechod, však pro francouzské barbary to stačí. Ty víš, že určil papež tenhle obraz pro ženu krále francouzského za dar? – Teď napadá mi: starý Lionardo je u dvora tam... ušklíbne se asi nad touhle Svatou Rodinou a vyřkne pichlavý soud svůj – hochu, jaká pomoc! On malovat moh plné čtyři roky 129 svou Monu Lisu – já za čtyři roky déšť pláten musil pustit z dílny svojí a pomalovat stěny vatikanské a řídit stavbu u svatého Petra a řadu návrhů dát pro koberce a kreslit plány pro paláce, villy a modelovat – konečně pak trochu žít jako člověk, milovat a líbat své krasavice, jak je přived osud, a sonety jim skládat, jak je chtěly – neb ženě nedostačí, že dá člověk obličej její madonnám a svatým, jí člověk musí ještě básně skládat – to nepochopí nikdy Lionardo, jenž jako mol jen papíry se hrabe a jemuž inkoust zcela k žití stačí... Dej štětec, Giulio, sem, podepíši svým jménem obraz. Kdo chce nyní tvrdit, že nepochází z ruky Raffaela? Mé jméno na něm. Bastian, ta zmije, postřikne jistě jedem tohle plátno a Michelagniolovi zprávu pošle a vtipem opepří – a starý mrzout číst bude, stáhne obočí a kousne 130 do jména mého – – víš, jak říkají mi? „Nejvyšší rabbi římské synagogy“, to Bastian si vymyslil, ten ďábel. Teď, Giulio, mi začni Michaela – neb jeho svatost obdaří jím krále, když královně dá svatou familii – nu, je v tom symbol, chytrák svatý otec francouzským panstvům trochu poklonkuje – tož hezky vítězného Michaela, a Satana zkruš dole, jak jen možno. A pospěš, hochu, hlavní věc je: pospěš. Francesco půjde do paláce Chigi malovat Psychu. Francesco je chlapík, nemluví mnoho, poslouchá a chápe a maluje jak čtyři. Včera prohled jsem práci jeho – a žas ustrnutím. Jak barvami chlap zacházeti umí! Sám moh bych chodit k němu do učení. Též Maturino ať přiloží ruku už na Madonnu. Převor upomíná a stěžuje si lidem na potkání. To vyřiď mu, jak přijde. Potom řekni, že model našel jsem k ní v Trastevere a pošlu jej sem. Cecilie zve se, 131 má jméno svaté panny, ale není už pannou a ne docela už svatou – sekretář Bembo ondy podotk vtipně, že pánbů ode mne má tolik madonn, jak saracenský sultán, a že, cha, cha, já vlastně při všech nasadil mu rohy – A na klín ať jí namaluje růži, to připomeň mu... Bembo, to je vtipkář. Pak Giovanniho ještě pošli za mnou, chci slůvko říci mu. Ten taškář hýří a celé dny se ani spatřit nedá, a Bitva u Ostie na něj čeká na stěně vatikanské – mní ten lotr že přijde anděl domalovat fresku? Ty zázraky už nedějí se dneska, to víme všichni, ví to svatý otec, jenž čertí se a pohansky nám klne. K všem ďasům bych jej nejraději poslal, však darebák ten maluje, že člověk se divit musí. Každý tah je jistý, že druhý možný není. Pošli mi jej, já vyčiním mu. Jak jen budeme mít ty vatikanské fresky jednou s krku, všem ulehčí se. Jeho svatost spustí 132 déšť Danain na plochy našich dlaní, pak půjdeš, kam tě tvoje touha láká i všichni druzí. Francesco i Viti i Maturino, Giovanni a druzí, jak ptáci z rodných hnízd svých vyvedení. Až přijde kardinal (dal vzkázati mi, že dopoledne navštívit nás hodlá), ty vyřiď, že jsem na petrské stavbě, by odpustila jeho Eminence, a tuhle Svatou Rodinu mu ukaž a vychval mu ji – jeho Eminence obrazům zrovna rozumí jak víře, jejížto církve stal se kardinalem. Však nápady má a je dobrý voják, a pěknou historku jsem o něm slyšel. Před bitvou – tuším u Ancony byla – projížděl řady papežského vojska a líčil žoldákům, že hod je čeká u nebes tabule, když padnou nyní za jeho svatost a za svatou církev. V tom přišel pozdrav nepřátelských houfnic, a kardinal se obrátí a na zad. Tu voják jeden, drzá huba, volá: „Což, Eminencí, tobě nezachce se těch skvostných hodů u tabule nebes?“ 133 Však kardinal se nedá zmást a volá: „Ne, synu, nemám ještě apetitu!“ a jede dále. – Vypravoval mi to kardinal Bibiena. – Kdyby přišla snad jedna černooká krasavice a hledala mě, řekni jí, že večer. Jen slovo večer – pak už dovtípí se. Ah, Giulio, a víš, co napadá mi? Já zastavím se u svatého otce a oznámím mu, že je dohotoven ten obraz pro královnu do Francie, a řeknu mu – mně Bibiena ondy vykládal totiž, že chce svatost jeho v obrazu velkém světu představiti, jak vyhlížel as starý Řím v své kráse – já řeknu tedy, že bych převzít mohl úlohu tuto. Vyměříme spolu ta pole trosek, oživíme všecko stavbami, jak jich dohádat se možno a já pak, hoši, naskizzuji všecko a vy mi provedete velký obraz. Vždyť naposled by mohl svatý otec si vzpomenout na bručivého starce, na Michelagniola a pozvat si ho do Říma zase z dálné Florencie, 134 a nám by bylo, v doupěti jak liškám, když pohostinně přijaly v ně ježka. A nač si takto dáti zkalit život? Viď, Giulio můj? Řeknu papežovi. Toť dobrý nápad. S bohem, hochu drahý, a toho Michaela hleď mi provést, jak Lionardo by jej asi pojal, víš, tu hru světel, tmy a polostínů, jak čert ten uměl to a jak se snaží to po něm trefit celá Italie. 135
SV. SEBASTIAN.
Toskanská krajina, jsou luka v prostoru a hory modravé na dálném obzoru. Na sloupu antickém nah, šípy probodán, mučeník Páně dlí, krev prýští z jeho ran, však on jich necítí a nelituje jí, neb ví, že vejít smí do rajských veřejí, vždyť lil ji pro Krista. A proto jeho zrak se dívá zníceně a vesel do oblak. Na pravo v obraze se říčka zatáčí, a u ní Satyři s nymfami skotačí. Na levo po louce v stříbrném krunýři a s kopím vzpřaženým, jak slušno rytíři, Mars, hrozný války bůh, ve přílbě s chocholem se žene na koni. Ničeho kolkolem – tak zdá se na spěch mít – si ani nevšímá. Oř grošovatý jest, a postroj zlatý má. 136
LEO X.
Když papežství nám bylo jednou dáno, tož užijme ho! Venus vládla Římem za Alexandra, Julius byl Martem, teď sladká Pallas na trůně tam sedí, jak moudrý Bembo řek, a pravdou bude, neb básník vždy byl prorokem a věštcem. Však Bibiena tamhle, syn náš, tuším, že Venuše se dosud neodřekl, a v koupelně své, jejíž stěny zdobil náš Raffael mu, svatyni jí zřídil a pilně holubičky obětuje, jak slyšeli jsme... Bibieno milý, vy Palladu jen ústy vyznáváte a srdce pěnorozence se koří – toť haeresie, my však udělujem papežskou absoluci hříchům vašim, neb léta zdobí stříbrem hlavu vaši, a nezbytností nucen, obrátíte se záhy ku Palladě šedooké... Ostatně, Bembo, jak je s vaším srdcem? 137 Je na svém místě v levé straně hrudi či ještě ve Ferraře kdesi bloudí pod okny zlatovlasé Lukrezie? Přátelé pijte! Zdržel nás dnes velmi náš kaplan kázáním, ač nařízeno, že čtvrt hodiny pouze smí nám kázat. Však prominout mu chceme smělost tuto, neb slohem ladným, hodným Cicerona, porovnal Olymp s nebem, Hades s peklem a duhu míru sklenul, pod níž žije podstata bohů starých s božstvem naším. Zvlášť pěkně řekl, kterak luzná Venus se proměnila v nazaretskou dívku a světu boha davši, opět trůní, co paní cherubínů v říši nebes. Z Horace citát umístil též vhodně o užití dne, dokud nohy naše jsou křepky, dokud lze nám ještě lehce zaplašit mrzuté s čel vrásky stáří. A jaký skvostný nápad měl ten kaplan, že při té svatbě v Káni Galilejské dal Kristu říci: „Dejte na stůl víno, jež lisováno je za konsulatu Torquata mého“ – oh, můj sladký Horac! Ten kaplan ostatně je bystrá hlava, 138 a připomeňte, Bembo, jméno jeho, jak prebenda se uprázdní kde slušná; hlav takých jasných potřebí je církvi. Vy, Sadoleto, poeto náš vtipný, jenž Martiala jistě zastíníte, vy zmínil jste se o Lutheru včera, a valnou část dne musili my myslit na toho mnicha... Ano, Horac praví: „Hrozivá mračna zahalují nebe a v dešti, sněhu Zeus sestupuje. A lesy sténají a moře úpí, nad thráckým severem“severem.“ Hle, tolik pravdy náš starý básník prorokoval tady o časech našich. Drsní Němci vstali a nečistýma rukama se sápou na stolici tu naši apoštolskou, jejížto nohy do čtyř úhlů světa jsou postaveny. Tou, jež na severu v Německu stojí, tou nám otřásají. Chlapisko ono, Luther, selský hrubec, ve mnišské kutně, pomatenec jakýs, nám laje, hrozí. A kde jeden začne, hned houf se sběhne, což je zvykem luzy, a přizvukují. Káží, píší, tisknou ostudné pamflety a pasquilety – 139 my přeložit si některé z nich dali a užasli: v nich není formy, slohu, ni myšlenek – vše výron nízkých duší a myslí blátivých. Je škoda věčná, že umění, jež ulehčuje šířit poklady starých básnířů a vědců, tu útěchu všech povznesených duší, zároveň takto musí zobecňovat i špínu nevkusnou i nízkost sprostou. Sám Sadoleto necení výš Luthra a to už značí přece víc než dosti, vždyť, Sadoleto můj, my známe všecko: my známe vaše sympathie k Němcům – jak jmenují se jenom? Stur a Svarzerd ah, marná snaha, italský náš jazyk těch barbarských jmen říci nedovede – nic, Sadoleto, my jsme snášenlivi, nám stačí už, že s námi odsoudíte chlapisko Luthra – Svarzerdům i Sturům své sympatie dávejte jen dále... Hle, vytýkají řečí nevybranou odpustků prodávání mnichům našim. Kam jdou ty sumy? Máme my v svých truhlách v Andělském hradě aspoň tisíc skudů? 140 A měli jsme kdy? Pasquino nám vyčet, že trojí papežství my spotřebujem, tož své a svého předchůdce a toho, jenž po nás přijde. V tom je mnoho pravdy, však k naší cti jen. Stavíme chrám Petrův a vyzdobujem vším, co bozi dali za úděl duchům zvláště vyvoleným, kostely svatých, hroby mučenníků i palác náš, kde sídlí hlavy církve. Když Bůh náš jménem Zeva vládl světu, tu Římané i Řeci starali se, by skvostný dům měl on i bozi druzí, a nikdo nereptal a nevzepřel se – má teď být jinak? Ubohý ten člověk, jenž na Golgathě v hrozných mukách skonal, po smrti časné Bohem jsa má žíti, jak brusič nožů kdesi v temné kobě? A vinou je, že sami též žít chceme v příslušné míře, jak ji vyžaduje náš stav a hodnost naše? Nad císaři a všemi králi postaven je papež, jak stříbro nad olovem. Kdyby Luther byl papežem – však nejednal by jinak. Což nevěříme? – Jaké výtky tedy? Vždyť hory přenesla by naše víra a lásku máme k lidstvu bezeměrnou, 141 že jen ta víra naše jest jí rovna. Což nesvědčí o dobrém srdci našem že za vezdejší peníz dovoluje získati duším blaho nebes jednou? Neb klíče mít a nechtít otevříti, toť znakem tvrdosti by srdce bylo. A trestající meč pak dán nám k tomu, by vlky zbíjel, kteří v rouše ovčím se stádem smíšeni se připližují k ovčínům našim. Tak jsme nešetřili ni kardinalů – sám jste četl, Bembo, rozsudek na smrt bratru Petruccimu, jenž zákeřně nám po životě sáhl, a víte také, že jsme v chvíli oné, když Roland černoch hrdlo jeho rdousil v Andělském hradě, na modlitbách dleli a duši jeho absoluci dali in articulo mortis – neví Luther, že meč náš byl a jest vždy nabroušený? Sto roků tomu, kdy se český blouznil, magister Jan Hus vzepřel svaté církvi a upálen byl. Upálen byl také mnich dominikan v mojí Florencii, jenž nad papežem za soudce se činil.... Lva doupětem jest katolická církev, jež Faedrus líčí: mnoho stop jde k němu 142 odvážných zvířat, ale žádná z něho... Počkáme zatím, zdali císař pozná kam jdou ty spády, má též meč svůj v ruce a také ví, že povinnosti jisté jsou připoutány na tu hodnost jeho. – Dost takých řečí! To jsou plaché mráčky, jež modrem poledního nebe v dálku plynou, ať sever mračí se, zde slunce máme, a na severu bude také jasno! – Ti špatní veršovníci obdrželi své bití včera? Troufalost to drzá předstoupit před nás s kulhavými rytmy! Však jeden myšlenku měl dobrou: Onen, jenž prosil nebesa, by ponechala nás ještě tady, jež jsme blahem světu, neb v nebi beztoho že místa není – ten tedy také dostal svoje bití za disticha svá? Právem, mohl vědět, že nedáme své ucho urážeti takovým hexametrem bez caesury. Však bolestné mu chceme dáti nyní, vy, Bembo, dukátů mu dejte dvacet a nejsou-li, tož z prvých, které přijdou, mu dvacet a což, padesát mu dejte. 143 Je šťastna vláda naše, nedáme si ji kalit stínem. Na bozích je pouze, by přidali nám hojně roků žití, ta léta aspoň, která odepřeli plát světlu Raffaela... Když jsme včera po honu jeli dolů s Quirinalu, stál messer Buonarrot v zahrádce své a klaně se nám, posupně nás měřil škaredem očí. Vzpomněli jsme při tom na Raffaela, slzy se nám draly do teskných zraků: Buonarrot tady, zatrpklý, hrubý, nehorázný medvěd – a Raffael, syn Gracií, jít musil se sladkým uměním svým v říši stínů! Nám pozřít nelze bez žalného stesku na Sixtiny strop, na Soud za oltářem, jenž messer Buonarrot Juliovi vyrobil kdysi... jaké sladké písně by Raffael byl barvami tu zapěl!... Fra Marianno, ty, jenž pevně věříš, že modlitba tvá na andělských křídlech je donášena k Nejvyššího trůnu, modli se za nás, bychom žili dlouho! Slib Jemu, že chcem obnoviti pevně jednotu církve, že chcem dostavěti 144 svatému Petru jeho basiliku, že zahnat chceme nazpět do Asie velkého Turka a tam vyrvat jemu Nazaret, Golgathu a Jerusalem. Ať Nejvyšší všech bohů dopřeje nám dlouhého věku, a jak slunce světlem my chcem vás všechny zasypati štěstím, přátelé naši! Bibieno, Bembo a Sadoleto, kteří podpíráte nás věhlasem svým v těžké správě církve, i vás, poeti, kteří v klidu chvílích náš sluch i ducha osvěžíte verši, jež Musy latinské vám našeptaly! Vás všechny, všechny zahrnout chcem štěstím, a tak vám všechno má být vyplněno, že nebudete touhy mít ni přání! Jen žít, jen žít chcem!... Kde však dneska mešká sbor hudců našich? Dobré jídlo bez nich nechutná nijak, nejlepší pak víno se stává lepším, provázeno hudbou. A hudba dále veselí je zdrojem, a veselost je medikem, jenž umí jediný z lékařů všech zdloužit život. Tož hudce sem a zavolejte šašky, 145 ať vysypou své vtipy na nás všechny! Jest život lidský nejkrásnější v chvíli, když hledíme v něj zrakem plným slzí, těch ovšem, které vžene proudem v oči, bránice hlučným smíchem roztřesená! 146
U PAVIE 24. ÚNORA 1525.
Boj strašný rozhodnut. Francouzské šlechty květ, la Palisse, la Tremouille, la Pole a Bonnivet, tu leží v krvi své v stu a stu lidských těl a přes ně pěší hřmí a jezdci, kola děl. Král François jen vzdych. Je znaven, zkrvaven. A marno bylo vše... Chce vyjet z vřavy ven – však spousty Španělů se za ním vyhrnou, neb zlatý řetěz má a přílbu stříbrnou. De Foix, la Tonnere se ženou ke králi – pro smrt svou ženou se: je s koní servali. Oř králův v krvi sklouz a pad na mokrou zem a Španěl zajásal divokým výkřikem. A s meči řítí se a míří kopími – zdvih hlavu François, vzkřik slovy přísnými: Ať přijde Lannoy! Ať přijde generál, jsme jeho zajatcem! My Francie jsme král! 147 I volají a řvou: Sem Lannoy generál! a jiní: Gloria! a jiní: Jejich král! – Už starý voják tu a rozsvícený zrak mu náhle ztemňuje žalného smutku mrak: Král slavný Francie tu stojí zkrvaven, své přílby, brnění i řádu pozbaven – to vše mu urvali lancknechti ve zmatku, záruku na výkup, či na boj památku. Klek Lannoy před králem a ruku líbá mu a kleče bere kord, svůj za něj podá mu. Kleká i Pescara i druzí klekají a slzy ve zracích mu ruku líbají. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je večer. Ve staně list skládá jatý král do dálné Francie své matce takto psal: Madame, chci říci Vám, co osudem mým jest: Je všecko ztraceno – jen ne ta naše čest. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A za dní několik v madridském zámku svém zvěst císař Karel vzal: že den, jenž kdysi dnem zrození jeho byl, zřel francouzských vojsk pád a jeho zajatcem žeť francský majestát. A císař pouze zbled a tichounce si děl do slova poznovu, co posel pověděl – 148 víc ani hlásky už a v ložnici se bral, pod krucifixem klek a Bohu děkoval. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ta zpráva přišla v Řím a papež zdrcen byl, vždyť při Francouzích stál a v jednom šiku bil se s nimi jeho voj – teď padla Francia, co dál se bude dít – ó Panno Maria?! Jak dávno tomu je, co císař zlobně řek, že do Říma chce jít a zjednat pořádek a zvláště zlosynu, (tak řek to,) papeži chce konečně dát to, co dát mu náleží!... Zlé dny a noci měl – až našel spasný plán: nechť posel k císaři je spěšně odeslán, by nes mu přísahy a sliby přesvaté – – čtyřikrát pomohly, pomohou po páté! 149
ROMANCE O TŘECH RYTÍŘÍCH A JEJICH
LAVIČCE.
Dvůr Ferrarského vévody nenajde rovných okolo, jím zaměnili Olymp svůj Mars, Venuše i Apollo. Však pýchou dvora celého a skvostem v slávě knížete tři rytíři jsou, přátelé, jimž rovných sotva najdete. Jako tři lístky jetele, jinak je nikdo nespatří, ne jeden z nich, ne nikdy dva, než spolu vždycky všichni tři. Lavičku dali sdělat si, kde panstvo nejvíc chodilo, lavičku, na níž vedle nich už více místa nebylo. 150 A v smíchu, žertech, hovoru tam sedávali všichni tři, jako tři lístky jetele, což jinde člověk nespatří. I vévoda by přised rád i dámám se tak zlíbilo – však dali hlavy v hromadu – a místa víc tam nebylo. I přišel čas, že jednoho Smrt odvezla si bezcitná – tu odřízli kus lavičky a sedávali nyní dva. I přišel čas, Smrt přišla zas a druhého si vedla k tmám – poslední rytíř lávky kus zas odřízl a sedal sám. Sám seděl tam a myslil si, že sám je a jak byli tři, jako tři lístky jetele, což člověk jinde nespatří. 151 Tak seděl, až zas přišla Smrt a odvedla jej, kam ty dva, a opuštěná zůstala lavička malá, dřevěná. – – A máš-li v žití přátele, buďte jak lístek jetele a buďte, pokud žijete, jak rytíři na lávce té. A vezme-li Smrt jednoho, pak nehledejte jiného – kus lávky odřízněte tam, a zbuďte dva. A potom sám. 152
ANDREA DEL SARTO.
Vy, mladý muži, jenž tu převádíte obrazy se zdí na plátěnou plochu, vy víte přec, že maleb těch byl strůjcem Andrea Vanucchi, del Sarto zvaný? Jak neznal byste? Ví to celá Florenc, Toskana celá, ba i vzdálenější krajiny světa. Andrea del Sarto – a já jsem Lukrezia, vdova po něm. Ach, Andrea můj, opustil mě záhy a zanechal mi jenom vzdechy, slzy, můj dobrý manžel! A já vším mu byla. Obrázku není, kde by nezpodobnil svou Lukrezii. Madonny ty všechny mé tahy nesou, ke všem jsem mu stála, a Andrea můj říkal: Lukrezie, svět celý musí kořit se tvé kráse, jak já se kořím. Však jsem také byla já krasavicí, jak už ve Florenci nebylo druhé. Ano, milý pane. Dnes vidíte tu stařenku jen sešlou, 153 shrbenou roky, hořem po manželu, s šedivou hlavou – byla rudozlatá – a s pavučinou vrásek v obličeji, však tenkrát – ale nač vám líčit slovy, co Andrea i tady pro vše časy zachoval štětcem? Vizte onu fresku, zrození Mariino, hleďte, v středu ta vysoká a pyšná krasavice, jež z obrazu se na diváka dívá – to já jsem ovšem, jeho Lukrezia. Tak stála jsem mu, zde to právě bylo, tak maloval mě. Jantarový řetěz, jejž vidíte tam na mé bílé šíji, mám dosud doma – ach, můj drahý pane, já mohu říci, že jsem byla Musou umění jeho – dím jen, co tak často on říkával mi, když mě malovával. A všechny Madonny – jsem zas já sama. Ta na trůně, ta v mrtvém Spasiteli, v Rodině svaté, i ta v Zvěstování, i tamhle ta, kde svatý Josef sedí na pytli mouky – všechny ty a jiné mou hlavu mají, postavu i šaty, ba, Andrea mě všude vypodobnil, kde potřeboval vůbec krásnou ženu. Snad slyšel jste, jak na svůj dvůr jej pozval 154 král francouzský? Jak zahrnul jej jměním, jak všichni kavalíři dvora jeho s mým mužem jednali jak rovný s rovným? Dva roky byl tam – až jsem napsala mu, že jako vdova žiji ve Florenci a lidé že už znáti dávají mi, že sotva kdy se muž mi vrátí domů, a litují mě, že tak smutně svadnu a nadarmo že kvete krása moje – já napsala to, Andrea šel k králi – a dovolenou vzal si na půl roku a přisáh slavně, že se jistě vrátí. A přišel, plakal, zulíbal mi nohy a hned mi přisáh, že už neodejde. A vypravoval o pařížském dvoře, jak maloval, jak modely mu byly překrásné paní, ale na obrazech vždy vyšly zas jen tahy Lukrezie... Jak žíznil po mně, pane, vidět z toho: Caritas pro Franceska krále dělal, – mou tvář jí ovšem dal – a touhou mučen šat rozepjal mi na hrudi a ňadro mé namaloval, ano, takto toužil Andrea po mně... Francouzský král svěřil mu sumu zlatých, aby nakoupil zde můj Andrea pár mramorů a bronzů 155 po starých Římanech a dávných Řecích, jak vykopají je tu onde z půdy snaživí lidé, vetešníkům dají, – můj Andrea se vyznal v těchto věcech – však král tak málo dočkal se těch věcí, jak marně čekal na Andreu mého: tak šťasten byl můj muž, že zas mě vidí, že z radosti mi koupil skvosty, šaty, i domek postavil, bych jednou měla kam hlavu složit. Horšili se lidé i známí jeho, že prý zpronevěřil svěřené zlaté a že krále zklamal – však nikdo neuvážil, jak svět platil doposud jemu práce nejskvělejší,nejskvělejší. Zde, prosím, za tu Madonnu del sacco mu Servitové, mniši bohaprázdní, jen deset scudů dali! Každý dal mu, co sám jen ráčil, můj muž vzal a mlčel. A ještě potom se mu vysmívali, že napálit se lakotou dal jejich! A proč by tedy neměl odškodnit se, když příležitost tak mu vběhla v cestu? Král, nekrál – já vím, že ho svět jen šidil, ať Andrea mu též odplatí jednou! Tak řekla jsem mu, přisvědčil a mlčel a pranic nedal na úsudky lidí. 156 On vůbec byl jak nerozvité dítě. Jak velký malíř, také dítě duší. A citlivý byl také jako dítě. Já tenkrát bratranců pár tady měla – snad víte, že jsem z rodiny del Tede – jež členů má jak zrnek v plném hroznu – i přišel ten a onen, zval sem, tamo, k zábavě, plesu, třeba na procházku – a že ho znali – pod oknem jen stáli znamení dávajíce, a muž plakal a prosil, žadonil, nu, jako dítě. A jak pak měl by člověk stále hovět rozmarům děcka? Andrea rád mlčel a mluvil-li, já málo rozuměla slov jeho smyslu. Bylo dosti na tom, že stála jsem mu k obrazům a kresbám, vždyť tak jsem vlastně já jen založila malířskou slávu jeho – sám to uznal – nu, jaký div, že časem se mi chtělo jít mezi své a pobavit se trochu o věcech, které přístupny mi byly? A příbuzní mi přicházeli často a Andrea vždy smuten byl a plakal – ach, pane, co já vytrpěla tenkrát... A musím říci, já to také byla, jež poháněla jsem jej stále k práci – 157 on by byl doved sedět celé týdny a pozorovat oknem chůzi lidí, vlnění šatů, pohyb ruk a tváří – však Andrea to vždycky vděčně uznal, když rozhovořil se o slávě svojí... Nu, umřel chudáček můj, člověk měkký, a mně nebylo dáno rozloučit se a postát při poslední chvilce jeho! Mor jakýs byl to, můj muž onemocněl a pryč mě poslal, bych prý uchránila před nákazou svou nesmrtelnou krásu. Tak umřel sám a sám. A Servitové zde pohřbili jej, u Annunziaty, kde tolik pěkných věcí namaloval. A já teď, stařenka, sem chodím denně a podívám se na ty malby jeho, na krásu svoji, navždy uplynulou, na pyšná, mladá, dávná léta svoje... Je všechno to tam. Vdovou zůstala jsem a vdova to je réva bez opory, jí každý vítr prachem země smýkne, hmyz rozežírá sladké hrozny její, a každý mní, že utrhnout si může, což jejího jest. Zemřela má dcera – má Lina, již jsem s prvním mužem měla – a věřil byste: zeť mi nechtěl vydat 158 dědictví po ní? Ba, až k vévodovi jsem stížnost musila nést, abych přišla ku právu, jež mi dcera odkázala! Ach, vdovský úděl!... Andrea můj dřímá svůj klidný sen a necítí, co trpím. Však kdyby cítil, hořem spát by nemoh... Vy, mladý muži, přenášejte správně ty krásné fresky jeho na svá plátna, neb muž můj byl přec malíř znamenitý. To ví se všude. Michelagniolo, jenž je teď v Římě u svatého otce, mu často říkal, že by nabídnout měl své práce papežovi, že by došel desetkrát větší cti, než všichni druzí, než taký Raffael, jenž jednu barvu a jednu figuru zvát nesmí svojí – však já jsem nesvolila. Můj ty bože, jak žít bych byla měla v městě cizím, kde neznám ani jedné lidské duše, daleko od rodiny, příbuzenstva – ne, řekla jsem, a Andrea to uznal. Teď čas je odevzdat svou modlitbičku milosti boží a všem svatým jeho. Jdu. Buďte tady s bohem, mladý muži. 159 Já zdržela snad vás svým povídáním, však ještě leccos bylo by říct možno. Až zítra zase... chodívám sem denně a doufám, že vás zítra najdu tady. Vím mnoho, mnoho. A vy dovedete poslouchat pěkně. Slovem nerušíte proud řeči staré ženě. Na shledanou! 160
PASQUINO NA SMRT PAPEŽE
HADRIANA VI.
Hadrian mrtev? Jehlou probodněte hned srdce jeho – ať je mrtev zjista. A že je mrtev, dvakrát, třikrát rcete, ať možno věřit, že to pravda čistá. Hadrian mrtev! Kdo jsi ducha ctného, vstaň, jdi, kam sborem Řím se valí celý, před dům, kde bydlí lékař zesnulého, hold vzdáti vlasti osvoboditeli! 161
CLEMENS VII. PROVDÁVÁ CATARINU DI
MEDICI DO FRANCIE.
Tu naděj poslední měl papež Clemens. Ostatní všechny pohřbil s trpkou duší jak otec dítky, které vzaty morem, zmizely navždy, a co zbylo po nich, jsou žalné sny a hořké upomínky. Jak jinak bylo tenkrát, když byl zvolen a z konklave jej v zlatém trůnu nesli do basiliky apoštola Petra! Duněly zvony v celém svatém Římě, varhany hřměly, hlasy kněží pěly Ecce sacerdos magnus, k dlažbě chrámu tisíce lidí sklánělo své šíje, a poprvé je třemi prsty žehnal on, svatý otec nyní, vládce duší, král králů, imperator nad císařem... A tehdy táhly myslí jeho zjevy předchůdců slavných, kterým rovnati se umínil sobě....sobě... Innocenc ten velký, 162 Jupiter hřmící... Julius, Mars církve, a Leo, moudrý vládce zlaté doby... K nim přiřadí jej jednou historie a všichni lidé příští stanout musí při jméně jeho s obdivem a úctou... A snilo se mu krásně, velkolepě v té slávě světa o té slávě svojí: rovinu vidí bez hor, bez propastí, vůz jeho triumfálný poletí jí, že udivený vzduch mu bude šumět svůj ponížený obdiv kolem sluchu – a co tak dále žehnal třemi prsty, sny jeho letí celou Italií a přes hory a doly dálným světem a drtí všechno, co jim v cestě stojí... Hřmí triumfálně přes moc Španělovu, tu nejdřív zlomí, zdrtí, ve prach zdeptá... Moc Španělovu... Zasmušilý Karel, nad jehož říší slunce nezapadá, jej, pravda, zvoliti dal za papeže – však právě proto přesvědčen být musí, že stvůrou jeho nesmí býti papež, leč pánem, jakož učením je církve. A proto Španěl nejdřív padnout musí... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 163 Krok první udělal tu papež Clemens, a vzpomíná, že od té chvíle bylo, jakoby v lehkou lodičku byl vstoupil a na plavbu se širým mořem vydal. Jen veslo ponořil, již zlomilo se, a hozen nyní nárazům vln v pospas, byl nesen tam, kam nechtěl ani plouti, cíl plavby proměňoval ne svou vůlí, však podle možnosti, kde zazdálo se, že přistát možno – a když zpět byl vržen, cíl zase změnil... truchlé kymácení... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Své vojsko poslal králi Františkovi. Král nejkřesťanštější ved pilnou válku s císařem Karlem. U Pavie města král tábořil a pyšný hrad si stavěl z nadějí pevných... V tísni své psal císař list papežovi... dotk se volby jeho a hrubým nevděkem jej ostře vinil; že provede své plány, dotvrzoval, i kdyby korunu v šanc dáti musil; a proti Luthrovi že nemá chuti v takovém čase zrovna vystoupiti. A legat papežský, jenž u císařských dlel v městě Lodi, s potupou byl poslán 164 z tábora vojska: Švýcar rytíř Frundsberg taseným mečem hnal se na něj prudko, a zlořeče a klna byl by býval snad zabil posla, kdyby legat neměl běh rychlejší než tlustý, těžký Švýcar... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Pavijskou bitvu František král ztratil a sám byl zajat... Colonnové v Římě, již ku Španělům vždycky věrně stáli, vyvezli děla proti Vatikanu, lid rotil se a volal: Imperio! a císař hrozil vzíti papežovi dědictví petrské a nenechať mu ni pídě země v celé Italii. – – – – – – – – – – – – – – – – – Zlou vlnou vržen hledal papež Clemens pohodu přízně ve španělských vodách. I podal císař jemu ruku k spáse, jíž papež pravicí svou zachytil se, však levici v té chvíli na zad vztáhl, kde Florenc, Benátky a Milan stály s francouzským králem proti císařovi. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 165 Té svaté ligy duší stal se papež a zrušil přísahy, jež ve Španělích král jatý František byl složil Karlu, a doufal, že se přiblížila chvíle, kdy Italie oddychne si volně pout zbavena, jež na šíji jí dali Hispanci nadutí a drzí Němci. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tu pokyv věrným Colonnům svým císař a znovu vstali... Římský lid táh s nimi a Vatikan byl zpleněn. Papež Clemens jen holý život mohl zachrániti v zdech Andělského hradu. V bídě svojí vzdal znovu císaři se, prosil o mír. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A sotva smlouvu zavřel – hned ji zrušil. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A znovu povstal k trestu mračný Španěl. Tu zbožní lancknechtové Frundsbergovi sestoupli znovu do lombardských nížin a na pochod se Italií dali potrestat popy římské. Starý Frundsberg 166 měl provaz zlatou nití propletený, jenž uchystán byl hrdlu papežovu. A k Lutheranům těmto připojil se v Milaně Bourbon, císařských vojsk vůdce. A sípě hladem, vztekem, nenávistí, drak stotisícihlavý ryčně vinul se přes Bolognu k ztrnulému Římu, jej železnými spáry pevně sevřel, v zdi zakousl se oheň z tlam svých chrle a v posled šupinaté tělo svoje převalil přes ně na neblahé město. Byl čas, že živí záviděli mrtvým, ač v jejich říš se brali. Papež Clemens zas holý život v Andělský hrad odnes a zíral odtud na plamenné moře, jež noci na dny proměnilo městu, a vraždy viděl, exekuce, lupy, vztek soldatesky, pobořené domy a kupy mrtvol. Zdřím-li unavením, skřek zoufalý jej budil zdola k žití, a zrak-li zavřel, dál v něm plamen šlehal, neb hořelo mu v duši. Vzpomínal si, jak Gregor papež na Řím kdysi přived spuštění rovné a jak potom v dálce z té hrůzy zhasl... Jako stín se plížil Andělským hradem, jako ve snu stoupal 167 ku hřmícím dělům a, by dokázal si, že na světě je a ne v mukách pekel, vojáky k statečnosti povzbuzoval i dukát podal, když ta ona rána skolila dole Španěla či Němce. Už v tupé lhostejnosti zíral dolů, když drzí soldátové pořádali hanlivý průvod, urážlivé sceny, kde on sám vystupoval s kardinaly a heterami zpola oděnými na sešlých oslech za hrubého smíchu. Už zvykl třesku zbraní, nářkům lidu, praskotům ohňů, jazykům těm rudým, jež k nebi vyletaly ze všech konců, jak by je v posměch sešlehati chtěly. Už tupě vyslech, že hlad vládne v hradu, že vojsko krysy loví po sklepení a maso oslí pochoutkou se stalo; že hejtman Španěl vlastní rukou věší ženštinu jednu, která pro stůl jeho natrhat vyšla do příkopů hradu salátu hrstku... Už kýv jenom hlavou, když hlásili mu, že jsou provedeny podkopy pod zdmi hradu a že nutno v čas život spasit, vykoupit jej zlatem. I díval se, jak v rozpálené kotle 168 házejí mísy ze zlata a stříbra, kalichy, kříže, monstrance i příbor, vše tavilo se, a že málo bylo, sám tiaru svou do varu dal vhodit a zíral za ní, jak se potopila a formu ztrácela a mísila se se žlutou drahocennou tekutinou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jen život získal tím, však život vězně. Byl střežen v hradě, nejistotou mučen, jak císař rozhodne... Zda naposledy nebude s hanbou sehnán s místa svého – Dny úzkosti a noci beze spánku... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Až konečně se zdařilo mu prchnout. Jak lupič v přestrojení, jak vrah v noci se dostal v Orvieto... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Bylo po všem. V Řím navrátil se. Oči klopil k zemi jak strach by měl, že ssutiny ty hledět s výčitkou němou budou v zraky jeho 169 a tiše mluvit: My jsme tvojím dílem. – Že mrtvých řady stanou po ulicích a ruce vztáhnou: Vrať nám žití naše. – Že Joviš Innocenc vstříc vyjde jemu a přísně řekne: Proklat budiž třikrát, jenž statek svěřený jsi takto zničil! – Že Julius Mars kdesi čekat bude a ze zapadlých očí blesky soptě svou berlou po něm mrštně tlouci bude a beze slov, neb vztek je v hrdle zdusí! – A že též Leo – i strýc dobrý Leo – kdes zamračený objeví se v posled a vyčte mu, že věčnou hanbu vrhl na jasnou slávu rodu medicejských, a bolestně se zeptá, kde jsou nyní básníři vtipní, kde ti tvůrci maleb, kde mistři mramoru, kde architekti, kde učenci, kde všichni ti, kdož byli slávou a pýchou papežského dvoru? – A proto klopil oči papež Clemens. A proto zlomeny měl síly duše a proto neměl touhy už, ni přání a proto lhostejnou mu, kam zas vlny lodičkou jeho chabou ještě mrští... – – – – – – – – – – – – – – – – – – 170 Jen poslední měl naděj a ta nyní mu dozrávala... Neteř Catarina, tak drahá jemu jako dcera vlastní, hubená, svižná, s medicejským zrakem dozrála k sňatku. Chce ji dobře provdat a zaopatřit pro nejisté časy – jen tolik zbývalo mu ze snů hrdých, nadějí pyšných, tužeb nebetyčných! – – – – – – – – – – – – – – – – – – I upjal zřetel k francouzskému dvoru, kde Henry Orleans, syn králův druhý, do jinošských let právě nyní vstoupil. A neobával se už svatý otec, že císaře by pohněvat tím mohl, vždyť císař dobře věděl, že jsou navždy zdrceny síly jeho. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jednalo sese. Kardinal Gramont, králův plnomocník, se Strozzim jednal, rádcem papežovým. A Strozzi líčil věno Catariny: sto tisíc skudů v zlatě vyražených, šest italských měst jako léno církve, výbavu skvělou, rouch a prádla hojnost, 171 tkaniny vzácné zlatem vyšívané, kočáry, koně, drahý postroj na ně a šperků hojnost – všecko vypočteno v kusech a cifrách, naposled tři perly, jež nenajdou se ve svatebním koši, však v smlouvě budou: Neapol a Milan a Janov dává mocnář nad mocnáři neteři svojí – tehdy papež Clemens naposled ještě zbožnou lstí, snad troškou nadějí dávných častovat chtěl krále, jak sám kdys při nich častovával sebe... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Smluv obsah zkoumán, schválen, sepsán a pečetěmi opatřen. A papež nevěstu drahou s výbavnými vozy, s osudem růžovým a s požehnáním a s kavalkadou poslal v město Nizzu. Sám potom s prelaty a kardinaly jel za ní – sám chtěl požehnati sňatku. Jel suchou zemí Italií vzhůru a v Porto Pisano vstoup na loď skvělou damaškem krytou, slavně provázenou janovským loďstvem k břehům Marsilie. Dle zvyků dávných podle lodi jeho loď jela prázdná, zvaná Capitane, 172 v níž zlatá monstranc s tělem pána Krista pastýři církve mocnou stráží byla. V Marseille děla hřměla a lid jásal, když papež přistál. Uvítán byl čestně maršálem dvoru, šlechtou, duchovenstvem a na svém trůně v rouše pontifika byl nesen do paláce, jenž stál v blízku paláci krále. Dřevěný most, krytý damaškem rudým, spojoval ty domy a po něm František král ubíral se pozdravit hlavu církve. Poklek před ním a nohu políbil mu, Svatý otec jej zdvih a objal s velkou srdečností. Den na to čteny smlouvy v tváři dvoru a podepsány. Příští ráno papež požehnal sňatku. Velikou mši četl kardinal Bourbon s vážnou důstojností. Hod svatební byl pýchou krále Franků. K prvému stolu zased svatý otec a královna a druhý zaujali král, snoubenci a všichni kardinali, k třetímu dámy dvora a květ pánů. Svět hodu neviděl už slavnějšího, jak stolovníky, počtem vín i jídel a služebnictvem. Dvorné řeči kvetly. na retech pánů, roztomilé růže 173 na líčkách paní, blahosklonný úsměv plál v zracích obou francských Majestatů a tiché štěstí v tváři papežově. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Syt štěstím tím a hodem a dnem znaven šel svatý Otec v ložnici svou záhy, a sálem hudby zvuk se rozhlaholil do tance nutě. Oba Majestaty a Henry s Catarinou zatančili à la gaillarde, dvůr celý tleskal chválu a tančeno pak skoro do svítání. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A k ránu dvůr se řadil do průvodu, jímž mladý párek veden do ložnice a v lůžko vložen. Lůžko ono bylo řezbami velmi umně vyzdobeno, jež v listů podobě se propletaly, z nich květy vyzíraly velké lesklé ze zlata tepaného, za tyčinky pak rubín měly, smaragd, opal, safir – na půl sta tisíc zlatých cenili je. Král záclony jim spustil vlastní rukou žertovnou řečí mile promlouvaje 174 a královna i princezny jim přály vtipnými poznámkami dobré noci. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A ráno přišel záhy svatý otec a návštěvou svou překvapil je v lůžku,lůžku. Tak mladí byli oba, milí, šťastní a zrůžovělí v peřinách těch bílých, jak květy mandlovníku. Svatý otec tak rozveselil pohledem se na ně, že smát se začal, smál se dlouho, dlouho a hlasitě – už valná léta nikdo jej neviděl se usmát – – smál se nyní... Po svatbě v Řím se vrátil. Brzy uleh a zemřel. – – – – – – – – – – – – – – Těch tří skvostných perel z věna král francouzský však neuviděl nikdy... 175
LUKREZIA BORGIA.
Ercole princi, jak je možno rváti za vlásky takto bratra Ippolita? Sem ke mně, Ippolito, miláčku můj, sem pojďte, matka ublížit vám nedá! Vy našeho jste bratra obraz živý, vévody Césara – Ercole princi, vy nemračte se hned tak uraženě, a pojďte k matce tuto s druhé strany, vy za to obrazem jste svého otce, Alfonce, vévody a pána mého, a Cesaru se duchem podobáte a silou paží jistě jako Cesar vy jednou býka dovedete zabít – ach, já vás tenkrát měla pod svým srdcem, když jasný Cesar velkou duši svoji odevzdal Bohu ve španělské zemi při nezdařeném podniknutí v poli... Já hořem pro něj živila vás tenkrát a vzpomínkami na něj, které rovněž slzami byly... tak... jen přitulte se. 176 A vy pak, Leonoro, posaďte se sem k matce na klín, hlavičku tak držte, bych mohla se vám chvilkou dívat v oči... Tak... náš Francesko maličký spí vedle a budem tiši, by se neprobudil. Je poklidmo a svátečno v mé duši. Jak každodenně já se zpovídala, a nad to přijala dnes tělo Páně. A vás tu držím, děti, děti moje, mé hlavy drahé, největší mé štěstí pozemské pouti... Březnový den bývá tak, jak můj život: chumelí se sněhy a nebe zakalí se – hned zas šlehne zář slunce z mraků – sněhy roztaví se a zem se směje zlatým volným blahem – a náhle liják šlehá – slunce mizí, by za chvíli zas novou silou vzplálo – a v posled den se vyjasní a večer je teplý, mírný, plný hvězdné záře... Vám povím o tom – líp, když uslyšíte z úst matčiných, než zlobou cizích lidí příběhy její divně znetvořené. U máti své, Vanozzy, vyrostly jsme tři dítky. Denně navštívil nás otec. Vzdav skřínce svatých ostatků svou poctu 177 a před obrazem Madonny, kde plála vždy lampička, se zvykle pokřižovav, nás svolal, v náruč bral a na kolena, projížděl vlasy naše bílou rukou, po zdraví ptaje se a zájmy naše tak poslouchaje, jako by to byla věc nesmírná a velmi důležitá. Byl tehdy předním kardinalem církve. Byl bohat, palác nedaleko od nás, jejž obýval, byl z prvých v celém Římě, a stříbrného náčiní měl spousty, úžasné perly, kameny a skvosty, i pokrývky, jichž hedváb zlatem prošit, snad v celém světě neměl rovných sobě. Postavy vznešené byl, jasných skrání a čela veselého, obrví pak královské bylo, líce jeho byly zardělé slabě, jako svěží broskve, a oči tmavé – vy, má Leonoro, vy, dítě moje, máte oči jeho i pohled jímavý – hlas jasný, zvučný, jenž chvěje nitrem toho, kdo jej slyší, vždy vesel, mírný v jídle, pití, honbě, a nikdy znaven, jako slunce šířil radostno všude přítomností svojí. Máť naše byla rozšafná a zbožná, 178 však prostoduchá, v čtení ani v psaní se nevyznala, proto otec záhy mě do kláštera odved k zbožným sestrám, kde učily mě obřadům a zvykům, jež svaté náboženství vyžaduje, a potom k tetě, donně Adrianě jsem dána byla, vdově po Orsinim, jež měla dům blíž Andělského mostu. Tam učili mě první učitelé všem formám žití: čtení knih a tanci, způsobům rozhovoru, slušné chůzi, jímavé skromnosti a hraní loutny, přesnému písmu, spisování veršů a řeči latinské. Mně družkou byla Julia, snacha donny Adriany, Farnese rodem. Krasavice byla a vlasy měla plavozlaté barvy, jak já, však její sahaly až k zemi. – Však, přijdete-li někdy ve Vatikan, tam spatříte ji. Pozděj, když byl zvolen za hlavu církve kardinal, náš otec, dal vymalovat stěny Vatikanu obrazy z Písma. Na té jedné stěně je výjev, kterak Madonna v své slávě za doprovodu skvoucích cherubínů k nebesům stoupá – a té Matce boží 179 Pinturicchio, malíř otce mého, dal Juliinu podobu tak správnou, že lepší nenajde se. Ctitelem byl Rodičky boží v každý čas náš otec, a často tvrdil, že jej Matka boží laskavou přízní zvláště opatruje. – Ta krásná donna byla přítelkyní našeho otce, víc jej milovala, než muže svého – tenkrát v celém Římě nebylo ženy, jež by nevzplanula, když kardinalův pohled na ni padl. A teta Adriana nevzepřela se svazku tomu, jenž byl zřídlem štěstí i pro ni, pro Julii i rod její, neb otec náš byl kavalírem štědrým. Na jednu chvíli čekali jsme všechny – ta chvíle přišla: zemřel svatý otec, a byla volba. Tuhé dny to byly, neb kardinali dražili své hlasy k úžasné výši. Čtyři mezci nesli zlaťáků pytle jenom ku Sforzovi, a patriarcha Venezie, stařec stoletý téměř, vzal pět tisíc skudů od otce našeho... A přece bylo 180 nejisto všecko. Za srpnové noci – jak dnes to vidím, kardinali byli už týden v konklave a nejistota nás bičovala takřka k sešílení – my všechny klečely kol krucifixu, Julia, já i donna Adriana, máť Vannoza, jež rozčilena přišla noc probdít s námi, modlily se, lkaly, volaly k Bohu, aby doved všechno k dobrému cíli, tiaru dal tomu, jenž osudů nás všech byl ředitelem. A ráno v šeru přibyl spěšný posel, že kardinal byl zvolen za papeže a Alexandrem Šestým nyní slove. My znovu zaplakaly, objaly se a spěly k Vatikanu. Chrám už pln byl zvědavých davů, klekly jsme a srdce nám bila, že jsme slyšeti je mohly. Tu svatý otec nesen v zlatém trůnu, v své celé slávě objevil se v chrámu, jak božstvo zářné, velebné a vlídné. Tři prsty drahé ruky jeho kmitly se ve vzduchu, my hleděly mu v tváře a zvenku hlaholily zvony Říma, varhany hřměly, nám jen slzy tekly, a svatý otec žehnaje nás hledal 181 pohledem štěstí, hledal, až nás našel, kýv hlavou lehce, blaženě se usmál... Ach, děti moje, moje drahé děti! Slunečné chvíle plály nad mým žitím, a sníh a déšť hned na to z nenadání... Mě tenkrát zasnoubili s mužem hrubcem, že větévkou byl na pni mocných Sforzů... A k svatbě té, jak posel otce svého, váš otec, pán můj Alfons, tehdy přišel. Nám darů dali, slavnost vystrojili, a tančilo se – svatý otec s láskou vždy rád se díval, když jsem tančívala můj tanec chvále. Po svatbě jsme žili na dále v Římě, Vatikan byl druhým palácem naším, Julia dál sestrou a donna Adriana matkou naší. Náš bratr Cesar stal se kardinalem a bratr Juliin též dostal purpur, což římský vtip si na dlouho bral za terč, nevěstou Kristovou ji nazývaje, ač věc ta jenom o dobrotě srdce svatého otce svědčila a svědčí... Tu stalo se, že jako na divadle muž vystoupí, jenž za svými jda cíli, 182 osudy druhých osob vezme v ruku, a vládna jimi, povznáší je, ničí, jak prospěch jeho právě vyžaduje – tak Cesar, bratr náš, vzal v ruku svoji osudy naše. Velkodušný, smělý, k vysokým metám upjal zraky svoje a šel k nim krokem pevným, bezohledným. Don Sforza, manžel můj, stál v cestě jemu, chtěl odstranit jej. Výstrahu jsem dala manželu svému, dostal v čas ji, vrh se na tureckého koně, pádil z Říma, a za noc a den dospěl do Pesara.Pesara, kde kůň mu klesl. Na to prohlásili náš rozvod. Sforza, proklínaje, svolil. A brzy potom vytažen byl z řeky náš bratr nejstarší, jenž vévodou byl a rány bodné hlásaly, že spáchán byl zločin na něm... Tenkrát svatý otec se zavřel v komnatě a jídlo odmít, jak žít by nechtěl... jenom pláč byl slyšán... – don Giovanni byl zvláště pýchou jeho – před dveřmi stála řada kardinalů a klepali a prosili, by vyšel – a když pak vyšel, všichni zděsili se: bled, sestárlý a sešlý, zhubenělý, slovíčka neřek, na postel jen padl, 183 a od čtvrtka spal mrtvě do neděle... A když rok smutku přešel, bratr Cesar odhodil s plecí kardinalský purpur, jít touže drahou jinou. Svatý otec jej poslal v slávě k francouzskému králi, kde Cesar stal se vévodou a princem jasného domu... Zatím zasnoubila mě znovu vůle papeže a otce. Princ aragonský vyhlednut byl pro mě a přišel do Říma. Byl mladý, pěkný a trochu nesmělý, jak první jaro. A svatý otec dal mi věnem Nepi a Sermonetu, slavnou svatbu moji dal vystrojit mi v síních Vatikanu... Však bratr náš jej neměl zrovna v lásce, snad překážku v něm viděl plánů svojich. Po roce přepaden byl zakuklenci můj manžel v noci na petrských schodech, byl pobodán, však prchl ještě v palác, kde svátost umírajících mu dána – však síla mládí jeho zvítězila, a v krátkém čase prohlásil nám lékař, že uzdraví se. Vévoda, náš bratr, jej navštívil, však zlobný pohled jeho nám věštil, že se neraduje v nitru, ba, vycházeje z komnaty, řek ostře: 184 Co v poledne se nestalo, to večer se státi může... Krev nám tuhla v žilách, my u manžela byly dnem i nocí i jídla vařily mu, aby chráněn byl před jedem a před nástrahou jinou. A jednou povstal náš pan manžel z lůžka a dívaje se v sady vatikanské vévodu Cesara zřel procházet se, – náš manžel mínil vždycky, že náš bratr bandity ony najal zakuklené – i vzplál v té chvíli pomstychtivým hněvem, strh luk se stěny, namířil a spustil, však šíp se kmitl zvuče Cesarovi kol baretu – a Cesar viděl všecko a zasmál se jen pohrdavým smíchem. A záhy potom vešel v jizbu naši a poručil nám vyjít. Šly jsme v slzách, neb Micheletto s ním byl, pochop jeho... A v noci na to pochovali prince... Já stále plakala, a svatý otec, jenž nerad viděl smutek kolem sebe, mě v Nepi vypověděl. Odjela jsem. A v Nepi bylo truchlivo a teskno... Don Cesar zatím strojil pro mě svatbu, a svatý otec, jenž už ve všem musil 185 s ním souhlasiti, horlivě se staral, bych byla oporou zas plánů jejich. Můj nový ženich dosud je mým pánem a otcem vaším, děti milované... Ach, zdráhali se tenkrát ve Ferraře a jednali a psali sem tam dlouho, jak prodej věci by to byl, ne svatba truchlivé vévodkyně sermonetské. Jedenkrát uveden byl svatým otcem náš messer Cavaleri v Sant Angelo, kde svatý otec truhly otevíral, a ruce obnaživ, bral hrsti šperků a na zem kladl: To dám Lukrezii, a tohle ještě! Znovu v truhlu sahal a znovu lovil: Tohle dám jí také! A všecko vypište to do Ferrary pánovi svému, messer Cavaleri! – A nad to papež desátků se zřekl a k mnohým výhodám dál zavázal se a ještě přidával a slíbil přidat, až povolili... A já toužila jsem, odejít z Říma, rodiny a všeho, co kolem bylo! Jako jaté ptáče ve zlaté kleci já si připadala a přála si, by otevřeli dvířka, 186 bych křídla rozpjala a letla v dálku... Mně bylo trýzní vidět otce svého pod vůlí bratrovou a mukou cítit, že i můj osud je mu hračkou v ruce! Napsali smlouvy, odevzdali dary a průvod připravili. Svatý otec vystrojil ještě slavnost rozloučení.rozloučení, jak nevídaná dosud byla v Římě. A tenkrát sedě na trůně a hledě rozesmán štěstím na výstupy různé, hry veršované, scény jinotajné, jež složeny a přednášeny byly ku poctě naší, vyzval mě a bratra ku tanci. Tančili jsme tanec spolu morescu, Cesar pastýřem byl rovin, já horskou pasačkou, a svatý otec zálibu takou našel v tanci našem, že dlaněmi nám takt dávati ráčil... Vždy rád nás vídal tančívati spolu, neb Cesar vévoda byl nejkrásnějším jak vzrůstem tak i tváří z mužů římských, a mně pak bylo dvaadvacet roků... A když nám na dobrou noc žehnal papež, tu vyznal nám, že nejkrasším dnem jeho byl tento, kdy mě viděl zářit štěstím 187 a krásou a tak připravenu k cestě v dny příští. Tenkrát bylo naposledy, kdy tančila jsem s vévodou svým bratrem. Po novém roce vyjeli jsme z Říma. Nesčetné vozy, stopadesát mezků výbavu vezli. Průvod náš byl skvělý. Na koních jela všechna šlechta římská branami slavnostními. Svatý otec stál na pavlánu Andělského hradu, – jak vždycky stával v časech uplynulých, když vyjíždívala jsem někam z města – a hleděl za mnou žehnaje mi stále... Ach, děti moje, dvacetkrát se měsíc proměnil na to, a můj otec zemřel... Co potom bylo, povím někdy jindy. Francesko, tuším, probudil se vedle. Vy jistě uslyšíte jednou zvěsti o dědu svém... mém otci... kletby lidí a soudy přísné... Ale vzpomeňte si, co matka vaše vyprávěla o něm... Měl rád své děti... A co dělal, dělal jen z lásky k nim. A soudce vševědoucí milostiv bude drahé duši jeho... 188
VE FERRAŘE. Kardinal Ippolito d’Este a Angela Borgia.
Kardinal: Madonno, dar jsem přinesl vám skvělý – vy víte dávno, že můj život celý kol touhy jediné se stále točí a tou je milost vašich sladkých očí – Madonno, dar můj provází řeč prostá, všakť hoden verše messer Ariosta, tož sekretáře mého, jemuž kypí do rýmů něha, kouzla jas a vtipy – dar můj je safír, jemuž rovno není, však obruba mu schází, zasazení, kde vynikl by; jako hvězda, která je vyloupnuta z nebe za večera – já míním ovšem, račte pochopiti, že obrubou by měla řeč má býti... Madonno, vy jste včera prohlásila, že jedněch očí krása jest vám milá – 189 Angela: Že Giulio má krásný zrak, jsem řekla – Kardinal: Nach a sníh v tváři – kterak jste se lekla! Angela: Kam cílíte tou řečí, kardinale? Kardinal: Jen dar chci dát vám. Pranic, pranic dále. A řečí provázím jej neumělou, však času nebylo, bych zdobu skvělou mu zhotovit dal messer Ariostem, tož za vděk vezměte jen pouhým skvostem, safírem bez obruby, zasazení – – Angela: Oh, kardinale, prosím, bez mučení! Kardinal: Madonno krásná, hrdlo rdousíte mi, vy slunce dnů mých na té celé zemi! Angela: Váš pohled zlý mi v hloubi duše vniká jak studená a řezající dýka! Kardinal: Giulio bratr včera odpoledne si na hon vyjel – Madonna zas bledne, 190 jak jméno Giulia jen vysloví se, tož ret můj o něm více nezmíní se a budu mluvit o ferrarském lesu. Je hluboký, pln tajemství a děsu, zná mnoho, ničeho však neprozradí. Jsou doupata v něm vlčí, hnízda hadí, divocí kanci – Madonno má drahá, ten strach váš věru na duši mi sahá a řeč mou dusí – neřeknu už slova – – Angela: Dál, kardinale! Matko Ježíšova! Kardinal: Jen klidna buďte... Tedy o tom lese. V něm člověk velmi snadno odtrhne se od průvodu, když vášní štván jsa, žene zeleným šerem zvíře poraněné. Tu často bandit ze sna probuzený – náš les jest jimi věru přeplněný a lotři tito nikdy nerozliší, zda kupec to, či osoba je vyšší – Angela: Vy chcete říci... Giulia už není – Kardinal: Ne, naopak. On doufá v uzdravení. Jen nehodu měl... pozbyl v lese čeho.. 191 A to je předmětem teď daru mého... Vy pravila jste nadšenýma rtoma, že krásné oči bratr Giulio má... Madonno, mínila jste oči tyto? – – (Podává jí dvě vyloupnuté oči.) Angela: Královno nebes! Ďáble Ippolito!... 192
VEČERNÍ MYŠLENKY MICHELAGNIOLA
BUONARROTTIHO.
Jak příchod slunce jiný, tak já vítám tvé milosrdné stíny, černá noci! Vrak léty rozbitého těla stane v zálivu klidném, a duch vychází si na ostrov jakýs, kde dny minulosti s příběhy svými zachovány leží, kde ovoce všech přání možno požít, jimž jinak nedá nikdy dozrát život... Sen z noci minulé mi ležel v duši dnes celý den (a proto v nečinnosti jsem seděl na lešení na kupoli a k oknům kaple sixtinské se díval), neb zdálo se mi, že tam na znak leže strop maluji (jak před třicíti roky), v líc barva stříká mi a hřbet mě bolí a těžkou hlavou sotva pohnout mohu – tu slyším (jako tenkrát), vržou schody a ťuká hůlka – aha, svatý otec – a byl to. Julius, jenž tolik roků 193 snem věčným dřímá. Jde a pokašlává, nahrben lety, dívá se a dívá a nedočkavě škube bílou bradu – já vím, že něco špičatého řekne a strojím se hned špičku jemu vrátit – a skutečně on: – Kdy už budeš hotov? – – Až budu moci! – odseknu já na ráz. A svatý otec zrud, zdvih hůl a málem byl by už šlehl – já však skočím s kozy a postavím se (div jsem nevzlyk studem) naproti němu: – Takhle svatost tvoje bít může hůlkou svoje kardinaly, já však jí odrostl už hezky dávno a do Florence najdu ještě cestu! – On stojí, vidím, uhodil by nyní s tím větší chutí, ale lepší stránka povahy jeho ozve se, hůl klesne a svatý otec směje se: – Tvé štěstí, že hlava tvá je tvrdší nežli moje. Ty taškáři, víš, že bych zase honil kurýra za kurýrem k milosti tvé a naposled sám, stařec, vypravil se do Florencie pro tvé odpuštění. Nu, maluj dále, milost páně s tebou! – A třesoucí se ruka jeho žehná mě i mou práci – – – v tom jsem náhle procit. 194 Ach, svatý otče, Julie můj velký, já zlými sonety kdys ulevoval jsem zlosti svojí, já jsem litovával, že Dante můj se nedožil dnů tvojich, by uhostil tě v mukách svého Pekla – teď vím, že nutno projít dlouhou cestu a jiným pánům sloužit hořkou službou, bych v konci žití doved cenit tebe! A ocením tě – ale co to platno? Mně nedopřáno ani posloužit ti poslední službou, náhrobek ti zrobit, jenž měl být stejně slávou tvou i mojí! Však když jsem zlost měl, měl jsem k ní i důvod. Tys viděl skizzu, uznale ji schválil, já odjel do Carrary koupit mramor a zatím Bramante, ta zmije podlá, jež znala jenom svého Raffaela, ti syčela v sluch, že si nemá strojit náhrobek člověk, jenž chce ještě žíti. Tak odkládals, jak měl bys žíti věky, a zemřel jsi a z náhrobku mně vzrostla pro celý život trapná tragedie. Já smýkán hlupci byl a žral se zlostí, oh, svatý otče, první čtyři akty já prožil na dno – pátý, zlomek všeho, 195 je přilepen u Petra di Vincoli na tmavou stěnu, a tvým hrobem není. Zbyl Mojžíš, vůdce lidu, sluha boží, jenž zodpověden za svůj národ nebi, s bolestným hněvem na hřích jeho patří – kdo tuší však jen, co to krve stálo a z jakých trýzní hněv ten vyrůst musil? A není vlastně tragedií všecko, co duši mojí bylo kdysi draho? Ten svatý prior z kláštera San Marco, Savonarola, shořel na hranici, on, prorok Kristův, z jehož rtů šel oheň a jehož duše byla studnou víry, ten upálen by takým Alexandrem! A kdyby člověk věřil, že lze stihnout rozumem prostým prozřetelnost boží, pak musil odhodit by víru v Boha, že bytostí je nejvýš spravedlivou... Mou rodnou Florencii střísnil krví vrah medicejský. Španělé a Němci rdousili volnost naši. Ó můj Dante, já stejně s tebou mohu vyznati se, že volnost její životem jsem hájil a na zdech jejích trval do posledka – 196 a všecko marně... Onehdy mi vzkázal Cosimo – vévoda, jak zve se nyní – bych zase navrátil se v rodné město, že s poctou přivítá mě, jež mi sluší. Cellini, dareba, to vyřizoval. Co našel bych teď vlastně ve Florenci? A tak jsem ptal se Benvenuta pouze: – A vy, vy jste tam nyní spokojeni? – Slovíčka, taškář, nedal odpovědi, jen usmíval se. V tom snad štěstí lidské a klidný život, oblíbenost v světě: být spokojen, ať věci utváří se tak nebo onak, a když nespokojen, tož pěkně v nitru, na venek mít úsměv a jíti s množstvím; jen ne hlavu svoji a v hlavě té ne myšlenky mít svoje a netoužit jít cestou nešlapanou... Že Vittoria Colonna je mrtva, lze děkovati jenom lásce boží. Já políbil tu svadlou ruku tenkrát a v dílnu dopotácel se a plakal, vždyť nejlepšího přítele jsem pozbyl, jenž krasší ovoce mých dnů bral se mnou a květy dnů svých dávaje mé duši, jí smysl žití v hodinách zlých dával. 197 A potom slyším, jakým vlastně štěstím smrt byla pro ni: Svatá inkvisice před soud svůj pohnat ji si usmyslila pro nevěru a rouhání se Bohu, ji, duši nejčistší a nejzbožnější! Mně hořkým cukrem sladí osud žití... A čím mě ještě překvapiti hodlá? Raffael s Bramantem, svým čistým strýcem, mi otrávili celou řadu roků, těch roků, když jsem cítil, že má síla mi takřka duši láme. Vybila se v neplodné zlosti, máloplodném hněvu a v dílech, která ukázkou jsou jenom, co býti mohlo... Uvažuji chladně: ten Raffael, jenž nemá jedné barvy a jedné figury, již moh by nazvat vlastnictvím duše své a ruky svojí. Buď vzal je někde nebo dal je zrobit svých žáků rukou. Hladký byl jak úhoř a usmívat se doved jako panna, jež panenství se dávno zbyla – a to se líbilo. To tlustý Leo rád viděl, a když papež hlavou kývne, Te deum arci pějí kardinali. I Sibylly mé odkoukl a převzal, 198 a hloupost lidská kývala mu hlavou a mínila, že takhle je měl provést Buonarrotti. Jak Řím tonul v slzách, když zženštilý ten frejíř, který dával Madonnám podobu svých běhen, svou prostopášnost životem svým splatil!... Můj věčný Bože, já tak pozoroval svět, lidi, papeže i kardinaly, a viděl, jak se víc a více hřeší na svatou prolitou krev syna tvého – a když jsem Poslední soud malovat měl, já chtěl to říci. Ukázal jsem hrůzu i tresty vin i místa zatracení, jak mně je ukázal můj světlý Dante, a Savonarola, již spatřili je očima duše. Pověděl jsem štětcem, že na soudě tom není odpuštění. Můj Kristus tak je hněviv a pln zlosti, že sama matka jeho zděšena je a s bázní vyhýbá se zrakům jeho – a teď? Hle, ondy vyprávěl mi kdosi, proč papež Pavel ostýchal se jíti v sixtinskou kapli. Prý ho urážela ta nahá těla na Posledním soudu! Já vím, to lupič Aretino spletl, jenž na světě dá pokoj pouze Bohu, 199 neb ví, že z něho groše nevynutí ni hrozbou svou, ni pustým pochlebnictvím. Já kresby neposlal mu, proto našel na Posledním mém soudu nahá těla, nevěru pustou, rouhání se Bohu. Najednou dá mi vzkázat svatý otec, ten Caraffa, jenž tak rozumí malbě jak já as ševcovině, že je nutno, buď stlouci Poslední soud se stěn kaple, neb valně upraviti. Vzkázal jsem mu, že maličkost to, že mu vroucně přeji, by doved změnit svět a lidi; malby že lehounce lze změnit. Změnil a zlepšil prý už. Volterru tam poslal, jenž z lásky křesťanské prý přikryl nahé, dal dobrou sukni svaté Kateřině, a hlavu světce Blažeje, jenž před tím na tělo svaté Kateřiny zíral, otočil k nebi... Nevkročím v tu kapli, co živ už budu. Však on, svatý otec, rád by se mne už také nějak zbavil, jen kdyby kupole nad svatým Petrem hotova byla... Bolestí je život, jíž nikdo nerozumí. Vykřiknu-li 200 svým způsobem, ten výkřik je vždy zlomen, a nikdo neposlouchá... Stál jsem kdysi na Aventinu, když tam vykopali z hlubiny země mramorovou sochu. To Afrodita byla. Slunná krása a radost života z těch tvarů dýše po bůh ví kolika už dlouhých věcích. Já byl jak opit těmi liniemi a nesmrtelnou formou oněch svalů, a toužil jsem a chtěl jsem napodobit – však marně. Prokletí, jež nad vším žitím Bůh v ráji vyřkl, leží na mé duši. V bolesti rodí, a co z ní se zrodí, hřích dědičný a bolest v čele nese. Neb hříchem život jest a úděl žití jsou muka stálá. Branou z této bídy je pouze smrt – však té se člověk děsí jen proto, že je v stálé nejistotě stran soudu přísnosti a výše trestu. Tak bídou žít je, bídou jest i umřít. Však ten, jenž stvořil onu Afroditu neznámý pohan, jistě viděl slunce dnů svojich cestou, v duši zář měl jeho a ti, kdož zřeli na taková díla, 201 dojista šťastněji svůj život žili než my, jimž z duší se jen bolest rodí... Za Vatikanem zhasíná i purpur, v němž uložilo umdlené se slunce. V něj smutně ční mé lešení, zkad roste mé dílo poslední. Bude kupole ta zas výkřikem, jejž někdo náhle zlomí, jak bylo dosud při všech pracích mojich?... Chtěl bych, by Julius zas v sny mé přišel, jak v prošlé noci... Nebo chtěl bych cítit to slunce, které svítívalo tenkrát, když Afroditu onu pohan tesal... Alespoň ve snu takovou mít chvilku v zmučené duši... A ty, věčný Bože, jenž víš, jak těžkým břemenem můj život, rač náhradu dát duši mé, až projde tou brankou obávanou, jež se zove života koncem... 202
BIANKA CAPELLO,CAPELLO.
O svátku Panny po veliké mši lid florencký se z dómu vyvalil a rozlil prostorem se náměstí, kde sladké světlo slunce leželo. Ctných cechů přední seskupili se do kroužků k rozšafnému hovoru, co mládež zatím, samý žert a smích, piazzou plula jako rybičky po osluněné říční písčině. Sochaři mladí, kteří kroužili kol Battisteria, by za hovoru pohledem aspoň mohli poklonit se umným reliefům na dveřích, vrazili cestou na malířů sbor; i ti i oni sňali barety a kloníce se zastavili se a ruce dávali si k stisknutí, a sochař Gino tak je oslovil: – Fortuna vede Vaše Milosti 203 na dráhu naši. Důležitá věc předmětem byla našich hovorů, i dovolíme si ji povědět a vyslechnout váš o ní vzácný soud: Je slušno, by náš jasný vévoda Bianky krásu stále zavíral před zraky florentinských občanů? Jest nečistý náš pohled nebo co? Či ujíst mu jí možno očima? Hle, španělský král poslal jí svůj pozdrav, a velká rada slavných Benátek ji pro tu krásu dala prohlásit za dceru světce Marka – slušno-li, by na dále náš jasný vévoda jen našim očím div ten přírody lakomě skrýval? Jsme snad pohani, psi turečtí? – – Ba, messer Gino, tak – mu odpovídal malíř Cencini, – i našim myšlenkám jste výraz dal a formu správnou. Byl též Medici, jenž milenku měl, krásnou Simonettu, a malovali ji jak Venuši jen v nahé kráse. Časy mění se, je zřejmo. Naši otci byli kdys 204 těm Medicejským spoluobčany, dnes cítíme, že poddanými jsme. Madonna ta prý krásou rovná se nejlepším řeckým sochám z mramoru, však kam pak my! – Vždyť krása taková jen jedněm očím vyhrazena jest, jež jedině ji cenit dovedou. – – Ba, urážka je v takém jednání! – vzkřik jiný z umělců. – A hanba nám, že urážet se takto necháme! – zas jiný dodal. Zatím lidstva tlum se kol nich skupil, pilně naslouchal a v souhlas pokyvoval hlavama. – A proto dím – řek messer Cencini – my rovnou odtud pojďme k paláci a požádejme jeho Excellencí, by ukázal nám monnu Bianku! – – A nahou! – zvolal Gino. – Ano, nahou! – to znělo ihned echem sochařů. 205 – Chcem vidět řeckou sochu živoucí! – – Ba nahou! – – Nahou! – A ten výkřik šel náměstím celým jako kruhy vod, když rozvíří je kámen vhozený. A v čele sochaře a malíře šel zástup ulicemi, stále rost jak roste během jarní bystřina a hlučel, vyrážeje touhu svou a hrozby, kletby. – Ano, nahou! Nahou! – – Ostatně sama monna Bianka náš pohled snese. Neníť poprvé, co tak se v světle slunce objeví. Tu historku já Vaším Milostem chci vypovědít a mám přesný pramen. Bydlila tenkrát monna Bianka na piazze San Marco. Její muž, Bonaventuri, přivedl ji sem z Benátek mocných, kde se poznali a svátost stavu manželského vzali přes odpor otcův. Ale náhlá láska 206 jest jako mladé víno: omámí a duši rozveselí divoce, však potom mrzutost se dostaví, a kalné myšlenky si vyvolí za hnízdo hlavu. Monna Bianka z domova prchla, messer Pietro též pranic nezval tady statkem svým, a monně Biance se chtělo žít v radostech světa. Často stávala v své nahé kráse před svým zrcadlem a zrcadlo jí povídalo vždy, že mládí s krásou výnosnější jsou, než všecky cnosti tiché, šedivé. A tak šel jednou mladý vévoda po náměstí San Marco. Vracel se z obvyklé svojí ranní vyjíždky. Stár dvacet roků, díval zvědavě se do oken po sladkých tajemstvích. Tu v jednom záclona se rozevřela a bílá ruka vysunula se s kyticí květů, květy shodila v prach ulice a vonná prška jejich zlákala oči syna vévodova k zácloně vzhůru: stála nahá tam, a halila se v čínské hedvábí, 207 jako by právě z lázně vystoupla – než zjevení to trvalo jen mžik, jen co by srdce mohlo rozpálit a zmizelo – a rozpálilo srdce a monna Bianka od toho rána vládkyní byla syna vévodova. – – A tak ji také chceme viděti! – – A chceme-li, pak musí se tak stát! – – Lid florencký přec často ukázal, že zuby má a kousat dovede! – – Tak! Nahou! Nahou! Monna Bianka i muže potom dala zavraždit, by nedělil se s nikým vévoda! – – Tím spíš se s námi musí podělit, a jenom spatřit chcem ji bez šatů! – Tak došli bouřně k Ponte Vecchio, zlatníci na něm s plachou obavou zavřeli brány, zástup valil se po mostě s řevem a rost stále víc. A na náměstí před palácem Pitti se vylil proud ten v rušné jezero, 208 na hlavě hlava. Křičeli a řvali, tasili bodla, k oknům mávali ocelí modrou: – Nahou chcem ji vidět! Nám nahou ukaž monnu Bianku! – A mluvčí z malířů a sochařů šli do paláce. Ještě bouřněji lid venku hlučel, by dal slovům jejich patřičný důraz. Posli vrátili se: – Laskavě ráčil pán náš vyslechnout, co přáním lidu. Slíbil blahosklonně, že v malé chvíli monna Bianka se na terase v podstatě své krásy občanstvu florenckému objeví. – Zavládlo ticho. Bylo slyšeti šumění Arna. Zvony hlásíce čas polední se dumně rozzvučely. A steré zraky byly upřeny k terase vzhůru. Nikdo nevydych. Zaskříply dvéře. Herold vystupuje. Stříbrnou polnici si sází ke rtům a troubí. Skončil. 209 Za ním zjevuje se teď bílá kostra. Truchlá lidská kostra ve zlatém slunci stojí na terase. A herold volá hlasem hrobovým: – Hle, nahé krásy obraz poslední! Toť monna Bianka za řadu let, div přírody dnes! Toť jste všichni vy, kdož hladoví jste na ni popatřit! – Mlčení bylo. Slovo nepadlo. Jezero na piazze rozstříklo se v postavy lidské se skloněnou hlavou, jež ztrácely se kroky rychlými do úzkých ulic. Pusto bylo potom a ticho na ten svátek ve Florenci... 210
VITTORIA ACCORAMBONI. (1581)
„Ty půjdeš, Francesco?“ ptá udiveně a s vyčítavou obavou se matka. „Madonno, nutno. Bratr Vittorie zve naléhavě.“ „Francesco můj, rci mi, jsi při rozumu? K půlnoci už táhne, na Monte Cavallo chceš v této době, a víš, že lupiči a hrdlořezi se hemží Římem. Rota Orsiniho, čistého vévody to Bracianského –“ a kosmo hledla při tom k Vittorii. A krásná Vittorie zadívala se modrým pohledem svým na manžela a řekla pevně: „Jděte, messer, prosím. Můj bratr nežádal by bez příčiny v tak nezvyklý čas o rozmluvu s vámi.“ 211 „Francesco!“ zavzlykla už jenom matka. Francesco kord si připjal, v plášť se halí a volá sluhu. Noc je hvězdná, tichá, pochodeň sluhy hází rudé světlo po spících domech, kroky rozléhají se hluše do němoty pustých ulic. Jdou chvíli. Náhle několik ran třesklo, Francesco klesl. Pochodní mrsk sluha a běže nazpět „Vražda! Vražda!“ volá. Dům rozbouřil se nářkem, křikem, stony. Pochodně víří. Vrátili se s tělem již vychladlým. Máť padla přes ně těžce a chroptíc stená. Sluzi pobíhají a mluví, křičí, nikdo neposlouchá a nikdo nerozumí. Vittorie usedá k stolu a Lamento skládá na nenadálý konec muže svého. Vybírá slova s poetickou barvou a rýmy shání, neboť žal ten píše v tercinách, jejichž verše jsou jak kroky, jimiž se kráčí při pohřební hudbě. 212 Do rána píše krásná Vittorie. A když svit prvý padá v okna jizby, Lamento dokončené ležet nechá, plášť bere spěšně, zrakem nezavadí o mrtvolu a ženskou hlavu šedou, jež bezevládně na prsou jí leží, a z domu pílí. Jako by jí byla vteřinka každá, spěchem vyšetřená, nad všecko dražší, zrychluje svou chůzi a v posled běží ranním tichem ulic jak o závod by. Běží zjista drahou už dávno známou. V palác Orsiniho, jenž vévodou se Bracianským zove. 213
TORQUATO TASSO. V dubnu 1595.
Dlí pod zeleným dubem Janikulu a u nohou mu leží Roma celá v jásavých blescích bělavého slunce. Jak moře leží lomených vln spousta a kupole a věže z něho trčí jak stožáry a vzduté plachty lodí, a moře to se vlní v nedohledno, v dál nekonečnou – a kdo vyšel z něho, ví hořce, co vše odhodit se musí a dravým vlnám jeho dáti v oběť, než vynese své holé živobytí na pevnou výspu... Strhaným svým zrakem zří v nehybné ty vlny: takto stojí zde v Římě, takto ve Ferraře dálné, tak v Turině, tak v Mantově a všude, vždy nenasytné, dravé nevrátivé... Plul jimi a vše na té plavbě pohřbil. 214 I naděje i radost ze života i schopnost cítit bolest, trpět rány. Má v nitru prázdno... Kapitol je tamo kde čelo jeho má být ověnčeno básnickým laurem... Lhostejno. A pozdě... Před lety byl by jásal... Byl by sklonil tu ověnčenou hlavu s odevzdáním k malinké nožce... políbil lem šatů a cítil modrý pohled na své skráni – ó Lukrezia!... Pozdě, všecko pozdě... Vzdych: Lukrezia – tiše, snad jen zvykem, jen jak když zašumí si hluchý vítr, letící po zelených vlnách moře... 215
CARAVAGGIO. (1609.)
Nic. Zcela zdarma. Ani scudo nechci. Ten obraz – dar můj. Pověste jej v chrámě by moh být viděn. Světlo s levé strany. Ty vidíš, otče: Svatý Bartoloměj přivázán k sloupu – zlostní Armenové mu řemeny drou ze zad – svatý trpí, hleď v oči mu a svaly kolem retů – jak, napadá ti? Ano, toť tvář moje, mou podobu má svatý Bartoloměj a jeho muka jsou teď muka moje, já trpím – ale zaslouženě, otče... Ten příběh povím tobě, abys doved ocenit obraz, modlitbou pak svojí vzpomínal časem bědné mojí duše. Měl přítele jsem, Carlo, malíř dobrý, hoch nejlepší, krev svou bych byl dal za něj a přec jsem shasil světlo žití jeho. A takhle, otče: Kardinal del Monte, můj příznivec a štětce mého ctitel, 216 mě doporučil slovy nadšenými svatému otci. Práci dal mi papež a já jsem Carla přizval ku pomoci. V Sixtinské kapli na Posledním Soudu my pracovali. Místy barvy zašly a olouply se. Svatý otec přál si, by ruce naše po stopách šly ruky velkého Michel Agniola. Víš, otče, že Michel Agniolovi není rovna v malířském světě. Mazalové, hlupci, jež nevzal by na roztírače barev. Já věděl tedy, jaká čest to pro mě. Však na křtu dáno mi též jméno jeho, jsem Michel Agniolo, a věřím, otče, na zvláštní znamení a předurčení. Stál tedy Carlo se mnou na lešení, já vzduch a postavy, on obnovoval zem, vodu, peklo. V několika týdnech my byli hotovi: Tu vidím: Carlo se podpisuje v rohu na obraze – své jméno v práci velikého mistra, božského Agniola. A vztek mě chytil, zrak zatměl se mi a já srazil Carla jedinou ranou. S lešení se sřítil. Já nedbal toho. Napřed přemaloval jsem jeho zločin. Potom teprv slezl 217 a vidím, že je mrtev. Prch jsem z kaple a z Říma vůbec. Dlouho bloudil světem a mnoho zkusil. Urážky i hany jak přízně, slávy. Teď jsem v Neapoli a musil malovat jsem tenhle obraz, bych svědomí si trochu ukonejšil. Ten přijmi, otče. Jsou to moje muka. A zasloužím je. Carlo byl můj přítel, já rád jej měl – a mnou byl zbaven žití. A proto trpím a chci dále trpět, i když mně nebude víc na té zemi. Mám předtuchu... Na Maltě, otče, ondy já nepříjemnost s rytíři měl řádu, – to s druhy svými, maltézský jsem rytíř – já probod jednoho z nich. Vím, že pomstu mi přisáhli. A že zde, v Neapoli, mě stopují... Vem tedy obraz, otče, věc dobrá je to, klášter pyšen bude na dílo toto, v modlitbách pak s bratry vzpomeňte časem hříšné duše mojí. 218
VERONICA CYBÒ.
– a byl by div, kdybyste nezahledli – vy zahledli jste madonnu tu štíhlou s tím leskem studeného kovu v očích dnes v chrámu Páně? Není klášternicí, ač klášter zbožných mnišek dobu valnou za přístav slouží zmítanému žití. Toť Veronica Cybò, manželka kdys jasného Salviati-Giuliano, a v klášteře dlí od onoho rána, kdy svému manželi a vévodovi, jasnému Salviati-Giuliano, jak zvyklá byla, po komorné svojí koš s prádlem čistým pánu k převléknutí a – že byl právě Nový Rok – i přání a ranní pozdravení posílala. – Jak, příhoda ta že vám známa není? – Oh, rozvířila celou Florencii, kde stala se, a jako kruhy vody, již kámen zvířil, rozechvěla všechno, 219 kam plynula – a možno klidně říci, že města není v celé Italii, jež krvavá ta pověst nezvlnila. Však co vím, povím hezky od začátku. Dvé krasších lidí Florenc neviděla nad dva ty mocné o dni jejich sňatku. Vévoda vysok, ušlechtilých lící a pohledu, jenž o vzácnosti rodu a vysokého postavení svědčil, a madonna v svém brokátě a skvostech šla vedle něho výškou rovna jemu široká v hrudi, lesklých plavých vlasů jak božstvo luzné, hrdé, nedostupné – my udívat se mohli tenkrát na ně. A přece záhy proslechlo se městem, že vévoda zvlášť nijak bedliv není věrností svému manželskému loži. Byl kupec tehdy starý blíže mostu. Cagnacci jménem, vdovec, který vstoupil v manželství nové s jistou Caterinou. Já znal ji, drobná v postavičce, lících, rolnička smíchu. A ta Caterina jak uďála by velmožnému pánu 220 pohledem prvním rozesmátých očí: jen spatřil ji, už jakby pozbyl smyslů, ničeho neviděl než Caterinu, o ničem vědět nechtěl nežli o ní, a Caterina, jenom Caterina. A Caterina měla dobré oči a dobře slyšela – a byla smíšek a žena mrzutého starce kupce... Tak scházeli se. Zprvu zřídka, tajně a potom veřejně i okázale, ba, Caterina šperky chlubila se, jež vévoda jí dával v sladkých chvilkách. Madonna vévodkyně dozajista slyšela o všem, ale celé město přísahat mohlo, že přec neslyšela. Nebylo změny v hrdých jejích lících, nic nehnulo se v kovových těch očích, když jela ulicí v svém pyšném voze, jenž růžovým svým sametem se zdál být jak stvořen za podušku krásy její, za podušku, kam nikdy neopřela ramena bílá, natož ovšem hlavu – jakoby císařovnou Němců byla, 221 seděla zpříma, nad vše povýšená, kdo spatřil ji, moh jedině se divit, že koruna se neleskne z těch vlasů. A snad by bylo mnoho vody prošlo řečištěm Arna, mnoho němých hodin odletlo nesouc příhody a sběhy osudů lidských tiše do Věčnosti, kdyby se nebyl naskytl pád tento: V den sylvestrovský jela vévodkyně v dóm na pobožnost. Manžel její přised a zdálo se, že provázet ji hodlá. Však zastavit dal u starého mostu a z vozu vystoup, beze studu vešel před zrakem jejím jako na potupu v dům milenky své, ženy Cagnacciho. A od těch, kteří byli toho svědky, jsem pozděj slyšel, že se vévodkyně v té chvíli zachvěla, a její oči že čirým úžasem se rozevřely. Byl v službách vévodových bravo spustlý, muž všeho schopný, ba, syn Cagnacciho z prvého sňatku. Toho zavolala madonna vévodkyně večer k sobě a mluvila s ním. 222 A jak jsem již řekl: o Novém Roce ráno pozdravila madonna vévodkyně pána svého, po dívce komorné mu posílajíc koš s čistým prádlem. Místo prádla našel vévoda v koši hlavu Cateriny, tu drobnou hlavu. Byla usečena. A od té chvíle tedy vévodkyně dlí v klášteře. A nikdy nespatřila už pána svého, dům svůj, město Florenc. Syn Cagnacciho lapen byl a souzen a právem útrpným mu vynuceno doznání vraždy. Pověšen byl potom a po tři týdny visel na výstrahu a za trest svého odporného činu. 223 OBSAH
Strana Giotto7 Vergil v klášteře10 Dante návštěvou u Giotta15 Z ulice22 Legenda odlehlé vísky23 U kašny na Menším Staroměstském rynku26 Jan XXII. v Avignoně29 Orcagna33 Votivní obraz41 Don Juan44 Veselá příhoda v klášteře Oberndorfském48 Erb51 Náhrobek Baldassara Cossy v baptisteriu ve Florencii53 Fra Lippo Lippi55 Legenda o čistém panici63 Fra Angelico před papežem Mikulášem V.66 Francesco Sforza72 Papež Mikuláš V.73 C. Crivelli: Zvěstování Panny Marie79 Rodiště basníkovo81 Donatello83 Messer Lorenzo il Magnifico89 List bratra Martina G. Savonarolovi90 V Perugii r. 149596 Sandro Botticelli99 Florenčan106
225 U Novary v červnu 1513108 Lionardo da Vinci110 Benátčan116 Socha Afrodity119 Papež Julius II.120 Eheu, fugaces, Posthume135 Raffael129 Sv. Sebastian139 Leo X.137 U Pavie 24. února 1525147 Romance o třech rytířích a jejich lavičce150 Andrea del Sarto153 Pasquino na smrt papeže Hadriana VI.161 Clemens Vll. provdává Catarinu di Medici do Francie162 Lukrezia Borgia176 Ve Ferraře189 Večerní myšlenky Michelagniola Buonarrotiho193 Bianka Capello203 Vittoria Accoramboni211 Torquato Tasso214 Caravaggio216 Veronica Cybò219
E: tb; 2004 226
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(Nákladem F. Šimáčka - Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: (1.(

Počet stran: 223

Věnování: Dubský, Gustav
(Příteli G. Dubskému.)