VITTORIA ACCORAMBONI.

VITTORIA ACCORAMBONI. (1581)
„Ty půjdeš, Francesco?“ ptá udiveně a s vyčítavou obavou se matka. „Madonno, nutno. Bratr Vittorie zve naléhavě.“ „Francesco můj, rci mi, jsi při rozumu? K půlnoci už táhne, na Monte Cavallo chceš v této době, a víš, že lupiči a hrdlořezi se hemží Římem. Rota Orsiniho, čistého vévody to Bracianského –“ a kosmo hledla při tom k Vittorii. A krásná Vittorie zadívala se modrým pohledem svým na manžela a řekla pevně: „Jděte, messer, prosím. Můj bratr nežádal by bez příčiny v tak nezvyklý čas o rozmluvu s vámi.“ 211 „Francesco!“ zavzlykla už jenom matka. Francesco kord si připjal, v plášť se halí a volá sluhu. Noc je hvězdná, tichá, pochodeň sluhy hází rudé světlo po spících domech, kroky rozléhají se hluše do němoty pustých ulic. Jdou chvíli. Náhle několik ran třesklo, Francesco klesl. Pochodní mrsk sluha a běže nazpět „Vražda! Vražda!“ volá. Dům rozbouřil se nářkem, křikem, stony. Pochodně víří. Vrátili se s tělem již vychladlým. Máť padla přes ně těžce a chroptíc stená. Sluzi pobíhají a mluví, křičí, nikdo neposlouchá a nikdo nerozumí. Vittorie usedá k stolu a Lamento skládá na nenadálý konec muže svého. Vybírá slova s poetickou barvou a rýmy shání, neboť žal ten píše v tercinách, jejichž verše jsou jak kroky, jimiž se kráčí při pohřební hudbě. 212 Do rána píše krásná Vittorie. A když svit prvý padá v okna jizby, Lamento dokončené ležet nechá, plášť bere spěšně, zrakem nezavadí o mrtvolu a ženskou hlavu šedou, jež bezevládně na prsou jí leží, a z domu pílí. Jako by jí byla vteřinka každá, spěchem vyšetřená, nad všecko dražší, zrychluje svou chůzi a v posled běží ranním tichem ulic jak o závod by. Běží zjista drahou už dávno známou. V palác Orsiniho, jenž vévodou se Bracianským zove. 213