VITTORIA ACCORAMBONI.
(1581)
„Ty půjdeš, Francesco?“ ptá udiveně
a s vyčítavou obavou se matka.
„Madonno, nutno. Bratr Vittorie
zve naléhavě.“
„Francesco můj, rci mi,
jsi při rozumu? K půlnoci už táhne,
na Monte Cavallo chceš v této době,
a víš, že lupiči a hrdlořezi
se hemží Římem. Rota Orsiniho,
čistého vévody to Bracianského –“
a kosmo hledla při tom k Vittorii.
A krásná Vittorie zadívala
se modrým pohledem svým na manžela
a řekla pevně: „Jděte, messer, prosím.
Můj bratr nežádal by bez příčiny
v tak nezvyklý čas o rozmluvu s vámi.“
211
„Francesco!“ zavzlykla už jenom matka.
Francesco kord si připjal, v plášť se halí
a volá sluhu.
Noc je hvězdná, tichá,
pochodeň sluhy hází rudé světlo
po spících domech, kroky rozléhají
se hluše do němoty pustých ulic.
Jdou chvíli. Náhle několik ran třesklo,
Francesco klesl. Pochodní mrsk sluha
a běže nazpět „Vražda! Vražda!“ volá.
Dům rozbouřil se nářkem, křikem, stony.
Pochodně víří.
Vrátili se s tělem
již vychladlým. Máť padla přes ně těžce
a chroptíc stená. Sluzi pobíhají
a mluví, křičí, nikdo neposlouchá
a nikdo nerozumí.
Vittorie
usedá k stolu a Lamento skládá
na nenadálý konec muže svého.
Vybírá slova s poetickou barvou
a rýmy shání, neboť žal ten píše
v tercinách, jejichž verše jsou jak kroky,
jimiž se kráčí při pohřební hudbě.
212
Do rána píše krásná Vittorie.
A když svit prvý padá v okna jizby,
Lamento dokončené ležet nechá,
plášť bere spěšně, zrakem nezavadí
o mrtvolu a ženskou hlavu šedou,
jež bezevládně na prsou jí leží,
a z domu pílí. Jako by jí byla
vteřinka každá, spěchem vyšetřená,
nad všecko dražší, zrychluje svou chůzi
a v posled běží ranním tichem ulic
jak o závod by. Běží zjista drahou
už dávno známou. V palác Orsiniho,
jenž vévodou se Bracianským zove.
213