DANTE NÁVŠTĚVOU U GIOTTA.

DANTE NÁVŠTĚVOU U GIOTTA. L. Quisovi.
Můj Giotto, chápu, že jdeš změnou času vždy nezměněn. Jdeš s rovnováhou v duši a libou veselostí v moudrých očích, žert na rtech v každé chvíli připravený, jenž k obraně je štítem nejjistějším a útoče vždy vyhrá, aniž ranil. Teď barvu kladeš k barvě – a hle, vstává na stěně výjev: Ježíš děcko stojí v tesařské jizbě, rozpjaté má ruce, což znamením, že božská slova plynou z rtů jeho sladkých; svatá Panna sklání se v šťastné pokoře, že pod svým srdcem nosila syna, jenž je Bohem jejím, co svatý Josef z podálí se dívá a zarmoucenou tvář má – nelze ztlumit, mu hrdost muže, a on ví, že nebyl tenkráte otcem děcka ženy svojí... 15 Můj Giotto, zastínil jsi všechny mistry, jež Italie měla, a je jisto, že nikdo nikdy nedostihne tebe v umění tomto. Ty to víš, můj Giotto, a Italie ví to. Prou se města o čest tvé přítomnosti, zahrnují tě žádostmi o díla, jež jsou pýchou a skvostem největším té které obce. I Florencie naše s touhou čeká, kdy vrátíš se k ní – a ty navrátíš se, kdy tobě libo... a kdy tobě libo odcházíš od ní, jak muž tvrdý v lásce, jemuž se marně na šíj dívka věsí a v bílých pažích poutajíc mu hrdlo a v zrak mu hledíc jako ve svůj osud pobytu den chce vyžebronit na něm, hodinku potom, okamžik pak v posled. Ty šťastný, neznáš, co to značí stoupat po cizích schodech jako nuzný psanec, u cizích krbů hřáti bědné ruce, ty ruce k nečinnosti odsouzené! A jako bludný motýl létat po tmě italskou zemí, při tom vidět v dálce zářící světlo rodné Florencie a toužit po něm celou duší svojí 16 a vědět, že to hranice jest oheň, již Florencie má mi přisoudila, a rozsudek že stále ještě trvá! Ach, Giotto, peklem muk jsem prošel v žití a peklo touhy v duše nitru nesu! V dnech prvních, když jsem učiti se začal chléb vyhnanství jíst pod cizími krovy, tu toužíval jsem v teskném rozželení šum Arna slyšet, chodit ulicemi, kde každý kámen vypravuje něco z let mého dětství, pomníkem jsa živým dob uplynulých – – – tu jsem toužívával jen jednou moci po onom jít mostě, kde ji jsem prvně spatřil, jež se zvala zde Beatricí, nyní v rajských nivách andělů sestrou – – po horách jsem toužil, jichž boky šedých oliv lesy kryjí, a v jejichž klínu rodiště mé leží – – k večerům, Giotto, kdy se navracívá pták v hnízdo svoje, bývala ta touha tak břitká, dravá, že mi slzy hnala do očí vyhlížením unavených... Když potom práce moje přinutila lid na ulicích ukazovat prstem 17 si na mě, jenž tu v myšlenkách šel kolem, a říkat: Hle, toť ten, jenž viděl peklo – tu nová touha přibyla k mým touhám. Po věnci slávy dychtil jsem, jejž vsadil bych na své skráně v rodné Florencii v San Giovanni nad onou křtitelnicí, kde křtěn jsem byl kdys – chtěl jsem pýchou její být nesmrtelnou, jak jsi ty, můj Giotto. A zatím slýchal jsem, jak u nás slaví tlachaly pusté, a má touha zhořkla jak láska k ženě, o níž přijde důkaz, že nevěstkou se stala a svým ohněm jak mudrce tak blázna obdařuje... Mé sonety a kanzony si zpívá teď kovář při nečisté práci svojí a mezkář, který zvíře poháněje zvuk rýmů mojich ranou doprovází – a oba upravují verše moje, kde mní, že chybil jsem či opomenul – a to je, Giotto, básnická má sláva, toť vše, co zbylo z hrdého snu toho!... A potom, Giotto, přišla touha třetí: Loď italské své vlasti chtěl bych řídit 18 a vím, že její pouť by byla slavná a čestná, neboť zrak můj jasně vidí a pevná ruka by mi neumdlela... V dnech, kdy co psanec bloudím z místa k místu a v noci, sen kdy míjí víčka moje, já proudy časů prohlížím a zkoumám úskalí jejich, mělčiny i víry, zvyklosti větrů, hloub, kde v bezpečnosti lze rozpnout plachty, stanoviště stálic, k nimž kormidelník upírá zrak v noci – tak určím plavby směr i cíle její. Na lodi této stál by kapitánem zas imperator jako za dnů dávných nejvyšší soudce, Bohu zodpovědný, a dědic staré velké slávy římské, jež byla právem, přírodou i nebem poslána na svět – – Giotto, rci, zda chápeš to hoře duše mojí? Míti v hlavě sen o spasení celé vlasti svojí a ve vlasti té nemít kouska země, kam položit bych směl tu hlavu svoji!... Já smát se odvyk, mám jen úsměv jeden, jen časem, a ten mému žití platí. 19 Tím usmívám se, když si připomenu, že báseň napsal jsem, jež slove Peklo, kde jako soudce soudců roztřídil jsem zločiny lidstva, obmyslil je tresty a mocné světa, papeže i krále, císaře, knížata i kardinaly, biskupy církve, vládce měst a hradů usoudil k pokutám, jež nepomíjí, – děs duše mé byl dechem básně mojí a láska moje s nenávistí mojí váhami byly, kde jsem vážil všecko, a vážka nenávisti mé šla v Peklo, jak vážka lásky k Ráji nyní stoupá, tím Rájem, Giotto, zakončím svou báseň – tož proto usmívám se, když to všecko jde duší mojí, že já, soudce světa, pán nad pány a tvrdý nad tvrdými, sil tolik v skutečnosti ani nemám, bych rozdrtit moh jedno z oněch zvířat, jež rozervala Italii moji a nyní s podílem svým v koutku sedí, krev ssaje z něho, maso rve a žere – já nemohu je zahnat, vzít jim kořist, ba, Giotto, ještě nad to: já k nim stoupám, k těm tyranům, a blahořečit musím, že u krbu mi přejí koutek časem, 20 kde znavené mé nohy odpočinou. To je můj úsměv... Až zas jednou, Giotto, se vrátíš v Florencii, pozdrav vlídně pahorky šedé, v jejichž klínu leží ulice hlučné, kudy mladost moje se proháněla, pozdrav vody Arna i Ponte Vecchio. Vím, zas ti vletne na šíji Florencie jako žena, jež dočkala se milce nedbalého – já miloval ji láskou beznadějnou, vstup zakázala mi... Vím, zemru v dálce pod cizím nebem – snad se rozpomene na lásku mou, ba, snad i pýchou její já budu potom – – vyřiď jí však, Giotto, že živ jsa, miloval jsem, v chvíli smrti že předal jsem ji s vážky lásky svojí na vážku nejprudší své nenávisti, a kosti mé že spočinouti nesmí v té půdě, již jsem živ jsa šlapat nesměl... 21