LIST BRATRA MARTINA G. SAVONAROLOVI.

Josef Svatopluk Machar

LIST BRATRA MARTINA
G. SAVONAROLOVI. (1485.)
Můj Girolamo, do Říma jsem došel, vzdal hrobům světců, jak se sluší, poctu, a blahořečil jim, že v hrobech leží, neb jejich Řím už není více Římem, ne městem božím, ale domem ďábla, Sodomou hříšnou, kterou vládne zase pohanství staré. Chtěl jsi všecko vědět, já píši tedy. Slzy moje tekou, že Arno náš by rozvodnil se jimi, a tekou marně. Svatý otec, papež, jak Velký Turek žije s ženštinami a prelati a kardinali církve se řídí vzorem takým s hůry daným. Kardinal Borgia k dvěma stům má koní a čabrak na ně zlatem vyšívaných a síně s koberci a služebníky – kde Spasitel náš oslátko měl pouze, 90 jež vydlužil si, pro božskou pak hlavu místečka neměl, kde by spočinula; kardinal Vincola, jenž synovcem je strašného Sixta, o válkách sní, mečích, rod proti rodu štve, neb radost mívá ze řevu bitvy – jakby nenakázal pán Ježíš svému apoštolu kdysi, by meč svůj v pochvu schoval – Hrozno tohle, však hroznější, že křesťanský lid mlčí, že pekelné to hospodářství církve za věci samozřejmé považuje, a nejen mlčí – sám se k peklu hrne. Už nečítá se Passional, nečtou životy svatých, ale spisy hříšné pohanů starých. Doktoři tak, páni, Řím celý. V zemi svatou putovati už nikomu zde více nenapadá – však k místům chodí, která popisuje pohanský Vergil, obhlíží je, pátrá, zda popis shoduje se... Pamatuješ, jak Paduanští našli ondy kosti pohana Livia a s velkou slávou je nad portalem radnice své do zdi vložili v pýše a jsou do dnes ještě hrdější na ně, než na svaté tělo 91 Kristova sluhy, světce Antonína, jenž pod oltářem dómu jejich leží? Řím Paduu v tom musil předstihnouti. Hle, vyprávěli mi zde bratří mniši o čase tom, kdy bylo nalezeno v Ostii městě tělo drahé máti svatého Augustina – srovnával jsem s tím, čeho jsem byl sám v dnech těchto svědkem: Na cestě appijské, jež vede z Říma, Lombardi, pátrajíce po mramorech – a v místech těch jich velmi hojně leží od časů dávných – našli v klínu země kamennou truhlu. Mramorová byla a práce umné z pohanského času. Když víko odklopili, našli tělo dívčiny jakés, pohanky to dávné. Vonnými mastmi bylo obaleno, jež odlouply se, jak se loupá obal kaštanů našich. Tu se objevila ta dívka, jakby byla jata spánkem, tak krásná, že ji nelze popsat slovem, a kdyby možno, ti kdož neviděli, by nevěřili. Obličej byl bledý, však bledosti té, která údělem jest jen ženám živým, z rudých retů svítil 92 řad bílých zoubků; uši měla malé, průhledné skorem; vlas byl černý lesklý, a v zadu stočen v uzel; v dlouhých řasách jen z pola přivřených se leskly oči, jakby ta dívka právě probuzena se zvědavostí dívala se plaše na ty, kdož přerušili spaní její. A celé tělo, všechny údy byly tak živé, měkké, dotkl-li ses prstem, prst zabořil se, načež hebké maso zas srovnalo se. Roznesla se pověst, že Julia se zvala dívka tato a Cicerona kdysi byla dcerou – a Řím sem proudil, muži, ženy, děti, všech stavů, věků, všeho povolání, jak v žádný kostel, na procesí žádné. A potom přenesli ji na Kapitol, a lidstva nával tísnil se tam znovu. Malíři na prkénka malovali obličej její, sochaři tu měli svou hlínu, které snažili se dáti tvar tahů jejích, básníci tam stáli a přednášeli verše k její kráse a k spokojení všeho lidstva toho – tak tělo svaté Moniky se tehda, když z Ostie ji vezli, nevítalo, 93 ba, nelze ani přirovnání činit, jak mniši bratří mi to dosvědčují. A celý Řím v tom za jedno byl svorně, že krásnějšího na světě nic není, než tělo pohanky té. Těla knížat jak Petra tak i Pavla byla ničím, i kosti všechněch světců po všech chrámích, památky nejsvětější – všecko kleslo najednou v niveč. Pohanka se stala světicí Říma, modlou lidu všeho. A myslím, kdyby bylo možno najít Rodičky Boží čisté svaté tělo, a našlo by se, nikdo v této chvíli by dojista byl k němu nepospíchal... Ach, teprv po dvou dnech se svatý otec rozhodl k činu – ne že by mu vadil kult pohanský, však jak prý camerlengo úsměšně pravil: Smrti hříšníkovy my nežádáme, ale aby živ byl a platil... tahle mrtvá pohanka však jen bouří živé, prospěchu z ní není – a proto byla v noci zahrabána před branou pincianskou. Bratře drahý, chtěls vědět, co je Řím a svatá církev. To vypsal jsem ti. Posuď sám, až přečteš. 94 áJá navrátím se záhy zase k tobě, neb věřím, že dny Sodomy té hříšné jsou spočteny a konec její blízko. Ty zavři v modlitby své jméno moje, by anděl znal je, Pán-li pokyne mu dštít sirný oheň na ten pelech hříchů snad dříve, než bych vyraziti mohl prach z obuvi své na zdi hradeb jeho. 95

Básně v knize Pohanské plameny (in Svědomím věků 4):