PAPEŽ MIKULÁŠ V.

PAPEŽ MIKULÁŠ V. Rudolfu Schenkovi.
Sem prosím, messere, sem do té síňky! A čekal-li jste palácovou pýchu, to mýlka byla. Olympické Musy když sestupují k sídlům pozemčanů, vždy prosté domy oblibují sobě. Zde bydlím s nimi. Quarino, jenž město, zkad Catull, básníř dávný, vzešel kdysi, svým rodištěm zvu, Veronu já míním. Však přejděm k věci. Messere, vy chcete číst knihy výtečného Polybia v jazyce římském? Budete je míti a z ruky mojí. Z ruky, která našla bezčetnou řadu spisů starodávných a vyrvala je nepaměti časů. A Bessarion, kardinal náš, Hellen, by pověděl vám, jakou skvělou účast já na sbírce měl jeho. Muž ten jasný, jsa stižen hořem, které počalo mu, když Byzanc padla v ruce Velkoturka, 73 úsilně sbíral nesmrtelné plody, jež Hellady strom nesl světu kdysi, a pro ty dny je schráněl, až zas jednou neblahé Řecko volnosti se dočká, by chloubu svoji mělo pohromadě. Vznešená signorie světce Marka ji převzala a vystavět chce palác, kde knihy tyto přebývati budou. Z těch mnohá, messere, je z ruky mojí. A Vatikan též svědectví vám vydá o píli mojí. Zajděte tam jednou a popatřte na knihy Strabonovy, sedmnáct svazků v sametové vazbě, stříbrné spony, listy z pergamenu – a jaké písmo! Slovo vedle slova jak vyryto by – to je práce moje, má vlastnoruční práce! U barbarů, v německém městě kteréms stroje našli, jimiž prý možno knihy rozmnožovat a ruky nepřiložit! Směšná hloupost! Stroj nerozumný nemůže se měřit s dovednou umělostí lidské ruky – však Federigo, Urbina pán moudrý, podotkl krátce, výstižně a pěkně, že by se styděl míti knihu v domě 74 barbarským způsobem tím zhotovenou. Tož Strabo onen v síni vatikanské je prací mojí. Z hellenštiny převed jsem dílo muže toho výtečného na jazyk Ciceronův. Svatý otec, Mikuláš Pátý, papežů všech zdoba a světlo světa, vznešený můj přítel, té práce přál si, já ji proved tedy. Ach messere, je těžko bránit slzám, pomní-li duše toho, jenž teď trůní v nádheře Elysia a jenž zval se zde svatým otcem, Mikulášem Pátým! Svět bohatší byl, dokud on žil na něm, teď nebe raduje se, zem však truchlí. Všech Mus byl ochráncem a vlídným otcem jak básníků, tak umělcův i vědců. Ba, jako Stvořitel kdys hrstce hlíny, tak vdechl život beztvárnému světu, a svět žít začal! Zavolán byv k němu (když moje jméno v palác jeho vniklo a o mých schopnostech mu zprávu dalo), já spatřil nad papíry schýleného magistra postavičky neveliké, zažloutlé barvy v suchém obličeji – 75 však jakmile vzhled, bozi, jaký pohled! dva černé blesky najednou mě protkly, toť Zeus sám, když s Titany byl v boji a bleskem takým v Tartarus je srážel! A přistoup ke mně, ruku podal vlídně, já líbal ji a viděl černé stopy, jež inkoust nechal na těch suchých prstech. Duch jeho mocný prostičkou měl schránku, však sám si o tom zažertovat ráčil: – Viď, papežem se kněžisko to stalo, jež stačilo by tak tak na zvonění kdes na odlehlé vísce třikrát denně! – A prostým mnichem byl kdys svatý otec, žil nuzně tenkrát, vyučoval dítky v rodinách Albizzi a mocných Strozzi a tehdy, messere, už zadlužil se, kupuje kodexy a dávaje si vzácnější opisovat... Od té chvíle, kdy v středu vyslanců a kardinalů jel z konklave za hlaholení zvonů na bílém oři k hrobům světce Petra, svůj zlatý věk datují Musy naše! Vatikan celý ihned naplnil se písaři, překladateli a vědci, a listy šuměly a hbitá péra 76 skřípala v síních, které znesvěceny bývaly dříve profanními činy. Špehýři vyšli do všech konců světa a špehovali – ne po bludech lidských, však po kodexech, rukopisech vzácných, jež zlatem platili a s nimiž potom se navraceli šťastni v město věčné, jak konsulové dávní s trofejemi. Ba, vládl jako nenasytný Saturn zlatého věku ten náš svatý otec, knihami sytil se a knih jen hladov byl neustále. Mor když vypuk v Římě, do Fabriana uchýlil se s dvorem, do Fabriana, že se zhotovoval tam papír nejlepší. A písaře své vzal sebou všecky, by mu nepomřeli ve městě nákazou zlou ohroženém. Ach messere, je těžko nevzpomínat, a vzpomíná-li se, pak slzí nelít! Neb není větší bolesti, jak praví výtečný Dante, nežli vzpomínati na doby štěstí v hořké chvíli smutku... On kdyby živ byl, nebyl byste našel mě tady ke všem službám ochotného! 77 A Polybia by se nedostalo vám z ruky mojí!... Takto dostane se a doufám, messere, že uspokojen tak budete, jak svatý otec kdysi, když Strabona jsem jemu vyhotovil. 78